Ben Wendel z Kneebody: Počet lajků neřeším, chystám jazzový superband

Ben Wendel

Saxofonista Ben Wendel je v Česku velmi dobře znám jako člen kultovní kapely Kneebody (která tento měsíc vydává novou desku Chapters). Neméně pozoruhodná je však i jeho sólová tvorba, například kapela The Seasons, se kterou v létě vystoupil v pražském Jazz Docku. Právě v tomto klubu vznikl i náš velký rozhovor, jen pár hodin před tím, než zde Wendel zahrál jako host stále agilnějšího Jazz Dock Orchestra. 

Považujete rok 2009 za počátek své sólové dráhy? 

Ano, přesně tak. Přirovnal bych to k bajce o želvě a zajíci. Zpočátku jsem se cítil lépe jako sideman nebo jako součást celku, tak jak je to nastavené v Kneebody, kde sdílíme odpovědnost a není potřeba vystupovat jako lídr. S nárůstem sebejistoty také přišla vlastní alba jako Simple Song a Frame, ale na turné jsem je prezentoval jen zčásti. Řekl bych, že to bylo až v roce 2015, kdy se spousta věcí udála najednou ‒ přišly projekty, které eskalovaly, jako se to stalo se Seasons a s albem What We Bring. Začal jsem cestovat po celém světě jako lídr a vystupovat pod svým jménem. Před čtyřmi, pěti lety se to zlomilo. 

Poslechněte si ukázku z nového alba kapely Kneebody: 

Předtím jste byl hráčem klasické hudby, hrajete i na další nástroje.

Na fagot. A dokonce jsem se jednu dobu zabýval klasickým saxofonem, což je zvláštní a ojedinělý obor. Moje matka byla skoro třicet let operní zpěvačkou a babička flétnistkou. Klasická hudba vždy byla součástí mého života a myslím, že je to snadno čitelné i v mé hře a kompozici. 

Jako sideman jste začínal u jazzu, nebo v pop music? Dočetla jsem se, že jste hrával s Princem a Snoop Dogem.

Když jsem začínal jako saxofonista, chtěl jsem hrát. Prvních deset let po škole jsem strávil v Los Angeles, které je pověstné velkou rozmanitostí hudební sféry. Není to jen jazz, je to pop, hip hop, ale i filmová hudba a reklama. V téhle fázi svého života jsem chtěl získat co nejvíce zkušeností.

Ben Wendel a jeho Seasons Band:

Jste bigbandový hráč? 

S bigbandem hraju velmi zřídka. Pořádně nehraju ani na flétnu, ani na klarinet, a vlastně mě to k nim nikdy netáhlo, takže příležitostí zahrát si v bigbandu jsem nikdy neměl mnoho. Co se týče ostatních typů saxofonu, nevlastním altový, ale na sopránový jsem hrával hodně, protože jsem sedm let hrál s Tigranem Hamasyanem a on ten zvuk miloval. Jeho tvorba je ovlivněna arménskou lidovou hudbou, takže požadoval barvu, která by se podobala duduku nebo zurně. 

Jste populárním sidemanem a všechny vaše projekty za poslední roky se těší kladné odezvě. Kromě toho jste ale úspěšným producentem. Je to právě díky spojení těchto dvou oborů, že je vaše práce přístupná širokému publiku, přestože se vaše hudba nedá označit za součást mainstreamové kultury?

Pracovat na projektu pro mě znamená mít předem jasnou vizi a být schopen přinést obrázek sebe sama. Zda bude projekt úspěšný, je mimo moje pole působnosti, ale snažím se, jak jen můžu. Ve výsledku je pro mě nejdůležitější být na tu práci hrdý a mít ji rád. Pokud je hudba individuální výpovědí, pevně věřím, že si najde posluchačskou základnu, která se s ní ztotožní. Produkoval jsem alba pro Geralda Claytona (na albu Life Forum se Wendel podílel jako producent, ale i hráčsky; bylo nominováno na cenu Grammy, pozn. red.), Dana Tepfera, Davida Cooka i jiné interprety mimo jazzovou hudbu. Vždy mě bavilo uspořádávat věci a mít pojem o celku. Samozřejmě těchto zkušeností využívám u svých desek. Jsem schopen pohledu mikro a zároveň makro. 

Saxofonista Ben Wendel

Jste sám sobě producentem? 

Někdy ano, občas přizvu ke spolupráci další producenty.

Nahráváte desky, ale zároveň vytváříte projekty, které prezentujete na sociálních sítích ve formě autentického záznamu. Je to reakce na celkové snížení prodeje desek, nebo jaké jsou vaše motivy? 

Tato část mé tvorby je způsobem sdílení vlastního hudebního vývoje s posluchačem. Normálně by to fungovalo tak, že umělec natočí jednu desku do roka a to album je příběhem, výpovědí. S příchodem sociálních sítí se přísun informací rozrostl, lidi najednou zajímalo, na čem se pracuje týdně, denně. Nechtěli vidět konečný produkt, ale proces. Sám jsem takový a raději si pustím hudbu na YouTube, kde věc zároveň vidím. No a pokud se to líbí mně, tak bych to měl dělat obdobně, protože je to můj způsob vnímání. Tak to bylo asi v roce 2014. Na sítích sdílím aktuální přítomnost, alba postihují delší období a jsou pro mne ucelenou výpovědí, milníky mého života, ke kterým se můžu vracet. Sociální sítě oproti tomu plynou jako voda. Jsou pro mne prostředkem sdílení projektů jako Standards With Friends. Chtěl jsem si zahrát s hudebníky, se kterými jsem zatím neměl tu možnost se sejít, to předně, a také hrát hudbu, ke které se teď nedostanu ‒ devadesát pět procent toho, co dělám, jsou autorské skladby. Přitom mám rád i standardy. Naskytla se mi možnost zdokumentovat téměř celou jazzovou scénu v časové bublině. Věnuji se tomu, když mi čas dovolí. Kdybych mohl, udělal bych těch záznamů třeba sto. Pojme to několik generací hudebníků, taky to beru jako příležitost vyzdvihnout úžasné hudebnice, se kterými nebyla možnost spolupracovat, protože třeba hrajeme na stejný nástroj, jako s Melissou Aldanou, nebo které hrají na nástroje, jež nemám zahrnuté do ostatních projektů. Před dvaceti lety bych zavolal Melisse a všem ostatním muzikantům a hráli bychom u mě doma a nikdo by o tom nevěděl. Doufám, že je to pro posluchače spíše osobní než profesionální záležitost. 

Ben Wendel

Ještě jeden rychlý dotaz k tomu, co už jste nahrál a vydal. Některé skladby z původních Seasons jste přejmenoval a nahrál v jiné podobě na album What We Bring. Potom jste přepracoval kompletní Seasons. Je to klasický postup, že se vracíte k předchozí tvorbě a upravujete ji? 

Ne, odpověď je ne. To byla výjimka, že se to stalo. 

Další otázka se týká blízké budoucnosti. Vím, že jste teď na turné a předtím jste zase koncertovali s Kneebody, ale jak jsme mohli vidět tady v Praze, hráli jste nové skladby, které vznikaly přímo na tour. Pracujete teď na dalším konceptu?

Vlastně už je to i nahrané. Bude se to jmenovat High Heart. 

Ben Wendel a zpěvák Michael Mayo: 

Co to znamená? 

Je to slovní hříčka. V Americe, když dojde na diskusi o umění, říkáme „high art, low art“. Občas je opravdu těžké označit něco za vysoké umění. Za takové společnost považuje exponáty v galeriích nebo symfonii. Pod pojmem „low art“, tedy funkčním, užitým uměním, bychom si mohli představit lidovou hudbu nebo klubovou produkci. A já vždy s podobným označením bojoval. O hierarchizaci umění rozhodovali rozliční lidé v různých dobách. V minulém století se Západ podivoval indické hudbě a označil ji za primitivní. Dnes ji paradoxně obdivujeme. Internet tuto otázku znovu nastolil. Pohybujeme se ve světě, kdy výtvory se skutečně nízkou uměleckou hodnotou dostávají na internetu podporu milionů „zvednutých palců“ a naopak opravdové umění docení deset lidí. Žijeme v době, kdy data rozhodují o tom, co je dobré a co není. Koncept je založen na dopadu, který má současná doba na umělce, výzvách, kterým se musí postavit, a kompromisech, které musí dělat. Projekt jsem pojmenoval High Heart, protože se na to snažím dívat pozitivně i přes tlak sociálních médií a internetu, jež vysílají zprávu, že co děláme, není dost dobré, protože nedostáváme tolik lajků, přestože to není špatné. Každopádně to bude superband, Gerald Clayton a Shai Maestro budou sdílet piano a Fender rhodes, bude tam Joe Sanders na kontrabas, Nate Wood na bicí a neuvěřitelný mladý zpěvák Michael Mayo, který právě absolvoval turné s Herbiem Hancockem. Určitě o něm brzo uslyšíte. Vlastně jsme spolu nahráli jeden díl Standards With Friends, natočili jsme Every Time We Say Goodbye, byl to jeden z prvních dílů série. Ale zpět k tomu, co jsme nahráli, je to taková svita, která shrnuje moje názory, a bude to pravděpodobně další věc, kterou uveřejním. 

Vedle své sólové dráhy jste také vyučoval na univerzitě v Kalifornii a New School v New Yorku. Svoje znalosti a zkušenosti jste nedávno vložil do obsáhlé on-line master class. Mohl byste tento svůj počin popsat? 

Snažil jsem se kompletně a do hloubky zachytit svůj pracovní postup včetně způsobu cvičení a kompozice. Z časových důvodů jsem před rokem a půl přestal vyučovat na univerzitě a tohle je způsob, kterou nyní předávám své znalosti. Master class mi umožnila shrnout jednu kapitolu hudebních zkušeností a začít kapitolu novou.

Spustit audio
autor: Nela Dusová

Související

  • Dvanáct měsíců podle Bena Wendela

    Kanadský saxofonista se inspiroval samotným Čajkovským a stvořil hudební kalendář na pokračování podle svého gusta. Wendelovu novinku The Seasons jsme zvolili Albem týdne.