Zpěvačka Martina Fišerová: New York vám srovná ego

27. únor 2016
03576552.jpeg

Zpěvačka a písničkářka Martina Fišerová žije již přes dva roky v New Yorku, jehož hudební scénu i životní styl stihla za tu dobu dobře poznat. Nedávno také vydala své debutové autorské album Shift, dostupné i v Česku. Jak dlouho ve Spojených státech ještě pobude však zdaleka nezávisí jen na jeho úspěchu.

Jak dlouho už v Americe žiješ?V New Yorku jsem trvale od října 2013. Předtím jsem sem jezdila na kratší i delší návštěvy, ale časté přejíždění začalo být složité. Člověk pak pořádně nebyl ani na jednom místě.

V jaké části New Yorku bydlíš?Momentálně v Bronxu, kde skoro denně vidím, jak tajná policie někoho zatýká a vede v poutech. Jednou jsem vyšla z metra přímo do centra nějaké rvačky, ale naštěstí jsem byla všem ukradená. To je zde na druhou stranu dar. V podstatě nikoho nezajímáte, nikdo vás nesoudí a to sedí člověku jako jsem já, který se podvědomě pořád ohlíží na to, co si kdo myslí. Je to zkrátka město plné extrémů, katalyzátor, který vám srovná sebevědomí na obě strany tak, aby bylo zdravé a člověk mohl přežít.

Jaké byly okolnosti tvého přesunu? Co tě přimělo odjet?Když jsem jela do Ameriky na svojí první návštěvu, tak to bylo vysloveně za účelem splnit si sen, vidět ten New York, to pravé podhoubí hudby, která mě provází celým životem. Zažít to na vlastní kůži. Asi to byla osudem daná výzva. Díky Lacu Deczimu, s nímž můj táta hrál před jeho emigrací, jsem totiž poznala hodně skvělých amerických muzikantů. Vždycky když přijeli do Čech na šňůru, tak na zastávkách v Praze spali u nás doma. Obracelo mi to život vzhůru nohama a milovala jsem to. Myslím, že tehdy ve mně zakořenila ta touha.K tomu, abych pak v Americe plánovala zůstat delší dobu, přispěl jednoznačně můj tehdejší newyorský přítel, kterého jsem taky poznala díky Lacovi. Když pak náš vztah skončil, nebylo proč tu dál být. Laco a jeho žena Catherine si mě ale vzali na starost a dodali mi odvahu zůstat. Byl to totální krok do prázdna, ale jak Laco rád říká, kdo se bojí, nesmí do lesa. Hodně věcí mě naučil. Třeba brousit stoly, lakovat obrazy anebo to, že hudba je jako vesmír – nekonečná.

Co dnes tvoří hlavní náplň tvé práce?Mou hlavní hudební aktivitou je v současnosti koncertování a práce s tím spojená, tedy domácí příprava, zkoušení s kapelami, propagace a psaní nových věcí. Na většině vystoupení hraji téměř výhradně své původní skladby, výjimečně set obohatím o jednu nebo dvě převzaté písně.V poslední době jsem ze sentimentu začala do svého programu přidávat také jednu píseň v češtině, byť českých textů jsem zatím napsala pomálu. Asi proto, že písně v češtině jsem nikdy moc neposlouchala. Výjimkou byla jen geniální, famózní a nenahraditelná paní Hana Hegerová, kterou můj tatínek doprovázel na kytaru celý můj život.

03576551.jpeg

V New Yorku pravidelně koncertuješ. Podle čeho si vybíráš kde a s kým budeš hrát?S věkem a zkušenostmi se priority mění. Dnes jsem nejvděčnější za prostředí orientované na poslech a komunikaci, ideálně klub vybavený klavírem. Byť se doprovázím hlavně na kytaru, jedna nebo dvě písničky u piana příjemně zpestří celé vystoupení. Mám ráda rozmanitost, proto jsem šťastná, když mě někdo přizve jako hosta do svého projektu, anebo naopak si někoho občas pozvu já. To mě moc baví. Jaké máš dojmy z vystupování v New Yorku?Baví mě moc právě proto, že mám na své texty (většinou tedy anglické) okamžitou přímou zpětnou vazbu od publika. Lidé jsou tu velmi přátelští a otevření, a když jim z pódia nahrajete, puk se vždycky vrátí. Hranice mezi posluchači a muzikanty nebývá tak nepřekročitelná. Často spíše cítíte velkou vzájemnost, sounáležitost, dává to smysl. Všichni si uvědomují, že to je dálnice o dvou proudech.

Viděla jsi poslední dobou něco mimořádného?Podařilo se mi tady hlavně setkat se s většinou mých velkých idolů. Vždycky jsem byla v šoku, že to nejsou mimozemšťané, ale lidi z masa a krve, kteří tvrdě následují své (po)volání. Lidé, kteří vědí, že talent je dar od pánaboha a člověk má zodpovědnost ho rozvíjet. To mi říkal už kdysi dávno bubeník Martin Kopřiva, a pořád se k té myšlence vracím.

Kdo konkrétně tě svým vystoupením zaujal?Mám své stálé místní oblíbence, mezi které patří například legendární pianista a zpěvák Johnny O'Neal. Mohli jste ho vidět ve filmu Ray, kde na doporučení Oscara Petersona ztvárnil roli Arta Tatuma. Kdykoliv zazpívá baladu, naprosto mě dostane a pokaždé se rozbrečím. Pak mu jdu poděkovat a on mi na baru dává rady do života. Dále virtuózní hardbopový kytarista Ron Affif anebo avantgardní Brandon Ross, kytarista známý svou spoluprací s Cassandrou Wilson.

Často se mluví také o rozdílech mezi evropským a americkým publikem. Jak ho vnímáš ty?Líbí se mi, že lidé jsou tu zvyklí vyrazit na blind do svého oblíbeného klubu, aniž by zjišťovali, co a kde se zrovna děje. Díky tomu je na koncertech neustálý příliv nových posluchačů, publikum i okruh známých se neustále rozrůstá a nabídek na další hraní přibývá.

03576549.jpeg

To zní téměř idylicky. Není New York ale také známý velkou konkurencí mezi muzikanty?Sice se říká, že tu je veliká soutěživost, ale mně spíš přijde, že jsme tu tak nějak všichni na jedné lodi. Je to dřina a je potřeba přežít, tak si spíš vzájemně pomáháme. Radíme se o klubech a muzikantech, konzultujeme nové písně či strategie a navazujeme spolupráci.

Zdá se tedy, že proniknout do newyorské scény není úplně nemožné. Jak se to povedlo tobě?Díky svému velkému příznivci Martymu Plevelovi jsem se stala členkou organizace Artists Without Walls, která mi hodně pomáhá právě s propagací koncertů i mojí desky. Je to sdružení umělců různých národností, věku i oborů: herců, básníků, klasických hudebníků, ostřílených rockerů i písničkářů. Každý měsíc pořádají přehlídku, na které vystupují jejich členové a kde jsem měla tu čest hrát už třikrát. Pokaždé mi to pomůže dát o sobě vědět a získat nové přátele a fanoušky. Artists Without Walls také pořádají vlastní akce, například vernisáže nebo tematické večery. K tomuto typu spolupráce jsem nyní byla přizvána již podruhé a moc si toho vážím.

S kým například spolupracuješ?Teď se chystáme do studia s mým spolubydlícím Jonathanem Woodem Vincentem natočit jednu jeho krásnou píseň, k níž mi napsal part. Je to originální pianista a zpěvák, velmi pozoruhodná osobnost s nesmírným rozhledem. Jeho hudba by se dala nazvat experimentálním melodramatickým popem s prvky improvizace. Když hraje, je to pro mě pokaždé výjimečný zážitek. Vždy svou hudbou posluchače obejme a vezme někam na výlet.

03576553.jpeg

Spolupracuji také s kanadskou písničkářkou Mimi Oz. Spolu s dalšími spřízněnými dušemi jsme jí pomohly natočit vokály na novou folkrockovou desku Men Who Never Loved Me. Většinou když má nějaký větší koncert, pozve nás. Také mě angažovala do svého videoklipu Dreaming Again, stejně jako do práce na svém novém singlu. Mělo by následovat i menší společné turné po Státech. Naše hudba se dobře doplňuje, což se nám potvrdilo, když jsme společně křtily nové desky. Vydání mého alba Shift mě také motivovalo k založení stálé místní kapely. Jsem teď šťastná, že jsem se obklopila novými skvělými lidmi a muzikanty, se kterými se můžu dál posouvat.

Můžeš Shift popsat trochu blíže?Shift je mou první autorskou deskou a vyšla mimo jiné díky Petrovi Hanzlíkovi a Blue Season Art Agency. Kromě mé osoby se na desce podíleli Brian Charette, Dano Šoltis, Tomáš Baroš, Andrea Valentini, Jaryn Janek a Michal Matejka. Nahrávka vznikala na obou kontinentech a reakce na ni jsou zatím velice příznivé. Mám také v plánu udělat k jedné z písní video. Byl by to pro mě poněkud nový žánr, ale protože jsem pomáhala s točením již několika klipů, láká mě to. Přemýšlela jsi o studiu hudby na nějaké škole?Nemám moc ráda instituce, tak se raději vzdělávám soukromě nebo právě na různých workshopech. V zimě jsem byla na workshopu pro singers-songwriters, který vedly Becca Stevens, Gretchen Parlato a Rebecca Martin. Taky jsem viděla rovněž velmi inspirující workshop Marka Guiliana. Začala jsem chodit i na hodiny kytary a teď mám v plánu stát se členem uzavřeného spolku místních songwriterů, kde má člověk nepsanou povinnost každý měsíc prezentovat novou píseň. Ostatní mu pak dávají zpětnou vazbu, jak by se dala vylepšit.

03576550.jpeg

Dokážeš si představit, že se v New Yorku usadíš natrvalo?Moc ne. Ameriku máme zidealizovanou. Hodně věcí mě tu děsí. ‚Fórovost‘ všeho, zdravotní péčí počínaje, konstrukcí domů konče. A vůbec požadavky ‚systému‘. Člověk se musí obklopit lidmi, kteří ho nenechají na holičkách. To je základní strategie přežití. Taky mi strašně chybí česká krajina, o kamarádech a rodině nemluvě. Ale zatím nechávám věci plynout a soustředím se raději na to pozitivní kolem mě.

Jak se dnes po amerických zkušenostech díváš na dění na české jazzové, potažmo hudební scéně?Myslím si, že má skutečně vysokou úroveň, stejně jako hudební i mimohudební vzdělávání. Pořád sami sebe ale blokujeme, kritizujeme, bereme se příliš vážně a sami se tím připravujeme o svobodu vyjádření. Ale na to si stěžoval už i Julius Zeyer a vůbec generace umělců z přelomu 19. století, tak to asi k našemu národu náleží.Také mi přijde, že nám nedochází, jak nenahraditelná a nezbytná je aktivní podpora hudebníků (chodit na koncerty, kupovat si desky), potažmo umění vůbec. Když se Vám totiž ráno nechce z postele, pustíte si hudbu. Když máte v noci depresi, podíváte se na film nebo se zanoříte do knihy. Ale to všechno musel někdo vymyslet a vyrobit. Musel mít čas, schopnosti a prostředky na to, aby to mohl vymyslet a vyrobit. Proto je třeba umění podporovat.

Plánuješ v nadcházejících měsících nějaké koncerty v Čechách?Několik jich bude na přelomu června a července. Pražský koncert bude pravděpodobně v Jazz Docku.

ww.martinafiserova.cz

Spustit audio
autor: Jan Mazura