Na Stéphana Grappelliho nedám dopustit, říká Milan Kárník Jakeš
Houslista Milan Kárník Jakeš je všestranný muzikant, člen Free Balkan Quintetu nebo kapely Futur Swing. Podílí se na novém projektu Maomah, zabývá se i elektronickou hudbou. Jeho sluch jsme otestovali v hádankovém pořadu Tak to slyším já.
U skladby Passion od Zbigniewa Seiferta sice Milan nejdříve hádal Jean-Luca Pontyho, pak se ale velice rychle opravil. Řeč pochopitelně přišla na jeho oblíbené houslisty:
„Hodně mě ovlivnil Ponty. Podle mě je to první houslista, který dokázal zahrát be-bop, což ani dnes moc houslistů nedělá. Můj nejoblíbenější současný houslista je Tcha Limberger. Je to slepý houslista, hraje na řadu dalších nástrojů. Občas třeba do sóla zpívá, nebo ve frázi dvě noty zahraje a dvě noty zazpívá - a nezní to hloupě! Pak ještě americký houslista Billy Contreras, který hraje jako Coltrane, což se taky o mnoha houslistech říct nedá.“
V průběhu pořadu došlo i na obligátní téma „cesty k jazzu“. „Já se dostával k jazzu vlastně zpětně, přes Milese Davise a Bitches Brew, přes fusion. Dneska třeba miluju Grappelliho – podle mě je to jeden z nejčistěji hrajících houslistů.“
Vyhnout se jazzovým klišé
Na Jean-Luca Pontyho brzy také došlo. Protože jsme o něm ale mluvili dříve, napadlo nás zeptat se, co je podle Milana nejhorší houslové klišé v jazzu:
„Nejhorší klišé jazzových houslí? (smích)… No asi hrát pořád pentatoniku! Ona jde dobře do prstů, tak to všichni houslisti hrajou. Ono se asi nedá říct, že je jedno nejhorší jazzové klišé. Nejhorší je, když člověk hraje pořád to samé.“
A je tedy něco, co Milanovi na poslech vysloveně vadí? „Vadí, mi když člověk nepřemýšlí nad tím, co dělá - to je pak i z hraní dost slyšet. A to houslisté docela často dělají, protože improvizační složka se při výuce houslí moc neprotěžuje.“
V průběhu pořadu přišla řeč i na používání kytarových efektů při hře na housle. „Už to vůbec nepoužívám - čím jsem starší, tím víc preferuju akustický zvuk. Zjistil jsem, že dokážu na akustický nástroj napodobit zpětnou vazbu Jimiho Hendrixe - nepotřebuju k tomu žádnou krabičku, ten nástroj to umožňuje sám o sobě. Ale s distortionem jsem strávil hodně času.“
Ukázka z alba Jan Faixe vnesla do studia trochu nejistoty: „Zatím to neznám… Saxofon mi zní trochu jako Marcel Bárta.“ Byl to ovšem Pavel Hrubý, Janem Faixem zprocesovaný. Čím je pro Milana Jakeše zajímavá elektronická hudba?
„Mě zajímá to, jak se dá pracovat s live processingem - s kombinací akustického a elektronického signálu, které navzájem kolaborují. Live processig jsem ještě sám nezkoušel, ale ex-post ano, tzn. natočím si stopu a tu pak nějakým způsobem upravuju dál. Mimochodem mám pod svým pseudonymem Mitakuye Oyeasin na Bandcampu profil, kde prezentuju tyhle svoje neaukustické věci.“
Jinou hádanku rozluštil Milan prakticky okamžitě: „To jsou Rusty Cowboys!“ Jak to poznal?
„Je to nejoblíbenější kapela mých synů (smích) - a mám to rád. Jsou to lidi, které jsem potkal na HAMU.“
V závěru našeho povídání jsme se dostali k nové generaci mladých houslistů, která se vynořila v posledních letech. „Je tu spousta houslistů, kteří se nebojí improvizovat. Jako by už ten svět klasické hudby klasickým houslím nestačil. Ostatně i Ježkova konzervatoři mi v tomhle uvažování otevřela dveře.“
Bavili jsme se samozřejmě i o jiných věcech - o folklóru, o Milanově studiu na Konzervatoři Jaroslava Ježka, nebo o tom, jaké vztahy panují mezi houslisty. K poslechu rozhovoru srdečně zveme!
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
