„Budoucnost bude patrně hodně pitomá,“ říká kritik technologií Max Read

V rozhovoru kromě kyberpunkových filmů řešíme nedostatky technologické kritiky, důležitost peněžních toků ve formování našich každodenních online životů nebo kocovinu z memové politiky alternativní pravice.

Newsletter Read Max popisujete jako „průvodce po budoucnosti“. Jakého průvodce budoucností právě teď podle vás potřebujeme?

Je klíčové, abychom se nedívali jen na to, jak funguje nějaká konkrétní technologie a jak sama o sobě mění společnost nebo politiku. Spíš je třeba promýšlet technologický systém celkově. Skutečně plodných analýz, které nám mohou napovědět, co dělat dál, přitom ubývá. Současné psaní o technologii a technologická kritika selhává. Články, které najdete ve velkých amerických médiích typu New York Times, se hodně se zaměřují na kulturní dopady technologií. Co se v takovém stylu kritiky ztrácí, a já na tom mám částečně vinu taky, je otázka, kdo za tím vším stojí. Odkud a kam tečou peníze? Kdo na tom všem vydělává? Od sledování lidí jako Peter Thiel nebo Marc Andreessen se posouváme k probírání teenagerů na sociálních sítích. Zajímavé ale je, jak spolu obě tahle témata souvisí. Nějaké zmínky aspoň občas najdete v byznysové sekci novin.

Obecně si málo všímáme souvislostí mezi způsoby, jak internet mění naše vlastní já a mezilidské interakce, a finanční, materiální a ekonomickou strukturou, na níž to všechno stojí. Lidé nepřemýšlejí nad tím, jak třeba nějaký investiční trend, který se vyvíjí posledních 20 let, může vést k tomu, že vznikne určitý typ digitální platformy. Někdo ji pak navrhne tak, aby nás ponoukala ke konkrétnímu chování, vštěpovala nám určité emoce. Chybí nám strukturální pohled na technologickou ekonomiku v celé její šíři. Rád takové věci čtu, ale upřímně se neumím soustředit dost na to, abych tak vážný výzkum sám dělal.

Jeden by si myslel, že současná levice by se takového úkolu mohla zhostit.

Najdete akademiky a autory, kteří to dělají. Například miluju časopis Logic, který se věnuje zdánlivě drobným myšlenkám, argumentům, příběhům. A z té mnohosti se pak dá vypozorovat, co se budě dít dál. 

Čtěte také

Hrozí nám západní intelektuální kolonizace, říká teoretik digitální kultury Lev Manovich

Za to, že nemáme dostatečné analýzy, částečně může rychlost, se kterou se technologie mění. Jak rychle v našich životech zaujaly tak zásadní pozici. I ti z nás, kteří víceméně celý svůj život tráví online, byli vývojem v posledních deseti, patnácti letech překvapení – totiž jak rychle se smartphonům a sociálním platformám povedlo vklínit se jako zprostředkovatelům prakticky do každé oblasti života. Proto se zdá, že každých pár let otevřeme nějaké nové téma, se kterým si pak hrajeme a rozvíjíme ho – třeba v roce 2016 se po Brexitu a vítězství Donalda Trumpa začali lidé proti sociálním médiím náhle vymezovat. Přitom do té doby byly z nich byla mainstreamová média nadšená. Potom někdo začne kritiku vyvracet další kritikou, a tohle se opakuje zhruba každých 18 měsíců.

Možná si proto snad nepřeju jen víc systemických analýz, ale taky, abychom byli trpělivější, méně instinktivní, nepodléhali pokušení přidat se k nejnovější vlně kritiky. A abychom přemýšleli o technologiích s co nejotevřenější myslí. Zopakuju argument, který už použila řada lidí přede mnou, ale přijde mi, že sedí: Kdybyste přistáli v Německu 20 let po vynálezu knihtisku, tak byste nebyli schopni popsat, co tahle technologie se společností udělala. A v jistém smyslu je možná brzy na to pokoušet se vyložit, co že se to dnes děje s internetem. To ale neznamená, že se tomu nemáme věnovat – spíš to, že se nemusíme omezovat jen na to, co se dělo poslední rok a půl. Spíš je dobré přemýšlet, jak online a offline systémy interagují a jak s tím souvisí struktury moci v Silicon Valley, ve Washingtonu, v Bruselu. Protože zájmy, které se v nich shlukují, pak vedou k určitým podobám internetu.

Přijde mi, že kdybych se rozhodl takový text napsat, bojoval bych s pocitem, že někde na horizontu už probíhá další technologická revoluce, která potřebuje zase novou a novou a novou analýzu. Měl bych obavu, abych nepřestal být úplně současný. Jak s nedostatkem širších analýz souvisí PR a vůbec způsob, kterým o nových, teprve se rozvíjejících technologiích přemýšlíme?

Naprosto vás chápu. Myslím, že je to oprávněný pocit. Posledních pár let je skvělým příkladem. Nejdřív jsme měli 18 měsíců plných diskuzí o kryptoměnách, webu 3, NFT. Každý se tomu musel věnovat, musel toho být součástí. No a nakonec tahle bublina opravdu rychle splaskla. A posledního půl roku ji nahradila umělá inteligence. AI, AI, všechno se točí okolo AI. Co si o AI myslíte? Jak s ní nakládáte? 

Velká část takových trendů souvisí s cyklem růstu a poklesu. A tím se vracíme k  systematickému přístupu k budoucnosti, který by přihlížel k celé ekonomické struktuře technologického průmyslu. Ten se už dlouhou dobu spoléhá na obrovské sumy velmi riskantního investičního kapitálu. Takže pak máte partu investorů, kteří hrnou kapitál do čehokoliv, co je zrovna cool, protože doufají, že zrovna v tomhle vrhu startupů podpořili vítěze. Vede to ke koloběhu konjunktury a krize. 

Čtěte také

„Naivitu si nemůžeme dovolit. Z kapitalismu nejde utéct, potřebujeme futurismus,“ říkají členové kolektivu ANON

A také to ovlivňuje, jak o technologiích píšeme. Peníze vedou k jakémusi diskurzivnímu koloběhu růstu a propadu. Investoři o svém portfoliu diskutují na sociální síti X, zakladatelé firem píšou Substacky a jiné blogy, aby se prodali nejen investorům, ale ukázali před potenciálními zákazníky, novináři, publikem. Přál bych si, aby novináři samotní méně rozdmýchávali přehnaná technologická očekávání. Jenže lidé si už zvykli každých pár let očekávat příchod nějaké velké nové věci, kterou chtějí sledovat, vědět o ní první poslední. Třeba o webu 3 toho bylo napsáno v pozitivním světle hodně. A přitom to bylo často pomýlené. Bylo v tom málo sebekritické reflexe. Cyklus nadšení a zklamání má kořeny až v úplných počátcích Silicon Valley.

Já se ale  zároveň snažím s novináři soucítit, nakonec jsem taky jedním z nich. Někteří lidé si myslí, že když pracujete v médiu typu New York Times, pak je jen na vás, jak kritičtí budete. Že se můžete rozhodnout. Ale já si tím nejsem jistý. Pokud jste velké mainstreamové noviny, jste vystaveni spoustě velmi specifických tlaků a pohnutek, ekonomických a dalších. A je pak těžké tvořit propracovanou technologickou kritiku, i když byste sami chtěli.

Já mám ze stavu sociálních médií a internetové kultury velmi smíšené pocity. Na jedné straně je to skoro nihilistická únava – kolaps Twitteru, imploze kryptosvěta, další a další triky jak vytěžit pozornost lidí co nejvíc, Sam Bankman-Fried ve vazbě. Na druhé straně stále svůdné, skoro utopické vize webu 3, decentralizace, samoorganizace, post-kapitalistické platformy… Jak se Max Read v tom všem cítí?

Taky jsem ambivalentní, z řady věcí jsem dost smutný, z řady nadšený. Vždycky mě na internetu fascinoval potenciál, který tato celosvětová síť pro rozvoj lidské kreativity a inteligence.

Nejvíc se těch dobrých věcí děje v uzavřených komunitách na Discordu, okolo Substacků. Dokonce trochu i na TikToku najdete lidi, co kreativně experimentují, co díky TikToku dostali nástroje a možnost oslovit publikum, ke kterému by se nikdy dřív nedostali. Je to ale mnohem uzavřenější komunita, než před 7, 8 lety. V jednom z newsletterů jsem použil termín „platformové tření“, v podobném smyslu jako třeba mezi ložisky.

Představoval jsem si to jako spektrum – na jedné straně máte platformy, komunity, kde je tření hodně. A je velmi těžké přijít na to kdo na nich vlastně je, jaký je kontext místních diskuzí, místní kultury. Takové platformy typicky nemají moc dobré vyhledávání, případně je těžké se na ně bez pozvánky dostat. A abyste pochopili, co se na nich děje, musíte je nejdřív pozorovat. Zejména v minulosti sem spadalo hodně diskuzních fór. A pak máte média jako TikTok, stránka For you/Pro vás představuje velmi platformě hladkou zkušenost. Podobně jako sociální síť X – prostě tam naskočíte a můžete psát třeba prezidentovi. Jasně, X má taky svůj folklór, ale stáváte se jeho součástí, aniž byste se museli snažit. Například Google tření na internetu významně omezil, prostě tak, že najednou bylo vše indexovatelné a prohledávatelné. A myslím si, že se z velmi hladkého období desátých let našeho století, kdy snadno a na veřejnosti docházelo k míchání subkultur, posouváme jinam, kde to dře mnohem víc.

Čtěte také

Twitter Files jsou hodnotné, ale rozpačité. Twitter se pod vedením Muska cenzury neštítí

Aniž bych Twitteru nějak moc fandil, tak především levice velmi vydělala na tom, že Twitter a další místa byla a do jisté míry stále jsou tak otevřená. Byla tak schopná oslovit nové lidi, šířit své myšlenky, hravě kritizovat. Vezměte si raketový nárůst zájmu o kampaň Bernieho Sanderse. Bez otevřenosti, která po roce 2010 na sociálních sítích vznikla, by to nebylo možné. Všichni se ale myslím shodneme, že twitterová kultura přesto měla spoustu negativních a toxických prvků. To se týká otevřeného internetu celkově – umožňuje jen nějaký způsob formulování myšlenek, určitý způsob formování komunit. Velkým problémem je takzvaný kolaps kontextu, kdy lidé z mnoha různých publik reagují typicky velmi negativně na něco, co původně bylo v kontextu složitější. Ten se ale v otevřenosti ztratil. A myslím, že tomu jde postunem do uzavřenějších míst trochu zabránit. 

Zároveň ale pozorujeme nebezpečnou a postupující konsolidaci ze strany firem, na nichž tyto platformy a komunity závisí. Mají peníze, mají moc. Potom, co Meta oznámila konkurenci X v podobě Threads, někteří lidé byli nadšení. Když tam ale půjdete, uvidíte, proč je taková konsolidace ze strany velké, mocné a bohaté korporace nebezpečná – Threads jsou o dost jiný zážitek, než sociální síť X. Jsou mnohem méně otevřené. Myslím, že otevřenost Twitteru vlastně byla svého druhu náhoda, výsledek zvláštní shody podmínek. 

Co chci říct: jasně, můžeme si říct, že je fakt škoda, že je Twitter mrtvý. Je blbé, že se řada z toho, co otevřený internet od roku 2014 tvořilo, je pryč. Ale stále máme, co v uvozovkách zachránit, na Discordu, na Substacku… musíme ale zároveň bedlivě sledovat, kdo taková místa vlastní, jaký mají byznys model. Jak na to reagují velké společnosti jako Meta a Google? Protože na ty bychom si měli dávat pozor. Jakou roli v tom hrají AI nástroje? Protože to všechno může mít vliv na to, jak moc bude naše konání na internetu pod kontrolou.

Právě na byznys jsem se chtěl zeptat. Jak píše Ryan Broderick ve svém newsletteru Garbage Day, otevřený internet byl postavený na reklamě, takže ho nešlo zpeněžit tak, jak by si byznysové zájmy za těmito platformami přály. To se, zdá se, mění. Když mluvíte o komunitách - třeba Reddit se nedávno stal podobnou obětí snahy vyždímat z něj víc peněz za každou cenu, když jeho provozovatel zpoplatnil automatizovaný přístup k datům a uživatelé proti tomu masivně protestovali.

Ano, ano. Já sice zmiňuju Discord a Substack jako platformy a kultury, kde je možné najít určitou úroveň kreativity, ale fakt je, že ani jedna není zavedená společnost. Třeba Discord donedávna pálil na provozu peníze. Není tak jasné, že to takhle může fungovat dlouhodobě. Substack je v podobné pozici. Přijal velké investorské peníze. A je vtipné, i když mě to trochu rozlaďuje, že Substack by mohl teoreticky fungovat hodně efektivně. Jenže teď má velké plány, které, obávám se, nemusí být schopen naplnit.

Žárlím na Coryho Doctorowa, který vymyslel termín enshitiffication, zes*ačkování. Je to  proces, kdy byznysová struktura sociálních sítí postupně čím dál víc kazí platformy, které má spravovat. Co se stane, když se Discord najednou rozhodne, že by chtěl víc vydělávat? Nebo co kdyby přišel nový ředitel a ten do Discordu zavedl Stories? To je samozřejmě přehnaný příklad, ale co když se v zájmu byznysu platforma změní tak, že to rozmačká všechnu kreativitu, která na ní bují? Samozřejmě, že se toho nějak podprahově obávám. Když mluvím o tření, ke kterému směřujeme, je v tom předpoklad, že internet nebo technologie se cyklicky pohybuje od tohohle pólu k hladkosti a zase naopak. Co když si ale jen pamatujeme nějaké mezivládí, které už se nikdy nevrátí? Proto musíme na Facebooky světa dávat pozor. Jak moc zbývá místa pro něco nového? Pro změnu?

Jak sám nakládáte s tím, že jste na platformách do jisté míry závislý? Mluvíte o Substacku, z něhož hádám plyne velká část vašich příjmů, ale ten nedávno začal zavádět nové a nové funkce, aby se přiblížil Twitteru a tak podobně… Co kdyby to byly první známky jeho enshitification?

Čtěte také

Potřebujeme čas přemýšlet, ne jen reagovat, říká filozof médií Yves Citton

To je dobrá pointa. Substack je zajímavý z mnoha různých důvodů. Substack ale vydělává peníze tak, že vyděláváme peníze my jako lidé, kteří na něm píší. A abychom je vydělávali, musíme dělat takové ty klasické tanečky v budování internetové osobní značky. Stále je tu prostor, aby sem lidé psali úplně zadarmo. Ale aby Substack mohl fungovat, musí být lidé jako jsem já, jako je Jesse Signal, jako je Matthew Iglesias, Bari Weiss. 

Možná už ale Substack míří tím směrem, kterého se bojíme. Každá platforma vždy má nějakou první fázi, kdy lidé experimentují, zkouší ji rozbít, ohnout, dělají s ní zajímavé věci. Používají ji jako nástroj. Když se do toho ale zamíchá záměr vydělat peníze, tak se vše zklidní, zprofesionalizuje, zmrtvolní. Stejně jako se lidé stali profesionálními tweetovači, profesionálními Tiktokery, máme dnes profesionální substackery – což jsem v téhle fázi já. Je těžké udržet lehkost a kreativitu a experiment, díky kterým je platforma na svých začátcích atraktivní, když je to vaše práce.

Za moji ambivalenci z internetu může částečně fakt, že mám neustále pocit, že mi možná něco proklouzává mezi prsty. Třeba když si čtu o věcech, jako je populární Dimes Square, a o propojení téhle rádoby avantgardní umělecké scény s pravicovými penězi, influencery republikánské strany, kteří píšou nacionalistické blogy a zároveň vedou Web3 projekty. Myslím tím Petera Thiela a Curtise Yarvina. Zdá se mi hodně těžké rozpoznat, kam se dívat. Možná se už celá politika vlastně dělá jinak. Všichni jsme třeba pocítili to překvapení, když se ukázalo, jaký vliv měl například server 4chan na podobu alternativní pravice…

Popsal jste přesně, proč i já mám smíšené pocity. Myslím ale, že to zmatení souvisí s tím, kde hledáme avantgardní transgresi. Dřív jsme se dívali do mainstreamové kultury, médií, a hledali signály, že vzniká nová scéna. Když mluvíme o transgresi, je potřeba se ptát proti čemu je – a když máte relativně malý počet velkých mediátorských institucí jako jsou mainstreamová média, politické strany a tak dál, je lehčí ukázat: tady je mainstream, tady je avantgarda. Ale věci, jako je Dimes Square, jsou transgrese vedená proti velmi konkrétnímu pojetí liberalismu, který ani nutně není mainstream, rozhodně ne v USA. Trochu to působí, jako kdybyste jen reagovali na svoje spolužáky z vysoké a naopak. Možná ale o transgresi nejde, možná je to jen kocovina z 60. let a Nové levice. 

Kromě autora newsletterů jsem taky scenárista. V naší profesi se hodně řeší, jak dřív bývalo v branži spoustu peněz a hodně pozornosti, hodně velkých Hollywoodských filmů – prakticky Barbie a Oppenheimer každé léto. A to se už neděje. Někteří lidé vám řeknou, že je to kvůli lidem, kteří už nechodí tolik do kina, protože se na věci mohou dívat doma. Jiní povědí, že už se nedělají dobré filmy. Ale taky to můžete vysvětlit – a tenhle výklad se objevuje jen zřídka – tím, že už není jediné místo, kde byste mohli utratili miliony, stovky milionů dolarů na marketingovou kampaň, jež by všechny přiměla, aby do kina přišli. Když byly jedny velké noviny na město, bylo snadné do všech najednou dát reklamu, nechat trailer hrát na každém ze čtyř hlavních a 20 satelitních kanálů. To už nejde. Struktura médií je úplně jiná. Kromě dejme tomu filmů Marvelu už nenajdete tak všeobjímající kulturní události. A proto jsou si lidé nejistí. Nevím, co s tím. Mému synovi jsou teď 2 a strašně mě zajímá, co mu přijde cool, až mu bude 16, co bude dělat. To prostě nejde předpovědět.

Částečně to je možná snahou vycítit, kde se schovává nový alt-right žabák Pepe. Kde je zárodek další pravicové memové toxické kampaně. Protože doba okolo první kampaně Donalda Trumpa je pro lidi od středu doleva stále jakési diskurzivní trauma.

Je cítit jakousi kocovinu z posledních řekněme šesti, sedmi let politického diskurzu. Překvapilo mě, že s nástupem Bidena se zdálo, že je tomu konec. Metapříběh o tom, jak lidé obecně zakoušejí politiku, zní, že Trump byl zábavný, ale únavný, a že s Bidenem bude klid. Nechci říkat, že éra Pepeho je pryč, protože tu vždycky budou lidé, pro které je „hackování diskurzu“, „memová magie“ cílem o sobě. Ale volby samotné v Americe ukazují, že na takových věcech v zásadě nezáleží. 

Jediné, co je na tom zajímavé, je sledovat, jak se nějaká myšlenka nebo tón od memu dostane do reportáže v novinách, jak se sociální síť X obtiskuje do vysílání lokální televize. Ale velká média většinu času o politických memech a trollech nepřemýšlejí. A pokud vy jako novinář nebo občan ano, jste velmi vzdálen tomu, jak mainstreamoví voliči vnímají svět. A doufám, že to tak zůstane navždy. Možná byla doba alternativní pravice traumatizující. Ale především byla únavná. Je to fakt ubíjející způsob, jak být zapojený do politiky. Když s politickou aktivitou přichází radost, je to úplně jiný zážitek. A na memové válce není radostného nic, je to jen a jen otravné. 

Čtěte také

Generaci Z zajímá hraní si s identitou víc než byznys, říká memový výzkumník Joshua Citarella

A co online radikalizace, kterou zkoumá třeba Joshua Citarella, což byl host loňské řady Otevřených hlav?

Já mám Joshovu práci moc rád, je skvělá, ale nejde o věci v masovém měřítku. Bát se radikalizace na internetu není nutně nesprávné, ale je snadné vážnost nebezpečí přecenit. Myslím, že levice by měla o politickém organizování a politické osvětě přemýšlet široce a holisticky. Sociální formy organizace jsou mnohem důležitější než memový boj. Je skvělé, že jsou levicoví youtubeři nebo twitch streameři, a na nějaké úrovni je to určitě důležité, ale největší smysl má se s lidmi skutečně potkávat. V místech, kde lze budovat levicové struktury, které se budou přímo dotýkat jejich životů. Jen opakuji to, co vám řekne každý člověk, který se snaží politicky organizovat lidi. Já jsem prožil velké vlny sebeorganizace novinářů v New Yorku a přestože jsou to z největší míry už liberální lidé, byla to ta nejvíc radikalizující zkušenost – vidět, jak se skupina lidí jako celek pootočila o pár stupňů doleva, zážitek ze spolupráce s ostatními. Je to dost jiné, než když se podíváte na pár YouTube videí, začnete nenávidět svůj život a máte pocit, že díky videu se mění váš pohled na svět.

V newsletteru dáváte taky hodně popkulturních tipů. Jaká sci-fi nejlíp zachycuje naši dnešní digitálně-společenskou situaci? A máte zakázané říct Snowcrash nebo Neuromancer.

(smích) Dobře. Miluju Gibsona, ale problém je, že jeho dystopie jsou příliš cool. Zato Stevensonovy budoucnosti jsou fakt hloupé, což mi přijde blíž skutečnosti. Nicméně nedávno jsem viděl film Running Man s Arnoldem Schwarzeneggerem. Je o smrtící reality show, v níž Schwarzeneggerův hrdina musí soutěžit, a která se nakonec obrátí v jakousi revoluci. Není tam žádný internet a tak, ale v tom jak popisuje vztah politiky, zábavy a reality TV jako masové zábavy, je to velmi dobrý snímek. Pak jsem taky viděl Strange Days, velmi podceňovaný devadesátkový, tak trochu sci-fi noir kyberpunk o politických konspiracích a zábavě ve VR. V konkrétních předpovědích toho oba filmy moc netrefily, ale celkový pocit ano. Ukazují, že budoucnost dost možná bude dost pitomá. Jen se připravte. Také si myslím, že budoucnost bude patrně hodně pitomá. 

Vrátí se éra alt-right žabáka Pepeho? Jsou memové války důležitější než potkávání se s lidmi? A co nám o naší budoucnosti prozradí sci-fi s Arnoldem Schwarzeneggerem?