Vychází sága o tom, jak se Joni Mitchell potkávala s jazzem

Vytvořit 8LP/4CD kompilaci Joni’s Jazz zabralo umělkyni několik let. A vybírání nahrávek, které „reflektují vliv jazzu na moji tvorbu“, byla srdcová záležitost. Jak napsala ve sleeve-note k předchozímu kompletu, reedici řadovek Joni Mitchell Archives Vol. 4 / The Asylum Years 1976-1980 (2024), tedy v době, kdy práce na přípravě Joni’s Jazz kulminovaly: „Lidé se mě často ptají, jaké ze svých alb mám nejraději. Myslím, že to bude Joni’s Jazz.“

Písničkářce lze pochopitelně věřit, nepiplala by se s přebíráním rozsáhlých zvukových archivů, kdyby nechtěla vypíchnout přesně to, co sama považuje za to nejlepší ze svojí tvorby. Dobrá zpráva je, že vkus autorky se výborně prolíná se vkusem jazzových fanoušků, byť nikoliv nutně se vkusem všech svých příznivců.

Komplet Joni’s Jazz zahrnuje všechny myslitelné průniky tvorby písničkářky s jazzem. Její vlastní skladby, inklinující k jazzovým postupům, aniž by k tomu potřebovala jazzmany v kapele, jak dokazuje klavírní balada Blue. Autorské skladby s doprovodem jazzových hudebníků. Hostování Joni Mitchell na nahrávkách jazzmanů (na deskách Herbiho Hancocka Gershwin’s World, 1998 a River: The Joni Letters, 2007; v písní Trouble Man s Kylem Eastwoodem na albu From There To Here, 1998). A samozřejmě jazzové standardy v podání Joni, včetně nejmladšího snímku Summertime z festivalu v Newportu 24. července 2022.

Z těch známých kusů ve výběru pochopitelně nemohou chybět písně z alb jako Hejira (1976), kde hráli Jaco Pastorius či Larry Carlton. A samozřejmě Mingus (1979), autorská spolupráce s Charlesem Mingusem, s Pastoriem, Hancockem či Shorterem v muzikantské sestavě. Z živáku Shadows And Light (1980) s doprovodnými hráči Patem Methenym, Jacem Pastoriem, Randym Breckerem či Lylem Maysem. Nebo z orchestrálního titulu standardů tradičního popu a jazzu Both Sides Now (2000), na kterém opět excelovali Wayne Shorter, Herbie Hancock či „nově“ Mark Isham.

Ostatně důležitá je dedikace: Celý komplet věnovala Joni Mitchell zesnulému Wayneu Shorterovi, kterého označila za „mimořádně oblíbeného spolupracovníka“. Dodejme, že Shorter poprvé nahrával s písničkářkou na jejím nejvíce experimentálním dvojalbu Don Juan’s Reckless Daughter (1977) a celkem se podílel na deseti jejích deskách, až po orchestrální dvojalbum Travelogue (2002).

Joni Mitchell|foto:Marcy Gensic

Pro skalní příznivce Joni Mitchell ale mají ve výběru největší cenu rarity. Konkrétně dříve nevydané demosnímky písní Moon At The Window či Be Cool z roku 1980 (písně se v jiných verzích objevily na albu Wild Things Run Fast, 1982). Nebo alternativní, nepoužitá studiová verze Sweet Sucker Dance ze sessions k albu Mingus.

Ani chronologie, ani greatest hits, ale logika písní

Některé písně se pochopitelně konkrétnímu posluchači budou pozdávat víc, jiné méně. A každý ctitel Joni Mitchell si jistě vzpomene na řadu písní, které mu v kompletu chybějí. A někdo by možná slyšel raději původní nahrávku než její pozdější „jazzovější“ podobu.

Typický příklad: Evergreen Both Sides Now je tu z pochopitelných koncepčních důvodů - představit tu „nejjazzovější“ tvář Joni Mitchell, nikoliv sestavit další greatest hits - ve verzi ze stejnojmenného, již zmíněného alba orchestrálních úprav z roku 2000, nikoliv v té původní, slavnější folk-rockové z desky Clouds (1969). Ačkoliv i ta původní podoba by na kompilaci klidně zapadla, díky svojí vhodnosti k přetavení do standardu.

Jenže navzdory osobním vkusovým „připomínkám“ je nejdůležitější fakt, že slabé místo by se hledalo těžko.

Možná nejvíc pracné na kompilování, ale pro posluchače to nejlepší, bylo dosažení soudržnosti kompletu. V dramaturgii a řazení se totiž nedodržuje striktní chronologie, ale logika a přirozená návaznost písní. I výběr skladeb z různých období, pořízených v odlišných sestavách a logicky s rozdílným soundem, přesto plyne hladce a bezešvě.

Navíc si lze domyslet i určitý „edukativní“ efekt: Jazzoví fandové, kteří třeba zatím vnímali impozantní dílo Joni Mitchell jen okrajově, se třeba poohlédnou nejen po dalších nahrávkách s jazzmany (výběr zdaleka není vyčerpávající) i po snímcích z „méně jazzových“ období legendární písničkářky. A folk/rockově zaměření ctitelé Joni Mitchell se zase třeba nechají vyhecovat, aby více nahlédli do jazzového světa a podívali se po hudbě jejích jazzových muzikantských partnerů.