Zatoužil jsem po špinavém a syrovém zvuku, říká Richard Spaven

Album Light of Day, na kterém hostují mimo jiné Nils Petter Molvær nebo Verneri Pohjola, vychází 24. července.

Upřímně jsem se rozbrečel, když jsem Molvaera slyšel.

Kdy se začaly objevovat první nápady na nové skladby?

Tentokrát jsem si dopřál opravdu hodně času. Potají jsem si chystal nápady, z nichž bych vytvořil něco, co by na lidi zapůsobilo. Jsem rád, že se desce věnujete, přestože pro mě není vůbec snadné hovořit o nových skladbách mimo studio a okruh mých spoluhráčů. Snažil jsem se, aby byl celý proces co nejvíce spontánní a nechal všemu volný průběh, což pro mě nebylo obvyklé. I z tohoto důvodu pro mě bylo nejdůležitějším rozhodnutím vybrat vhodného spoluautora. Klavírista a klávesista Oli Rockberger je někdo, komu řeknu: „Mám tenhle nápad, ale pořádně nevím, jak jej vyjádřit!“ On je ten, kdo mluví stejným jazykem jako já. První zatěžkávací zkouškou byla skladba Finders. Celou dobu jsme se snažili posouvat naše vlastní hranice, hledat odvahu být říznější a na hraně. Nikdy jsme nic nehráli na jistotu. Když jsem pak výběr procházel jako producent, velice brzy jsem pochopil duši téhle nahrávky a držel se nastolené linky. Svým způsobem člověk udržuje v hlavě celou desku pohromadě a hraje, dokud vše není na světě.

Oliho jste oslovil pouze s vizí jedné skladby, nebo jste už měl pracovně nahrané i úryvky dalších skladeb?

Byly tam i náznaky několika dalších. Například Tilt, kde jsem měl už vymyšlený rytmický podklad. Dále pak Light of Day, kterou jsem postupně napsal celou sám. Bylo mi ale jasné, že harmonickou stránku jen tak dohromady nedám, a věděl jsem, že Oli bude ideální volbou. Několik raných nápadů jsem už měl, ale skladba Finders nastavila laťku a režim.

Jak takový vzorový pracovní den vypadal?

Na první pohled nijak zajímavě. (smích) V podkroví svého domu má Oli studio a tam jsme nahráli veškeré klavírní party. Den většinou začínal tím, že mi nabídl šálek čaje. To však byla snad jediná chyba celé spolupráce. Věřím mu v tom, že mi je schopen napsat desku, ale uvařit  obstojný čaj, to už ne. (smích) Vždycky jsem se nemohl dočkat, až začneme. Asi nejdivočejší skladbou, kde jsme se opravdu vyřádili, byla Fine Line. Rytmická sekce, která mě napadla, je doslova šílená a neustále měním tempa. Na druhou stranu, neměl jsem ambici natočit nějak složitou desku. Ale co si budeme povídat, pár momentů je skutečně hraničních. Tak či tak jsem chtěl, aby posluchač slyšel, že se v jádru něco vydatného děje, a zároveň měl možnost se do nálady ponořit.

Takže jste si žádné hranice nedával a zcela spoléhal na odvážnou stránku svého instinktu?

Připadal jsem si, že mám v ruce červenou barvu a jsem připraven s ní kdykoliv fláknout o plátno. Bylo to osvobozující. Každý den jsme pracovali od jedenácti do nějakých sedmi nebo osmi večer a pak si zašli na výborný indický pokrm biryani.

Co děláte v momentech, kdy se zaseknete a nevíte, jak ve skladbě pokračovat?

V případě Fine Line jsem měl v hlavě jistý ideál, ale i tak jsem si nebyl vždy úplně jistý, co tam hrát. I proto jsou tam snad ty nejjednodušší party z celé desky. Musel jsem hlavně prolnout rytmickou linku s flétnou. Tam je to skoro hra na jistotu. Až se do toho znovu zaposloucháte, uslyšíte, jak je pro nás přirozené dát na ty nejjednodušší postupy. A myslím si, že je to někdy nutné a zdravé. Flétna je tam opravdu dominantní, a proto to chtělo něco adekvátního jako podklad. Taky myslím, že novinka se od mých starších věcí liší v tom, že bicí jsou mnohem více zaměstnanější a emocionálně nabité. Nebál jsem se přejít přes hranu, což jsem dřív nedělal.

Řekl bych, že jste chtěl být vždy profesionální, podporující, nepředvádět se. Stejně tak člověk umí být velice kritický k vlastním starším nápadům. Jak se na ně díváte zpětně?

Vezměme si třeba starší skladbu The Self, kde hostuje zpěvák Jordan Rakei. Tam jsem si nedovolil nic divokého, pokud jde o bicí. Píseň vysloveně vyžadovala čistý podklad a uvědomělé doprovázení zpěváka. Postupem času se ve mně ale nakupila chuť být odvážnější a nebát se třeba i špinavého, syrového a „chaotického“ zvuku.

Tahle zkušenost ve mně ještě posílila úctu k severským muzikantům.

Hosty ještě probereme, ale do jaké míry byly skladby po práci s Olim hotové, než jste začali zvát hosty? Řekněme z osmdesáti procent?

Ano, to by tak odpovídalo. Jedním z prvních hostů byl flétnista Graeme Blevins, se kterým jsme už dlouho předtím vtipkovali, že pro něj připravím desku. Byl to zprvu jen vtip, ale postupně jsem tuto možnost bral stále vážněji a zval ho na spontánní jamy. Dave Stapleton, šéf Edition Records, má ze všech skladeb nejraději již zmíněnou Finders. Je to překvapující, protože není zrovna hiphopovým fanouškem. Když jsme s Olim připravili dechy pro tuto skladbu, tak jsme si říkali, že by nám moc pomohla rada nějakého zkušeného dechaře, jak dál. Ale zkusili jsme to nakonec nějak sami, což je dalším z příkladů naší zbrklosti během psaní. Výsledek vyšel na výbornou, a přitom na hraně.

Album zahrnuje celou řadu hostů a je to opravdu zajímavá plejáda jmen, ale zcela subjektivně mě oslnili hlavně hostující trumpetisté. V jaké fázi jste pomyslel na Verneri Pohjolu a Nilse Petter Molværa?

Abych řekl pravdu, tak jsem Verneriho do té doby prakticky neznal, na rozdíl od Nilse, jehož hru zbožňuju celý život. Člověka zalije opravdu hřejivá vlna očekávání při představě, co váš idol s vaší skladbou provede. Doporučení na Verneriho přišlo ze strany vydavatelství, a když jsem si jeho věci poslechl, tak mi bylo jasné, že se k nám bude jeho přístup velice dobře hodit. Nebudu ale zastírat, že nám nějakou dobu trvalo najít pro jeho projev ideální zázemí a prostor. Když mi pak přišly jeho party pro skladbu Out of the Quiet, tak mě to bez přehánění rozložilo na kousky. To, jak se gradace vyskládá z ničeho, je fascinující. Před pár dny jsme desku pouštěli během poslechovky v Londýně: čekal jsem, až ta pasáž přijde, a co to udělá s publikem. Všichni seděli ve tmě, až přišel ten hluboký, očistný zážitek.

Tato zkušenost ve mně ještě posílila úctu k severským jazzovým muzikantům. Pro ně i pro mě je prioritou nálada skladby. Pokud jde o titul Distant Signal, tak opět čaroval Dave Stapleton, který řekl: „Tohle je pro Nilse!“ Při té představě jsem začal poskakovat radostí jako malé dítě. Když mi poslal své party, tak jsem okamžitě zatoužil si s ním o tom promluvit. Jeho projev je totiž neskutečně poučený. Bylo to přesně tak, jak jste řekl, z nějakých osmdesáti procent hotová píseň. Pracovní verzi jsem poslal Nilsovi, a to, co poslal zpět, bylo ztělesnění mé představy, jak by to mohlo znít. Bylo to dokonalé. V jistou chvíli mě to dokonce vyděsilo. Jak ví, co má hrát? Hraje s naprostým přehledem, jako by mi viděl do hlavy.