Uloveno na síti: Zářijová jazzová vzpruha nejen pro školou povinné

Cliff Korman – Brasilified

Pokud patříte k těm, které konec prázdnin rozhodil, třeba vás dostane zpět do pohody newyorský pianista Cliff Korman se svým triem a hostujícím saxofonistou Paulem Levim. Pro rytmicky živou a zároveň relaxační nahrávku si vybral repertoár převážně brazilských autorů nebo v „brazilském duchu“ upravený (sáhl i po Shorterově skladbě Speak No Evil, takže nic ortodoxního), působící už svojí povahou jaksi dovolenkově. Přitom nejde o žádný turistický kýč nebo pohled z rychlíku, ale o hluboký ponor do brazilských inspirací.

Miguel Zenón – Múzica de las Américas

Miguel Zenón jde na albu Música de las Américas mnohem víc do hloubky. Neusiluje jen o kolekci temperamentních rytmů a melodií. Snaží se hudbou vykreslit bouřlivou historii Ameriky. „Nejen před kolonizací Evropany, ale i co se dělo poté – příčinu a následek,“ zdůrazňuje autor střet kultur původních obyvatel a různých národů evropských kolonizátorů. Ale i když např. ve skladbě Opresión y Revolución dojde na potřebný vzruch, album je především poklonou různorodosti kultur. Proto i na něm převládá pozitivní vidění světa a optimismus. Spojovaný spíše s latinskoamerickou letorou, ačkoliv portorický saxofonista reflektoval i historii a kulturu severní části kontinentu.

Kokoroko – Could We Be More

Kokoroko, vedení fenomenální trumpetistkou Sheilou Maurice-Grey, mají dávno pověst stálic a jejich popularita se rozšířila daleko za hranice londýnského jazzového undergroundu. Osobitá fúze afrobeatu s funkem a jazzem a také s karibskými ingrediencemi patří k nejpříjemnějším objevům posledních let. Už v roce 2019 v Guardianu přiřkli kapele titul objevu. Kokoroko právem dostali řadu prestižních cen, včetně té pro „nej“ kapelu na Urban Music Awards 2020. Zahráli si i v Royal Albert Hall v rámci BBC Proms 2020. Díky tracku Abusey Junction posbírali na YouTube 23 milionů přehrání… Proč to všechno vypočítávám?

Paradoxně, Kokoroko získali věhlas „jen“ díky koncertům a jednotlivým trackům na singlech, EP a kompilacích. Debutové „plnohodnotně“ dlouhohrající album publikovali až letos v srpnu. Stálo za to počkat si.

Andy Adamson Quintet – A Coincidence Of Cats

Pianista Andy Adamson si na novém albu zadal jako cíl vygenerovat pozitivní energii. Aby jí dosáhl, coby inspiraci skladeb zvolil cestování a pozorování přírody. Navzdory názvu, nečekejte žádnou kočičí hudbu, ale spíš kočičí předení. I když Adamsovi je stále blízké i experimentování, trocha hrátek s umírněnou disonancí a neobvyklými melodickými linkami.

Yellowjackets – Parallel Motion

Pohodovou desku pustili do světa i Yellowjackets, kteří už se dávno přehoupli z proudů jazzrockové fúze do smoothjazzových tišin. Ale s vkusem. Albem Parallel Motion ohlásili vstup do páté dekády existence kapely a koncepci zvolili jednoduchou. Protože materiál vznikal v době pandemie, rozhodli se současní „Sršni“ Bob Mintzer, Russell Ferrante a spol. vzdorovat všeobjímající naštvanosti, obavám a smutku hudbou záměrně pozitivní a optimistickou. Což je koncepce nestárnoucí, protože optimismu potřebujeme stále víc.

Theo Croker Quartet – Jazz At Berlin Philharmonic XII: Sketches Of Miles

Na závěr si dopřejme pohled do minulosti, ale nikoliv pusté retro. Neboli jedno z těch zajímavějších tributních alb „Princi temnot“. Hudba Milese Davise, ať už jeho autorská, nebo známá v jeho interpretaci, tu prošla transformací dle zvyklostí současného straight-ahead jazzu (tj. éra fusion byla kvůli celistvosti pominuta, tvůrci se soustředí hlavně na Milesovo modální a thirdstreamové období). A byla opatřena aranžmá pro čtrnáctičlenný ansámbl sestavený ze členů Berlínské filharmonie, kteří tu doprovázejí kvarteto dobře vybraného interpreta partů trubky – amerického střelce Thea Crokera.

Koncert, jehož záznam nyní vychází, proběhl 27. listopadu 2021 na objednávku a v rámci série Jazz At Berlin Philharmonic. Celé těleso řídil a o část aranžmá se postaral švédský kapelník, skladatel a virtuóz Magnus Lindgren, který si ve dvou kusech také zahrál na tenorový saxofon, resp. na flétnu. Ostatní partitury doplnil další švédský nadžánrový skladatel, aranžér a dirigent Hans Ek. Zábavným nápadem bylo třeba spojení motivů skladeb z alba Miles Ahead (1957) do jediné sedmnáctiminutové suity.