BadBadNotGood hráli „not bad“

Kanadští BadBadNotGood jsou muzikantský kolektiv, nikoliv sevřená a omezená entita, byť stálý základ tvoří trio. Je tudíž v řádu věci, když se pro potřeby koncertní prezentace kmenová sestava rozroste. Zvláště, když tahle groovová kapela hraje bez berliček hudebních programů.

Bubeník a MC Alexander Sowinski řečený Al Sow, baskytarista Chester Hansen a saxofonista i kytarista Leland Whitty tudíž povolali na turné posilu. Na klávesy byl ohlášen Felix Fox-Pappas, Kaelin Murphy na trubku a EWI („dechový synťák“ electronic wind instrumet) a Juan Carlos Medrano Magallanes na perkuse.

10 fotografií

Sextet pochopitelně generoval sound značka „mohutný“. Netradiční a mohutné ovšem bylo už intro. Kdo by si spojoval jazz-hiphopový band s hardrockovými legendami Black Sabbath? Hudba BadBadNotGood ovšem prolnula právě do jejich řádně nahlas osolené, jadrně protiválečné trvalky War Pigs, což je v dnešních časech symbolické.

A to přestože se BadBadNotGood neprezentovali jako angažovaní umělci. I když… Později vyzval Sow, fungující zároveň jako MC, publikum k hlasitému, mohutnému nádechu a výdechu. „To nad tím dnešním chaosem, abychom ho nechali odplynout z mysli a soustředili se na radost, tanec, pozitivní vibrace.“

Groovy, samé groovy

…Tedy skoro samé. Pisatel se netají, že hudba vystavěná na přímočarých tanečních figurách není jeho šálek čaje. BadBadNotGood ji ovšem hrají s přesvědčivým gustem a velkou muzikantskou erudicí.

Jde zkrátka jen o otázku vkusu, zda máte rádi groovy na entou a oceníte tah muziky, který hned během ataku úvodního kusu Eyes On Me spolehlivě „rozvlnil“ zaplněné Sono Centrum, se sálem pochopitelně ve verzi „na stání“. Nebo jestli vás jednoznačné beaty trochu nudí.

Čtěte také

Leland Whitty z BadBadNotGood: Nejsem moc výřečný, mluví za mě hudba

Nebo zda vám „DJ-ské“ vykřikování Ala Sowa nepřipadá až příliš dryáčnické, pouťové. Třeba když do humorně horrorového, na pamětnické filmy o UFO odkazujícího úvodu Take Me With You hecoval lidi k odpovědi na dotaz, zda „věří v ET“.

Ovšem role MC k věci patří. A i „netančící“ divák ocenil nástrojovou pestrost a zručnost. Pamětník pak třeba i cover-verzi klasiky Family Affair z počátku 70. let od funkově-psychedelických Sly And The Family Stone.

Efektnost taneční párty pochopitelně zvyšovala i vizuální stránka koncertu. Tedy v podstatě tma, kdy z hudebníků byly vidět většinou jen stíny na plátně za pódiem, ovšem na ono plátno VJ ze starých promítaček (k dispozici měl tři, často se prolínaly záběry ze dvou) promítal smyčky nastříhané z celuloidových filmových pásů. Což hezky dotvářelo psychedelické nálady hudby BadBadNotGood.

Změna přišla s karnevalem

Náladu koncertu navíc BadBadNotGood v polovině koncertu zajímavě proměnili. Jako přelom fungovala pocta brazilské hudbě a karnevalu, uvolněná latina Sétima Regra. Vyřádil se tu Juan Carlos Medrano Magallanes, a také Chester Hansen vygradovaným baskytarovým sólem.

Lahůdkou z jiného hudebního světa byl i dlouhý sólový vstup Lelanda Whittyho, tentokrát se saxofonem. Nejen zkušeně vystavěný, ale opět zajímavě podpořený vizuálem: Záměry na rozvlněnou hladinu moře. Když se pak vrátil na scénu Al Sow a vyhecoval diváky k mávání rukama, „vlnil“ celý sál, což bylo vizuálně docela působivé. V závěru zadumaného sóla pak do záběrů moře vyšlo slunce.

Finále hlavní části koncertu Lavender zdůraznilo psychedelické, zvukově halucinační spády kapely. Série tří přídavků, odstartovaná bouřlivě aplaudovanou cover-verzí skladby Everybody Loves The Sunshine půbodně od Roye Ayerse, a uzavřená „na přání“ skladbou Your Soul & Mine, už opět táhla na první dobrou.

BadBadNotGood zkrátka zahráli stylový úvod k prázdninové atmosféře.