V malém klubu hudba nelže, říká Ibrahim Maalouf

Proč jste se rozhodl nahrát druhý díl Trumpets of Michel-Ange (T.O.M.A.)? Pokud vím, první díl jste kdysi živě představil na Jazzfestu Brno.

Už při realizaci prvního dílu projektu mi bylo zřejmé, že půjde o vícedílný cyklus. Toto poselství a hudba samotná vyžadovaly více prostoru, aby mohly plně doznít, rozvinout se. Celé album vnímám jako jednu velkou svatební hostinu. Na svatbě zažíváte čistou radost, setkávají se tam všechny generace, různé kultury a dochází k přirozenému lidskému souznění. Je to příležitost, jak odložit každodenní starosti a soustředit se na naději a vzájemné propojení. Zároveň jde o poctu mému otci a jím vytvořené čtvrttónové trubce. Vůbec první skladba, kterou můj otec po vynalezení tohoto nástroje v šedesátých letech napsal, byla totiž připomínkou svatby jeho vlastní matky. Spojení svatby a tohoto nástroje je tedy pro mě velmi symbolické.

Otce jsem si představoval jako Michelangela malujícího Sixtinskou kapli.

Název projektu odkazuje na renesančního génia Michelangela. Jak tento motiv souvisí s životní cestou vašeho otce?

Pojmenování „Michel-Ange“ je francouzskou verzí jména Michelangelo. Když můj otec v mládí emigroval z Libanonu do Francie, přicestoval sem zcela bez peněz. Našel tehdy útočiště v malém, starobylém pařížském kostele Saint-Julien-le-Pauvre poblíž katedrály Notre-Dame. V tomto kostele bydlel a spal, zároveň zde pracoval jako kostelník. Po nocích, když se dveře zavřely pro veřejnost, tam hodiny cvičil na trubku. Právě v tomto tichu navrhl a vyvinul čtvrttónovou trubku. Jako malé dítě jsem si ho při práci na tomto nákresu představoval jako Michelangela malujícího Sixtinskou kapli. Když jsem dospěl, chtěl jsem mu vzdát hold a dát jeho nástroji stejný status, jaký mají renesanční mistrovská díla.

Když jste se jako dítě učil hrát na trubku, byla čtvrttónová trubka prvním nástrojem, nebo jste se nejprve učil na běžnou trubku?

Na kornet jsem hrál jen několik měsíců. Bylo mi tehdy sedm let a standardní trubka pro mě byla zkrátka příliš těžká. Po krátkém čase mi ale otec řekl, že jsem již připravený, a rovnou mi do rukou vložil čtvrttónový nástroj. Skočil jsem tak přímo do vody. Otec se mnou navíc neváhal experimentovat způsobem, který plně docení asi jen kolegové trumpetisté – už po roce mě nechal hrát na piccolo trubku. Většina lidí považuje pikolu za nesmírně obtížný nástroj kvůli jejímu vysokému rejstříku. Můj otec však chtěl dokázat pravý opak; tvrdil, že pikola není těžká, vyžaduje pouze jiný způsob dýchání, nikoli nátiskovou sílu. Když mi bylo devět let, začali jsme spolu veřejně koncertovat a na pikolu jsme hráli náročné barokní koncerty Vivaldiho a Albinoniho. Pro veřejnost to tehdy bylo naprosté zjevení. Začal jsem tedy hrát na čtvrttónovou i pikolovou trubku prakticky současně, po pouhých několika měsících od mých hudebních začátků.

Nahrávání alba probíhalo formou živých nahrávek ve Studio de Meudon poblíž Paříže. Proč jste si vybral právě tento prostor?

Snažili jsme se udržet stejný zvukový charakter jako u předchozího dílu. Tento projekt vyžadoval velkou akustickou místnost, protože nahráváme s mnoha muzikanty a zároveň s přítomným publikem. Většina skladeb vznikala živě, abychom zachytili energii daného okamžiku. Studio de Meudon se nachází pouhých deset minut od mého domu. Je to nádherné pařížské studio obložené dřevem, které působí útulným dojmem. Akustika tohoto místa je dokonalá, zejména pro akustické nástroje. Zároveň mají skvěle znějící křídlo. Rozhodující byla jedinečná atmosféra, kterou tohle místo nabízí.

Trumpetista Ibrahim Maalouf|foto:Arno Lam

Jak to vypadá, když se s kapelou vydáváte na turné, je potřeba dělat nějaké kompromisy co se týče obsazení?

Snažíme se na turné i do studia přivést celý živý ansámbl. V tomto typu hudby se vyhýbám používání digitálních technologií. Chtěl jsem se vrátit k naprosto organické čistotě, která evokuje tradiční dechové kapely, v nichž hrál můj dědeček před sto lety v libanonských horách. Pokud dnes nemáte elektřinu ani benzín, stále můžete vzít nástroje a hrát přímo na ulici. Samozřejmě, na turné nemůžeme vzít všechny prvky, jako je například gospelový sbor z nahrávky. V takových případech musíme aranžmá mírně přizpůsobit, aby skladby zněly skvěle i v komornějším obsazení, ale jádro mé kapely je na pódiu vždy se mnou.

V sedmi letech mi otec dal do rukou čtvrttónovou trubku a já skočil přímo do vody.

Nedávno jste oslavil dvacet let své profesionální hudební kariéry. Změnil se nějak váš pocit při živém hraní ve srovnání s vašimi začátky?

Dnes se na pódiu cítím mnohem jistěji, což vychází z letitých zkušeností s koncertováním. Živé hraní naprosto miluji. S některými členy mého týmu spolupracuji již celých dvacet let; náš vztah je spíše hlubokým lidským příběhem a dlouholetým přátelstvím než pouhou prací. Na pódiu sdílíme společnou lásku, melodie a tradici. Zásadní okamžiky těchto dvaceti let oslavíme v roce 2027 obrovským koncertem v pařížské La Défense Arena, což je největší koncertní sál v Evropě. Bude to pravděpodobně největší vystoupení mého života, kde s námi jako hosté vystoupí Sting, Angelique Kidjo, orchestr francouzské Národní gardy a tisícičlenný sbor, složený z hráčů z konzervatoří.

Svůj label Mi’ster Prod jste založil také v podstatě na začátku vaší kariéry. Máte někdy pocit, že by bylo lepší podepsat smlouvu s nějakým větším vydavatelstvím?

Nikdy jsem neměl příležitost podepsat smlouvu s velkým vydavatelstvím, po celou kariéru působím jako nezávislý umělec. Svůj label jsem založil před dvaceti lety jednoduše proto, aby si lidé mohli mou hudbu vůbec poslechnout. Prosadit se v dnešním hudebním průmyslu bez korporátní podpory je obrovský boj. Má hudba nebyla nikdy zařazena do playlistů mainstreamových rádií. Všechny projekty financuji sám, investuji vlastní život a prostředky bez jakékoli záštity někoho dalšího. Kdybych měl podporu velkého labelu, možná by to, čeho jsem dosáhl za dvacet let, trvalo jen pět nebo sedm let. Nicméně nezávislost mi přináší svobodu, která je absolutně k nezaplacení. Mohu skládat a vydávat cokoli chci, bez toho, aby mi někdo tvrdil, že je to špatný nápad. Každé své rozhodnutí si musím sám před sebou obhájit, ale ta svoboda za to stojí.

S prvním dílem projektu jste představil i vlastní model čtvrttónové trubky T.O.M.A. a přidruženou akademii. Jak náročné bylo uvést tento projekt do reality?

Trvalo mi více než dvacet let, než jsem našel ty správné lidi, kteří mé vizi uvěřili. Pamatuji si, jak jsem ve svých dvaceti letech oslovil firmu Selmer, která tehdy ještě trubky vyráběla. Ptal jsem se jich, jestli by nechtěli postavit čtvrttónový model pro novou generaci, protože s mým otcem spolupracovali před třiceti lety. Jejich reakce však byla velmi skeptická. Tvrdili, že pro takový nástroj neexistuje trh, nikdo si ho nekoupí a že mě jako mladého hráče nikdo nezná. Roky jsem se trápil a marně přesvědčoval výrobce, až se mi ozval francouzský nástrojař Adrien Jaminet, který mi nabídl spolupráci. Naše nová značka T.O.M.A. vznikla jako čtyřstranné spojenectví s prestižním výrobcem Antoine Courtois pod křídly Buffet Crampon. Zrodil se tak nástroj, který nese mé jméno a zpřístupňuje tuto technologii světu.

Vystupujete na největších světových pódiích, přesto se stále vracíte do malých, jazzových klubů. Proč je pro vás tento kontakt s komorním prostředím důležitý?

Koncertování v malých klubech jsem nikdy nepřestal vyhledávat, pravidelně kombinujeme obří haly s komorními prostory. Udržuje vás to v pokoře a dává vám to zcela jiný pohled na vlastní tvorbu. V malém klubu jste v mnohem náročnější pozici. Ve velkém sále se drobná nepřesnost snadno ztratí v akustickém prostoru, ale v malém klubu hudba nelže. Tam musíte být naprosto precizní, což vás neustále posouvá dál.

Vaše kariéra je mimořádně pestrá na spolupráce napříč žánry, od indické a africké hudby přes rap až po spolupráci s legendárním Quincym Jonesem. Jak tyto fúze obohacují váš hudební jazyk?

Hudba pro mě není o technických limitech trumpety, ani o konkrétním stylu či úspěchu. Je to o hlubokém lidském napojení. Miluji spolupráce s umělci, kteří dělají zcela odlišnou hudbu než já, ať už jde o tradiční indické rituály, západoafrické rytmy, elektroniku, hip-hop nebo pop. Učí vás to věcem, o kterých byste ani nesnili. Co se týče Quincyho Jonese, který byl sedm let mým manažerem pro Spojené státy a Kanadu, byla to ta největší životní lekce pokory a otevřenosti. Tento muž, který od základů proměnil světový jazz, pop i filmovou hudbu, se ke mně vždy choval s neobyčejnou lidskostí a skromností. Ty chvíle strávené s ním mě naučily, že skutečná velikost umělce spočívá v jeho lidskosti.

Čtvrttónová trubka, kterou navrhl váš otec, otevírá zcela nové tonální možnosti. V čem spočívá její hlavní rozdíl oproti tradiční trubce?

Základní technologie a princip zůstaly od šedesátých let naprosto stejné, změnil se pouze vnější design. Můj otec byl v tomto směru neuvěřitelně intuitivní génius; o výrobě nástrojů nic nevěděl, ale měl vizi, kterou dokázal zrealizovat. Rozdíl oproti běžné trubce je zásadní: namísto standardních dvanácti půltónů v oktávě pracujeme se čtyřiadvaceti čtvrttóny. Je to, jako byste hráli videohru, a najednou v ní objevili tajné dveře, které vás zavedou do úplně nového světa. Čtvrttóny nejsou omezeny jen na arabskou hudbu; nacházíme je v rituálních japonských skladbách gagaku, indických rágách i v moderním západním jazzu. Tento nástroj vnímám jako magický klíč, který pomáhá odstranit hranice mezi hudebními kulturami.

Jako trumpetistu mě zajímá technická stránka věci. Na co se při každodenním cvičení čtvrttónového systému nejvíce zaměřujete? Musíte k těmto tónům přistupovat odlišně, nebo s nimi zacházíte jako se standardními notami?

K těmto tónům musíte přistupovat naprosto stejně jako k jakékoli jiné běžné notě. Jediné, co musíte udělat, je daný čtvrttón dokonale vnitřně slyšet dříve, než jej zahrajete. Rozdíl je intonačně tak nepatrný, že pokud nemáte jasnou sluchovou představu, začnete podvědomě ohýbat a měnit tón rty. Výsledkem je pak nečistá intonace, kdy hrajete buď příliš nízko, nebo naopak vysoko. Musíte být schopni daný čtvrttón nejprve přesně zazpívat ve své hlavě. Teprve, když jej dokonale slyšíte uvnitř, zazní z nástroje naprosto přesně a čistě.

Trumpetista Ibrahim Maalouf|foto:Arno Lam

Nyní se nacházíte na prahu rozsáhlého světového turné. Jak probíhají vaše přípravy na takto intenzivní koncertní šňůru?

Pravdou je, že za posledních dvacet let jsem v podstatě koncertovat nepřestal, takže permanentní turné je mým přirozeným stavem. Samozřejmě se ale příprava liší v závislosti na konkrétním programu a estetice daného projektu. Každá z mých hudebních cest totiž vyžaduje zcela jiný zvukový charakter. U filmových projektů, jako byl například Wind, potřebuji dosáhnout jemného tónu. To je diametrálně odlišný zvuk od průrazné, energické síly, kterou si žádá repertoár projektů T.O.M.A., Capacity to Love či Red & Black Light. Zvukový projev a nátisk tedy neustále přizpůsobuji charakteru a duchu hudby, kterou zrovna interpretujeme.

V rámci svého mezinárodního turné se brzy vrátíte do Česka na festival Colours of Ostrava. Jaký vztah máte ke zdejšímu publiku a kultuře?

Na festival Colours of Ostrava se nesmírně těším, panuje tam pokaždé úžasná, divoká energie. Mladé publikum mě vždy přijímá s obrovským nadšením, i když moji hudbu třeba slyší poprvé. Tato část Evropy pro mě představuje fascinující kulturní křižovatku. Cítím zde hluboký vliv východoevropské tradice, doteky jižního temperamentu i ozvěny západní Asie. Je to region s neuvěřitelně bohatým propojením kultur. Když zde hraji, mám pocit, že mi lidé intuitivně rozumí, i když nesdílíme stejný původ či kulturu. To hluboké porozumění beze slov je pro mě tím nejkrásnějším dárkem.