Vincent Peirani medituje nad plynutím času

„Chtěl jsem vytvořit takový druh hudební architektury, kde má každý kus svoje vlastní místo, ale dohromady vytvářejí průchod časem – paměť, pohyb, reflexi,“ popsal Peirani myšlenkovou koncepci, kterou si pro přípravu repertoáru zadal.

Zároveň označil jako stěžejní část desky třívětou suitu Clessidra – Better Days – Inner Pulse a rovnou vysvětlil i onu symboliku celku a jeho částí:

„Clessidra zkoumá dualitu času. Čas můžeme vnímat jako neúprosně, jednosměrně plynoucí proud, i jako subjektivní zastavení, okamžiky reflexe uprostřed neustálého toku. Nápad na Better Days se vynořil na začátku covidových lockdownů, jako kontrast syrových emocí a naděje, tiché modlitby za uzdravení. Inner Pulse zase sleduje napětí mezi vnitřním klidem a chaotičností.“

Další skladby už souvisejí s „časovou“ koncepcí volněji. Například kus Physical Attraction ve smyslném rytmu reggae je podle autora docela přímočaře inspirován tanečním stylem voguing, oslavujícím svobodu a sebevyjádření. A také prostě… tělesnou přitažlivostí. Zároveň však nejde jen o „povrchní“ téma. Peirani myslel také na proměny vnímání svobody, genderu, kulturních projevů v toku času, v posunu od tradice k modernosti.

Skladbu L.L. zase inspiroval beninský kytarista Lionel Loueke a jeho pohrávání s rytmy a dynamikou – a tak mu ji Peirani prostě dedikoval.

Ostatně zajímavých vlivů a inspirátorů uvádí akordeonista víc. Ve velebné závěrečné skladbě Phantom Resonanz se pokusil spojit polyfonii zásadního představitele franko-vlámské školy a autora madrigalů Cipriana de Rore (c.1515-1565) s introspektivním komponováním a improvizací německého pianisty a svého občasného spoluhráče Michaela Wollnyho (se kterým natočil alba Thrill Box a Tandem).

V Nach e Vlado se zase Peirani vydal za inspirací na Balkán. Což mu ovšem nebrání z ničeho nic, z taktu na takt, přeskočit k cajunu – a zase zpět.

Vincent Peirani|foto:Frank Siemers

Zdánlivě odjinud pak je Bremain Suite, odrážející Peiraniho zálibu v někdy až škodolibých cover-verzích. Promíchal tu motivy Under Pressure (hitové spolupráce Davida Bowieho a Queen), Glory Box (od Portishead) a klasický zatěžkaný riff „klasiky“ I Want You (od Beatles). Čímž opět dostal do nahrávky motiv plynutí času: Původní verze skladeb pocházejí z let 1981, 1994 resp. 1969.

Jak tuhle překvapivě pohromadě držící koláž hudby různých dekád Peirani vysvětlil? „Jde o gesto otevřenosti, překřížení kolektivní paměti, za účelem snazšího nalézání nových cest.“

Rovnováha uprostřed změn

Vytratila se v té různorodé směsce inspirací původně navozená koncepce? Podle Peiraniho slov nikoliv, právě naopak: „Všechno tohle dohromady, Time Reflections, jsou cestou napříč pamětí, pohybem a nadějí. Výzvou k přijetí složitosti času a nelezení rovnováhy uprostřed změn.“

Při poslechu alba od A do Z to dává smyl. Poťouchle a „mnohoznačně“ by se dala konstatovat banalita, že v čase se přece stává všelicos. Což ovšem neznamená, že bych chtěl kvalitní muziku shazovat. Že akordeonista zároveň dodržel i předsevzetí, aby jednotlivé kusy fungovaly také samostatně, vytrženy z kontextu, je dle výše uvedeného nasnadě.

Vincent Peirani|foto:Frank Siemers

K naplnění svých „meditací o plynoucím času“, po albech s Jokers a Les Égarés, přizval Peirani tentokrát do studia svůj projekt Living Being. Pro dosud nezměněnou sestavu jde o čtvrté album.

Volba to byla slyšitelně logická. Obsazení kvinteta mu umožňuje patřičnou pestrost zvukových obrazů, ke které koncepce vybízí. Jemnější nuance než „nátlakoví“ Jokers, ale zároveň větší dramatičnost a razantnější výraz než subtilní akustičtí Les Égarés. Prohazování projektů a ovlivňování se s různými – ovšem dlouhodobými – spoluhráči pomáhá Peiranimu jak neopakovat se, tak těžit z dlouholeté sehranosti.

O virtuozitě každého člena pětice, a hlavně o vyváženosti a funkčnosti precizně vystavěných aranžmá, se asi není třeba zmiňovat. Peirani přece patří k těm skladatelům, jak sám naznačil v úvodním citátu, kteří vnímají hudbu jako svého druhu architekturu.