Výkvět londýnského jazzového undergroundu oživil Milese

Netřeba po tisící opakovat, jak moc celý hudební svět ovlivnilo buřičské, vizionářské dvojalbum Milese Davise. Není divu, že k legendární kontroverzní nahrávce Bitches Brew, oslavované jako geniální i zatracované coby antihudba, mají hluboký vztah i „šlechtitelé“ dalšího z čilých a životaschopných hudebních „voříšků“. Londýnského křížence jazzu, hip hopu, afrobeatu, dub/reggae atd. atd.

„Podle mě je Bitches Brew přesně o tom: Máte bandu muzikantů, kteří dělají muziku kvůli samotné lásce k tvorbě. Jako sociální sílu, jako výtvor společnosti. Vytvářejí něco, co vyjadřuje jednotu a pohyb, něco, co přežije. Nic nemůže být živějšího než tohle,“ vyznal se Shabaka Hutchings a zároveň ztotožnil ideu Milese Davise s manifestem dnešního britského synkretického jazzu.

Zkrátka, o spřízněnosti koncepce Prince temnot a jeho spoluhráčů s londýnskými hledači živelných fúzí nemějme pochyb.

Místo koncertu dvojalbum

Projekt dvojalba, na kterém se setkají nejinvenčnější londýnští tvůrci, vedle jmenovaných například DJ a producent Benjamin Benstead zvaný Benji B (zaměstnaný mimo jiné v BBC Radio 1), kytarista Dave Okumu (Tony Allen, Jane Birkin, Amy Winehouse, Jack De Johnette, Anna Calvi, do Londýna doputoval z Vídně) či původem dánský klávesista Nikolaj Torp Larsen (Amy Winehouse, Forence + The Machine, Adele) přitom vznikl jaksi z nouze. Švédský kytarista a producent Martin Terefe (Jamie Cullum, Mary J. Blige, KT Tunstall) a výkonný producent Bruce Lampcov totiž původně chtěli dát tuhle partu dohromady „jen“ pro exkluzivní koncert v Barbican Centre.

Bohužel, zamýšlené vystoupení, načasované k 50. výročí vydání Bitches Brew na začátek roku 2020, překazila pandemie. Ale když už měli Terefe a Lampcov pohromadě takhle exkluzivní sešlost hudebníků, řekli si, že by byla škoda nápad nedotáhnout. A rozhodli se pro pořízení nahrávky. Nejdříve, jak to bylo z důvodů izolací a lockdownů možné, tedy na sklonku roku 2020. Což se ukázalo jako výborné načasování.

„Možnost hrát s větším ansámblem, po roce poznamenaném pandemií, navíc s takhle svobodným přístupem, byla neuvěřitelně silná a povznášející zkušenost,“ pochvaluje si atmosféru ve studiu Theon Cross.

Svérázný londýnský Bastard

Od tak originálních muzikantů nečekejme, že se zaobírali přesným stahováním improvizovaných sól Milese Davise, Wayneho Shortera, Johna McLaughlina a spol. či pustým kopírováním groovů. Kdepak, i když styčné momenty a citace nálad a rytmů nepřeslechneme. Mimochodem, všimněme si, že na albu jaksi zcela záměrně chybí jeden důležitý hudební nástroj.

Londýnská pocta Bitches Brew totiž spočívá nikoliv v reinterpretaci, ale „jen“ v koncepci, v základní myšlence improvizačního alba. Londýnská sestava vycházela z předlohy po svém a sofistikovaně. Jako například Nubya Garcia, která zcela dle vlastní fantazie a vlastních pocitů přetransformovala Miles Runs The Voodoo Down, Davisovu poklonu Jimimu Hendrixovi, v kuse Miles Chases New Voodoo In The Church:

„Jde o naši vlastní interpretaci Milesovy ódy na Jimiho. Mě osobně vždy inspirovaly kreativní mozky jak Milese, tak Jimiho… Oba byli inovátoři, kteří si vyšlapávali svoje vlastní trasy, o což ve svojí kariéře usiluji také,“ vysvětlila saxofonistka. Ale aby se přiblížila estetice obou hráčů, důkladně zaexperimentovala s „krabičkami“, rozuměj s pedálovými analogovými zvukovými efekty.

Hudebníci nemohli a ani nechtěli hrát jako v New Yorku na přelomu 60. a 70. let. Vždyť jde o London Brew 20. let 21. století. Jazzrockový koncept Bitches Brew je použit spíše jako optika, díky které v londýnské muzikantské současnosti můžeme vnímat její historii, inspirace, a pochopitelně i konkrétní vliv fusion.

„Samozřejmě, že nahrávka London Brew je inspirována také… Londýnem. Městem, jeho obyvateli, jejich kreativitou a jejich bojem. Koncept se zrodil z těžkého roku, kdy jsme se snažili vyrovnat s tím, co je vlastně lidství. Sound a melodie odrážejí celou škálu lidských emocí od něžných a starostlivých po hrubé a zlostné. Nic nezůstalo nevyřčeno,“ potvrzuje producent Lampcov.

Přesně vystiženo. London Brew dokazuje jak nadčasovost Milesovy koncepce, tak osobitost londýnské scény. Zdánlivý rozpor, díky kterému se London Brew mění z „pouze“ tributní desky na svébytnou a hlavně aktuální hudbu.