Z jazzu se stal přízrak. Vibrafonistka Sasha Berliner nejen o hudebních škatulkách

Začínala jste jako bubenice. Co vás přimělo přejít na vibrafon?

Hlásila jsem se na bicí na střední uměleckou školu, kde mi ukázali vibrafon a řekli: „Na tenhle nástroj nikdo nehraje. Nechtěla bys na něj hrát?“ Tak jsem na to přistoupila a začala hrát na vibrafon.

Vzpomínáte si, jaký u vás byl ten přechod z bicích na vibrafon?

Některé věci jsem musela dohánět, zejména po melodické nebo harmonické stránce. Něco jsem se musela učit od začátku. Co se týče paliček nebo bubnování, tuhle stránku jsem znala. Zároveň je však držení vibrafonové paličky úplně jiné, než držení bubenické paličky – na jednom konci je zatížená, zatímco ta pro bicí je tenčí. Každopádně jsem se snažila, chodila jsem každý týden na lekce, pracovala jsem na sobě, a nakonec jsem se dostala tam, kde jsem chtěla být.

Proč jste zvolila pro nové album právě název Fantôme? Najdeme za ním nějaký příběh?

Název vychází ze stavu, v jakém se jazz nachází v roce 2025. Tenhle žánr existuje už víc než sto let a prošel za tu dobu tolika proměnami – swing, ragtime, bebop, post-bop, fusion, v devadesátkách pak „Mladí lvi“. Někdy je to spíš tradiční zdroj inspirace, což platí hlavně pro čtyřicátá a padesátá léta, kdy se to začalo hudebně opravdu rozjíždět. V dnešním kontextu mi přijde, že jazz může znamenat v podstatě jakoukoli oblast improvizované hudby, která vychází z jazzové harmonie. A právě proto, že jazz dnes znamená tolik různých věcí, téměř ztrácí potřebu kategorizace. Ta škatulka, do které ho lidé chtějí pořád vkládat, se vlastně stává tak trochu přízrakem – odtud název alba Fantôme.

Předešlá deska Onyx vyšla u vydavatelství JMI, zatímco s novou deskou jste přešla k labelu Outside In Music. Co bylo důvodem?

JMI se specializuje na analogové nahrávání – všechno točí do pásů – a to byl vlastně hlavní důvod, proč jsem se rozhodla s nimi tentokrát nespolupracovat. Label vedou jen dva lidé, kteří v té době měli hodně rozpracovaných projektů, nahraných zhruba v době, kdy vyšel Onyx.

Nevyrostla jsem na jazzu – spíš na rocku, elektronice a alternativní hudbě.

Byli by ochotní mi pomoci i s novou deskou, ale znamenalo by to počkat si, a navíc opět nahrávat analogově. Já jsem tentokrát chtěla, aby album vyšlo dřív, a také jsem se nechtěla znovu pouštět do analogového procesu. Naštěstí u Onyxu šly náklady na pásky na účet JMI – to je součást jejich modelu. Zní to krásně, má to svůj charakter a zvuk, ale u tohoto alba jsem cítila, že to není ta správná cesta.

Pracovali jsme s vrstvami, přidávali věci digitálně a zpětně, což by se s jejich filozofií moc neslučovalo. Outside In Music už s JMI v minulosti spolupracovali, hlavně co se týče digitální distribuce, takže to vlastně nebyl úplně skok do neznáma.

Vždy mě zajímá, ve kterém studiu se album nahrávalo. Proč jste si vybrala právě tohle?

Nahrávali jsme v Electric Garden, což je studio v Brooklynu, které založil někdo, kdo dříve pracoval v Electric Lady. Myslím, že se tam spíš zaměřují na R&B a alternativní projekty, ale občas dělají i jazz nebo fusion.

Hlavním důvodem, proč jsem si to studio vybrala, byla předchozí spolupráce na mém albu Onyx. Ta zkušenost byla skvělá – mám ráda energii toho místa. Je to krásný prostor s výborným vybavením.

Někdy mám ve studiích pocit, že jsou příliš sterilní, jako by ani nesloužily k tvorbě hudby. Tady to bylo úplně naopak – cítila jsem se naprosto uvolněně. Navíc jeden z hlavních majitelů a zvukařů, Ben Kaine, míchal i Onyx. Vyhovuje mi jeho přístup a mám ráda, jak zní výsledky jeho práce. Jeho zvuk mi prostě vyhovuje a chtěla jsem, aby byl i na téhle desce.

Můžete uvést některé z vašich inspirací pro nové album?

Velký vliv na mě mají jiná umělecká odvětví – knihy, filmy, výtvarné umění, fotografie. To je něco, co se táhne celou mojí tvorbou a platí to i pro Fantôme.

Třeba skladba The Worst Person in the World je pojmenovaná podle norského filmu a pokaždé, když ji hraju a zmíním název, lidi se začnou smát. Ptají se: „Koho tak nenávidíš?“ Ale ta skladba není zlomyslná. Je o ženě, která je už několik let ve vztahu, ale postupně přestává svého partnera milovat. Začne se zajímat o někoho jiného, vztah skončí a ona si skutečně najde nového partnera. Jenže pak se dozví, že ten původní je nevyléčitelně nemocný, a ona se začne cítit jako nejhorší člověk na světě, protože ho opustila. Přitom ho v nějaké podobě pořád miluje a chce tu být pro něj.

Jde o ten pocit viny za věci, za které objektivně nemůžete – ale stejně se cítíte provinile. Takové věci se v životě stávají. Vždycky jsem měla blízko k filmům, které nemají „pohádkové“ konce. Vystihují život takový, jaký je, ten také neobsahuje jasné odpovědi.

Skladba Private Investigation je zase inspirovaná filmem Čínská čtvrť. Mám ráda detektivní filmy – i ty drsnější, jako Mafiáni nebo Gauneři. Jsou komplikované a nejednoznačné… a právě to mě na nich baví.

Vaše album se věnuje celé řadě témat, včetně politického aktivismu. Najdeme zde také Strayhornovu skladbu Upper Manhattan Medical Group, která je na albu jediným standardem. Proč jste vybrala právě ji?

Bylo to vlastně podobné jako s My Funny Valentine na Onyxu – i to byla coververze standardu. Baví mě vzít standard, upravit ho a vystavit ho novému kontextu. Chci ho zaranžovat tak, aby zůstalo poznatelné, o jakou skladbu jde, ale zároveň ho vytáhnout z jeho původního cítění, změnit atmosféru, a tím vyvolat jiné emoce. V případě „UMMG“ mě překvapilo, jak odlišně může znít. Ta skladba má sama o sobě modernější jazzový charakter, působí ostřeji – a právě tohle jsem se snažila podtrhnout.

Jak vypadá váš proces skládání? Je něco, co jste na tomto albu udělala jinak než na předchozím?

Snažím se pokaždé sama sebe vyzvat k jinému přístupu, aby mé skladby nezněly pořád stejně. Někdy začínám vampem nebo akordovým postupem, jindy naopak melodií nebo motivem, který se pak snažím rozvíjet a teprve následně k němu hledám harmonii.

Občas mě inspiruje i nějaké širší téma. Například skladba Khan Younis vznikla jako reakce na situaci v Gaze. Přemýšlela jsem nad tím, jakou náladu by ta píseň měla mít, jaký pocit chci v posluchači vyvolat – a od toho jsem se odpíchla. Někdy právě tahle snaha zachytit určitý pocit pomáhá při samotném procesu skládání. Zkouším různé přístupy – některé jsou spíš abstraktní, jiné techničtější. Snažím se je vyvažovat, aby výsledek byl živý a pestrý.

Jaký je vlastně váš přístup ke spojování různých žánrů?

Vychází to přirozeně z hudby, na které jsem vyrůstala. Nevyrostla jsem na jazzu – spíš na rocku, elektronice a alternativní hudbě. Můj táta hrál na baskytaru v punkrockových kapelách, měl také rád fusion a experimentální hudbu. Tahle rozmanitost mě formovala už od začátku, není to něco, o co bych se cíleně snažila – spíš je to přirozená součást mého hudebního jazyka.

Když jsem pak začala studovat jazz, měl samozřejmě velký vliv na to, jak přemýšlím o hudbě. Na střední škole jsem se navíc hodně zajímala o hip hop a R&B, což se výrazně promítlo do mého frázování. Fascinovali mě umělci jako MF Doom nebo A Tribe Called Quest.

Vždycky mě přitahovala kombinace akustického a elektronického zvuku. Například ve skladbě Khan Younis používám syntezátor, abych rozšířila zvukový prostor a dodala mu větší hloubku a texturu. Jde ale spíše o doplněk. Podobně ve skladbě Private Investigation používám syntezátor ke zdvojení basové linky a k přidání několika akordů – jde ale opět jen o doplněk, další způsob, jak umocnit celkovou náladu té skladby.

Setkala jste se při tvorbě alba s nějakými zvláštními problémy?

Byly tam vlastně dvě hlavní výzvy. První spočívala v tom, že ne všechno bylo hotové před vstupem do studia. Některé části jsme přidávali, jiné škrtali nebo upravovali až poté, co jsem je slyšela ve studiu. Vznikalo to tak trochu za pochodu – podle toho, jak jednotlivé skladby zněly, jak by mohly začínat nebo končit. Byl v tom kus improvizace.

Druhou výzvou byla logistika. Když spolupracujete s hudebníky, jako jsou Taylor Eigsti nebo Harish Raghavan, kteří mají velmi nabitý program, není jednoduché dostat všechny na jedno místo ve stejný čas. Nahrávali jsme v New Yorku, ale já jsem v té době trávila hodně času v Kalifornii, takže jsme měli jen několik časových oken, kdy se dalo natáčet. A protože jsem při pobytu v New Yorku zároveň měla i koncerty, zbývalo opravdu jen pár dnů na samotné nahrávání.

Nakonec to došlo tak daleko, že Taylor nemohl dorazit na jednu z nahrávacích frekvencí, a proto na části alba hraje jiný pianista – Lex Corton, se kterým už dlouhodobě spolupracuji.

Harish Raghavan a Taylor Eigsti jsou o generaci starší muzikanti. Pociťujete věkový rozdíl mezi vámi a vašimi kolegy?

Možná trochu ano, ale v konečném důsledku si myslím, že nás všechny spojuje jedno – touha nahrát kvalitní hudbu. O to jde především, a zároveň si velmi vážím jejich názorů a ráda si od nich nechám poradit.

Vnímám také jiné aspekty – například, že Harish je táta a má malé dítě. To je úplně jiná životní etapa. Když máte dítě, procházíte jinými psychickými i emocionálními proměnami. Já teprve čekám na tu svou chvíli, ještě cítím, že ten správný čas v mém životě nenastal, a že jsem stále poměrně mladá.

Vraťme se trochu zpět, zejména ke skladbě Khan Younis, která se týká situace v Gaze. Dá se říct, že jste společensky či politicky aktivní?

Určitě je to téma, které mě zajímalo už od mládí. Vždycky mi přišlo zajímavé, jak probíhá zákonodárný proces a jakou moc mají určití lidé, resp. vlády. Mám dojem, že je potřeba se vyjadřovat k věcem, které považuji za důležité. Naopak nelze být pasivní, když se dějí špatné věci nebo když se s lidmi špatně zachází. Snažím se využít svých možností pro dobrou věc.

Zároveň ale nechci, aby tyto věci v mé tvorbě převážily – koneckonců jsem především hudebnice. V posledních letech o těchto tématech mluvím méně než dřív. Nepovažuji se za aktivistku. Víte, opravdoví aktivisté riskují své životy, zasazují se každý den o společenské a politické změny, odvádějí tu těžkou práci, kterou já nedělám na denní bázi. Necítím, že bych si zasloužila ten titul stejně jako oni, ale zároveň mi na těchto otázkách opravdu záleží.

Myslíte si, že je nutné, aby umělci veřejně promlouvali o socio-politických tématech?

Těžko říct, co by měl nebo neměl dělat někdo jiný. Sama nad tím často přemýšlím – hlavně v kontextu historie jazzu, který se utvářel kolem boje za občanská práva, kolem protestů. V tomhle směru cítím určitou zodpovědnost také o těchto věcech mluvit. Umělci jsou určitým způsobem zapojeni do politiky a zaujímají stanovisko k tomu, co se děje ve světě kolem nich.

Existují umělci, které hluboce obdivuji, protože z nich cítím vědomí souvislostí, starost o věci veřejné, snahu zasahovat do dění, které přesahuje jejich vlastní bublinu. Myslím si, že by se umělci těmto tématům měli věnovat – ale každý k nim má jiný vztah. To, že o nich někdo nemluví veřejně, ještě neznamená, že o nich nepřemýšlí.

Změnila se podle vás v posledních letech otevřenost jazzového prostředí vůči ženám a různorodosti obecně?

Myslím si, že se situace opravdu mění. Vidím větší zastoupení žen, a taky lidí, kteří přemýšlejí o tom, kdo tvoří jejich kapely – kdo jsou hudebníci, kteří se podílejí na konkrétních projektech. Odvíjí se to i od otázky: odráží hudba svět, ve kterém žiju?

S tím souvisí i snaha dávat prostor různým hlasům v hudbě, různým prostředím, perspektivám. Dnes je na scéně mnohem více žen než dřív – a já mám velkou radost, že je lidé opravdu vnímají a poslouchají.

Když vám někdo neustále podsouvá, že na něco nemáte, dřív nebo později vás to poznamená a začne to ovlivňovat vaše sebevědomí. Proto je důležité, že se tohle prostředí otevírá a že se mění způsob, jak se o těchto tématech uvažuje.

Jaké jsou vaše další hudební plány?

Momentálně pracuji na dvou projektech, ze kterých mám opravdu velkou radost. Prvním z nich je elektrická kapela. Začala jsem používat nástroj zvaný Mallet Kat – dá se popsat jako elektronický vibrafon. Plánuji ho kombinovat s akustickým vibrafonem a možná i s některými efekty, abych docílila crossover zvuku. Zároveň si ale dávám pozor, aby se nevytratila hudební integrita samotného nástroje. I zbytek kapely je elektrický, takže se jedná o trochu jinou estetiku, na kterou se ale moc těším.

Druhý projekt připravuji pro větší obsazení a věnuji ho odkazu mého prapradědečka Emila Berlinera, který byl vynálezcem. Stál za řadou průlomových objevů v oblasti raného zvukového záznamu – například za uhlíkovým mikrofonem nebo první plochou deskou. Mám pocit, že se mu nikdy nedostalo takového uznání, jakého by si zasloužil. Lidé většinou znají jména jako Alexander Bell nebo Thomas Edison, tedy lidi, pro které můj prapradědeček buď pracoval, nebo s nimi vedl patentové spory. Byl to takový neoficiální hrdina historie zvukového záznamu – a já bych mu tímto projektem chtěla vzdát hold.