Ztracené pohádky
Příběh ztracených a znovu nalezených pohádek, které kdysi natočil režisér Jan Fuchs.
„Byla jednou jedna rozhlasová pohádka. Poslouchali ji napjatě děti, ale líbila se také mnohým dospělým, protože dospělí, zejména po nedělním obědě, mají pohádky rádi, protože se u nich dobře spí. Jednoho dne se ale stalo, že se objevil zlý kouzelník, pohádku záhadně očaroval a ta zmizela…“ Těmito slovy jsem uvedl Fonogramy z února roku 2003. Příběh, který jsem začal vyprávět v náznaku pohádkovosti, je založen na pravdivých událostech, i když ve skutečnosti to bylo poněkud jinak - jak to tak u pohádek bývá. Nešlo jen o jednu pohádku, bylo jich hned několik. A netýkalo se to pouze pohádek, ale další spousty příběhů a rozhlasových pořadů. Jednoho dne opravdu zmizely z archivu a slehla se po nich zem.
Ve zmíněných Fonogramech zazněly úryvky ze čtyř ztracených pohádek. Pouhý výčet autorských a hereckých osobností, které se na jejich vzniku podílely, nás přesvědčí, že šlo o pohádky nesporně půvabné. Jedna se jmenovala O princezně a zlaté včelce (natočena byla na jaře 1968, krále v ní hrál Zdeněk Štěpánek, byla to jedna z jeho posledních rolí). Pohádku O španělském králi a anglickém mylordovi napsal Italo Calvino a vyprávěl ji Karel Höger. Patřila mezi ně také pohádka, kterou napsal Jiří Gruša (patrně jediná pohádka v jeho díle), jmenovala se Voják Blátošlap a jeho stín jménem Semsen (mědvěda Vilibalda Pilináče hrál neodolatelně Eduard Kohout). Autorem poslední z pohádek, ze kterých zazněly úryvky, byl malíř Alois Mikulka. Jeho poetickou pohádku O vynálezci dětských snů skvěle vyprávěl Josef Kemr.
Co se to s těmito pohádkami doopravdy stalo? Všechny byly natočeny v druhé polovině 60. let a nastudoval je režisér Jan Fuchs. Na začátku 70. let byl Jan Fuchs, stejně jako řada jiných rozhlasových pracovníků, označen za představitele pravicového oportunismu a z rozhlasu vyhozen. Proto také posléze snaživí normalizační šéfové nechali jím natočené pohádky, ale stejně tak velkou spoustu jiných pořadů, které vytvořili další vyhození rozhlasoví tvůrci, smazat. Takže – žádný kouzelník, žádný černokněžník, pouze lidská zloba a hloupost.
Jak je tedy možné, že jsme ve Fonogramech mohli ukázky ze ztracených pohádek slyšet? Šťastný konec těchto pohádek, jejich nahrávek, je prostý: režisér Fuchs si některé pořady, které připravil, z rozhlasového vysílání natočil a schoval. Po letech, kdy se směl k rozhlasové práci vrátit, je do archivu vrátil. Takto šťastný konec nepotkal velkou spoustu dalších pořadů, které z archivu zmizely, ale i za tento pohádkový „happy end“ můžeme být osudu vděčni.