Upřímnost a absence strachu je společná pro děti i dobré umělce, říká Daoud

Jsem starý na to, abych se prezentoval jako jazzový objev roku.

Co vám nyní zabírá nejvíce času?

Dnes večer vypouštíme novou skladbu s francouzským beatmakerem a producentem jménem Mani Deïz. Na kontě má mimo jiné celou řadu spoluprací s talentovanými francouzskými, ale i belgickými undergroundovými rappery. Nyní se ale chtěl vrhnout na instrumentální projekt, a proto se mi ozval. Natočili jsme pětiskladbové EP, které vyjde za několik týdnů. První singl Queensbridge, New York vyjde dnes večer (3. dubna, pozn. autora). A pokud jde o mé vlastní věci, tak se za nějakých deset dní vracím do studia, abych pracoval na své třetí desce.

Jak vám jde psaní? Od první desky Good Boy to byl celkem posun k druhé desce ok, a proto mě zajímá, kam směřujete?

Pokud jde o můj přístup, tak je to vždy stejné. Kdykoliv mám nějaký nápad, tak nad tím nepřemýšlím. Hlavně to zachytit. Vytáhnu mobil a nápad si nahraju. Může jít o malou rytmickou část či zvuk, který jsem někdy zaslechl, nebo celou harmonii. Když to pak procházím, tak nekompromisně filtruju: „Tohle je zbytečné, tohle taky, ale tohle asi použiju.“ Schovávám si hodně nápadů na později. Jsem tak trochu jako veverka a dobré oříšky zpracovávám, až zase dostanu hlad. Pak zvážím, jestli jsou stále jedlé.

Hodně lidí věřilo, že se zlepším. Dovolili být mi špatným po jejich boku.

Jaké byly vaše začátky?

Jsem poměrně starý na to, abych se prezentoval jako jazzový objev roku. Je mi přece jenom pětatřicet. Strávil jsem mnoho let tím, že jsem pomáhal jiným s jejich tvorbou, než jsem rozjel vlastní projekt. Začátky byly velmi těžké. Začínal jsem tak, že jsem byl velice špatný a špatným jsem zůstal velice dlouho. Na druhou stranu, hodně lidí věřilo, že se zlepším. Dovolili mi být špatným po jejich boku. Když jsem začal psát vlastní hudbu, tak to bylo vtipné, protože jsme fungovali jen jako skupina přátel. Domluvili jsme se takhle občas s nějakým jazzovým klubem a hráli standardy. Znáte to, dvě hoďky standardů a za to burger zdarma. Tenhle systém mi ale po čase přestal vyhovovat. Nechtěl jsem hrát pořád dokola jen standardy, a proto jsem během jednoho dne napsal několik skladeb. Takhle vznikly písně Ford Focus 1999 a Quick. Jsou totiž velice jednoduché. Během prvního dne turné jsem takhle znenadání před kolegy flákl noty a požádal je, ať to vyzkoušíme. Neznělo to bůhvíjak dokonale, ale publiku se to líbilo mnohem víc než standardy, které jsme plně ovládali. Takhle mi došlo, že tohle bude asi správný směr. Začal jsem psaní brát vážněji, vše pečlivě dokončoval a psal další. Takhle to všechno začalo.

A co kousek jménem Chloé? Patří do té nejranější vlny?

Ten jsem napsal velice dávno, v roce 2013 nebo 2012. Jedná se vlastně o první skladbu, kterou jsem napsal na konzervatoři v Amsterdamu. Bohužel, jen co jsem si tam začal zvykat, tak jsem měl vážnou automobilovou nehodu a nemohl dlouho pořádně hrát. Dodnes mám v obličeji titanové destičky. Zlomil jsem si všechny kosti na levé tváři. Byl jsem dost v depresi, bydlení taky nebyla sranda, ale jít do školy nebo skládat bylo vzrušující. Sedával jsem za pianem a psal hudbu. Na druhou stranu, málokterý z prvních výtvorů přežil do dnešního dne, protože jednoduše nebyly dost dobré. Byla zde každopádně jedna výjimka, a tou byla právě Chloé.

A co hostující kytarista?

Můj kamarád Tim, respektive Timosha. Vždy jsem si tuto skladbu představoval jako rockovou baladu, která by v sobě mohla mít prvky stoner rocku. Když jsem skladbu psal, tak jsem si uvědomil, že bych tam chtěl mít hodně kytar. Toto přání sahá až do období mé první školní kapely, jejíž součástí byl brilantní dánský kytarista Teis Semey. Podařilo se mi ho ale sehnat až pro druhé album ok a u debutu mi pomohl Timosha. Domluvili jsme si malou nahrávací session, ze které se nakonec vyklubalo šestnáct zajímavých textur, a nejsilnější nápady jsme použili.

daoud|foto:Tanguy Devalet

K albu Good Boy jsem se dostal až zpětně a během poslechu jsem si hned několikrát řekl, jestli se už náhodou přehrávač nepřepnul k jiné desce, protože mě žánr občas zmátl. Nemáte pocit, že debut je až moc eklektický?

V první řadě je pro mě debut Good Boy jedna z nejvýznamnějších věcí, kterou jsem kdy vytvořil. Ne nutně kvůli kvalitě výsledku, ale tím, že měl nulový rozpočet. Nic vlastně vzniknout nemělo. Všechno jsme natočili a zprodukovali za dva dny. Jako kapelník jsem byl začátečník. Neměl jsem ponětí, co dělám. Aby toho nebylo málo, tak moje kapela se neuměla nechat vést. (smích) Ale měl jsem za sebou slušnou praxi ve studiu a dost jsem se věnoval produkci. Takže album Good Boy je výsledkem mnoha kompromisů a do jisté míry je velmi nekonzistentní. Vlastní věci moc neposlouchám, protože jsem si toho užil dost, ale když něco z debutu zaslechnu, tak si řeknu: „Vůbec nechápu, že tohle vůbec vzniklo, když si vezmu, kolik jsme měli času a peněz.“ Muzikanti na desce jsou boží, výsledný zvuk je hodně slušný, ale u druhé desky ok jsem chtěl velký posun. Prioritou byla konzistence a o všem jsem rozhodoval sám. Strávil jsem hodně času debatami s muzikanty, zvukovými inženýry a byl součástí každé části procesu produkce. Ve studiu jsem byl pořád. Tohle vypadá, že jsem nějaký diktátor, ale beze mě se nic nesmělo rozhodnout.

Přibližte nám prosím více úplné začátky vzniku druhé desky. Už jste měl z čeho vycházet a chtěl se posunout, ale i přebal desky s vaší fotkou z dětství naznačuje, že jste chtěl spoléhat i na svou podstatu.

Ať už jsem hrál kdekoli, mou tvorbou se táhl vždy společný prvek, a tou je zranitelnost. Přesněji ochota zkusit něco, co by ostatní považovali za trapné. Na desce je třeba skladba, kde vůbec nejsem. Jde o skladbu 3114, kde hostuje Teis Semey. Což je něco, co by většina kapelníků asi nikdy neudělala. Jazzový leader by si na něco takového většinou netroufl. Tu skladbu jsem napsal, poslechl si pracovní verzi a došlo mi, že tam vůbec nejsem potřebný. Jedná se o zvláštní druh sebejistoty. Nevím, jak moc sebevědomý ve skutečnosti jsem, ale vím, že nemusím nikomu nic dokazovat. Jsem spokojený. Lidem se deska může líbit, ale také nemusí, a nic z toho na mě nepůsobí. Schopnost být upřímný a nebát se je schopnost malých dětí i dobrých umělců. Tak to mám já a nebojím se říct, že si ze mě ostatní děti utahovaly.

Jaký byl důvod toho, že si z vás děti dělaly srandu?

Byl jsem vždy ten nejmenší v širokém okolí. Mám velký nos a celkově jsem dost divný. Nechápal jsem učivo a celkově celé školní prostředí. Takovým dětem se ostatní posmívají. Dnes se školy ohánějí programy proti šikaně, ale v době mého dospívání to nefrčelo. (smích)

Je i tohle důvod vaší nepřístupné, respektive tvrďácké image? Jde o určitý druh ochrany?

Je to vnitřní nastavení: „Je mi ukradené, co si myslíte!“ Nejde vůbec o to, že by mi nezáleželo na novináři, posluchači nebo divákovi. Je mi ukradený názor kohokoliv na mou tvorbu nebo na mou osobu. Nepůjdu kvůli někomu překopávat celou desku. Jestli se vám výsledek líbí nebo nelíbí, neurčuje hodnotu alba nebo mé osoby. Navíc nezapomínejme, že jsme muzikanti. Nejsme neurochirurgové. Neříkám, že hudba není důležitá. Je to má práce a celý život se tomu věnuju, takže mi na tom záleží, ale má to hranice. Hudba je subjektivní. Pokud se někomu nelíbí vaše práce neurochirurga, může to být velký problém.

Kdy přišel ten zlom, kdy jste se rozhodl dávat zcela na svůj instinkt?

Když jsem rozběhl svůj vlastní projekt. První skladby, první koncerty… ale upřímně mě k tomu nastavení dokopal i fakt, že jsem si předtím dal od muziky nějaké tři roky pauzu a někdy kolem roku 2017 se vrátil do Francie.

Co jste v té době dělal?

Pracoval jsem v baru a pohřební síni.

To si člověk začne vážit života…

Přesně. (smích) Je to taky trochu showbusiness. Pohřby jsou vlastně velkým vystoupením, které připravujeme pro rodiny, které procházejí jednou z nejintenzivnějších okamžiků v životě. Vše musí být dobře nazkoušené! Tehdy mi to všechno zapadlo a hodně jsem se naučil. Když jsem se rozhodl vrátit se k muzice, tak jsem měl jasno: „Být upřímný!“ Lidé vám dají najevo, že se jim nelíbíte vy nebo vaše hudba. Internet je nádherné prostředí, kde vám může kdokoliv vpálit do ksichtu, že stojíte za h*vno a že byste se měl zabít. Navíc bez jakýchkoliv následků. Na ulici by to mohlo skončit rvačkou, ale tady ne. Když mi někdo řekne, že jim má deska změnila život, tak mám radost kvůli němu. Ne kvůli sobě. Nechci znít nevděčně. Vážím si toho, když si lidé poslechnou a respektují mou tvorbu, ale osobně mě to netrápí. Komplimenty si neberu k srdci, protože si nepřeju, aby na mě příliš silně působily také výtky. Zúžím si tak spektrum emocí a lépe se můžu koncentrovat na tvorbu.

daoud|foto:Tanguy Devalet

Čím si tým Mladí ladí jazz zasloužil vaši důvěru?

Platí. (Smích) Zcela vážně, Praha a obecně Česká republika je snad jediná země v Evropě, kde jsem zatím nebyl. Byl jsem doslova všude okolo, ale ne u vás. Ani jako turista, protože cestuju jen kvůli hraní. (smích) Naplánovali jsme si to dokonce tak, že si v Praze dopřejeme hned několik dní volna po koncertě a až poté se přesuneme do Londýna. Moc se na vás těšíme. I z toho důvodu, že střední Evropa, kterou beru od Estonska po Srbsko, je jiná. Chorvatsko má mraky festivalů, Polsko je už pro nás perspektivní ráj a celkově z této části Evropy cítím dekády jazzové tradice. Publikum ve střední a východní Evropě mi oproti mnohým jiným připadá, že se jde bavit a nic si nedokazovat. Oproti tomu v Mexiku z publika cítím, že jde na koncert, aby se předvedli, že jdou na určitý koncert. Zajímavé to je i v Paříži nebo v New Yorku, kde publikum může vyrazit na stovky jiných akcí a moc dobře to ví. Mají to na tváři, jen co vejdou dovnitř, a dlouho jim to vydrží. Mou prací frontmana je tu vrstvu nepřístupnosti rozbít. Když to řeknu natvrdo, tak je pro mě snazší a snad i lepší hrát ve střední Evropě než doma ve Francii.