Al Di Meola si nadělil k sedmdesátinám nové album. Povznášející a pestré
Legendární kytarista má co slavit. Totiž nezmenšenou invenci, kreativitu, virtuozitu a v neposlední řadě vitalitu. Nevymýšlí sice nic nového, hraje chytlavou easy listening. Ovšem té nejvyšší kvality.
Albem Twentyfour vlastně slaví nejen narozeniny, ale svým způsobem znovuzrození. Návrat do formy po infarktu, který Di Meolu dostihl přímo na pódiu v Bukurešti v září 2023. Do světa se titul rozletěl 19. července, chviličku před kytaristovými kulatinami 22. července. A autor na něj shrnul celou řadu vlivů a stylů, kterým se v dosavadní tvorbě věnoval.
Pokud bychom ovšem čekali, že nová deska předznamená turné The Electric Years, které zavítá 17. září i do Sono Music Clubu v rámci JazzFestBrno, a tudíž vzpomínky na Di Meolovu jazzrockovou fúzi, pletli bychom se. Nahrávka navazuje spíše na košatý, převážně akustický, etnickou hudbou ovlivněný sound alb projektu World Sinfonia. Byť na vypjatá elektrická sóla dojde.
Album započalo, cituji, „jako skromný akustický projekt v bouřlivých dobách pandemie, ale během čtyř let tvorby vykvetlo v mnohem větší produkci“. Točilo se v nahrávacích studiích nejen v New Yorku, ale také ve Španělsku a Itálii. „A dokonce jsem přidal i několik orchestrálních partů,“ pochlubil se Al v propagačním videu na sociálních sítích.
I tak si ovšem natočil virtuózní kytarista a zároveň multiinstrumentalista určitou část muziky sám. Včetně baskytary, kláves, perkusí a různých elektronických podkladů. Kytarové stopy navíc s oblibou ve studiu vrstvil. Jako kdyby byl zavřený v karanténě. Ovšem k tomu ho covid nenutil. Často takhle přece pracoval i na deskách před pandemií.
Průlet Di Meolovým vesmírem
Prvním dojmem z alba je barevnost a žánrová pestrost, ovšem propojená nezaměnitelným stylem Di Meolovy hry především na akustickou kytaru. Úvodní Fandango s extrémně chytlavým melodickým motivem klasické kytary s nylonovým strunami je jedním z kusů, odrážejících inspiraci flamenkem. Kytarově-preklusivní aranžmá ovšem originálně dobarvují jemné žestě v pozadí.
Paradox Of Puppets zase kombinuje flamenkový styl s pro Di Meolu typickými střelhbitými sprinty po hmatníku elektrické kytary.
Čtěte také
Mohutná orchestrace s romantizujícími smyčci a dřevy komorního orchestru podporuje baladu Tears Of Hope. Di Meola se tu opět jemně pokládá do nápaditých motivů a zvukově konejší. Ovšem jen do poloviny sklady, kdy se nálada (vítaně) zlomí nástupem razantních latinskoamerických perkusí a nabere na dynamice. Ve finále dojde i na rockově zkreslenou kytaru elektrickou.
Nejblíže k jazzorocku má ovšem kompozice Genetik v závěrečné části (dvoj)alba, kde nažhaveně sólující kytara překrývá vyhrávky té akustické. Nejde ovšem o retro fúze 70. let, do současnosti posouvá aranžmá už elektronický beat, ovšem zlidštěný latinskými perkusemi.
Kytarista a skladatel navíc dokáže smíchat i několik odlišných vlivů do jediné kompozice, aniž by to tahalo za uši. Například v Capriccio Suite nás tabla pod prsty indického mistra Amita Kavthekara, oblíbeného žáka Zakira Hussaina, vezmou do orientu. Jenže zároveň se tu proplétá i flamenco s tangem.
Poetická a něžná skladba Ava’s Dancing In The Moonlight patří k těm podpořeným vkusnou orchestrací. Kdo je onou tajemnou Avou, tančící v měsíčním svitu? Kdepak, dávno nečekejme dráždivou femme fatale, jaké Al rád nechával zobrazovat na obaly svých alb. I když o osudovou ženu tu vážně jde. Kytarista věnoval kompozici s něžným citem svojí malé dcerce, tančící během natáčení po nahrávacím studiu.
Z alba vyčnívá jediný zpívaný kus, balada Eden. Prožité interpretace balady se ujal Siuxx, tedy španělský zpěvák Iván López. Ono „vyčnívá“ ovšem neznamená ruší. Jen přidá celku další barvu.
Posluchačsky přístupná deska
Určitou páteř alba pak tvoří suita Immeasurable, rozdělená na tři části. Navzdory svému celkem dvacetiminutovému rozsahu tu ovšem Di Meola naopak na aranžmá záměrně „šetří“. K dobru věci, v průzračném zvukovém prostoru o to víc vynikne jiskrná improvizace akustické kytary s mihotavými kaskádami tónů.
Žádná ze skladeb, včetně těch, na jejichž reflexi nám nezbylo místo, ovšem není zbytečná. Více než osmdesátiminutová stopáž dvojalba nenudí ani na chvíli. Každému se nemusí líbit třeba zplošťující, strojový rytmus v Close Your Eyes. Vzdušné ukolébavce by bylo lépe bez něj. Ale jde spíš o věc vkusu, ne o problém.
Stručně řečeno? Další mistrovská práce kytarové legendy. Snadno posluchačsky přístupná, přitom vkusná. Ano, tu mohutnou kytici na obalu desky si Al Di Meola zaslouží nejen k sedmdesátinám.
Al Di Meola - Twentyfour
Al Di Meola – kytary, baskytara, klávesy, perkuse
Derek Wieland – piano, klávesy
Rodrigo G. Pahlen - harmonika
Hernan Romero – kytara, piano
Siuxx (Iván López) – zpěv
Pere Munuera – bicí nástroje
Tommy Brechtlein – bicí nástroje
Amit Kavthekar – tabla
Gisella Giufra – cajon
Gumbi Ortiz – konga
Elias Tona – kontrabas
Luis Alicea – bicí nástroje
a další
Label: earMUSIC, 2024
E-shop Českého rozhlasu
Hurvínek? A od Nepila? Teda taťuldo, to zírám...
Jan Kovařík, moderátor Českého rozhlasu Dvojka
3 x Hurvínkovy příhody
„Raději malé uměníčko dobře, nežli velké špatně.“ Josef Skupa, zakladatel Divadla Spejbla a Hurvínka