Carla Bley & Steve Swallow: Hudbě dnes schází nevědomost

31. červenec 2017
Carla Bley

Hudebnímu měsíčníku Harmonie se povedl brilantní kousek: v aktuálním srpnovém vydání přináší pravděpodobně dosud největší český rozhovor s průkopníky jazzové avantgardy, skladatelkou Carlou Bley a jejím hudebním i životním partnerem Stevem Swallowem. Unikátnímu interview časopis poskytl plných sedm tiskových stran. 

Bley a Swallow v Česku již vystoupili vícekrát, rozhovor pro Harmonii však vznikl při jejich poslední zastávce v Praze, během festivalu Americké jaro, konaném v pražském Jazz Docku.

Skladby pianistky a skladatelky Carly Bley se postupem času zabydlely v repertoáru tak různorodých hudebníků, jako jsou Gary Burton, Art Farmer, John Scofield nebo Howard Tate. V posledních letech komponuje a aranžuje na zakázku pro různá mezinárodní hudební tělesa a po boku svého partnera Steva Swallowa a britského saxofonisty Andyho Shepparda vede trio komorního jazzu, které v květnu tohoto roku zavítalo již potřetí do ČR.

Se svolením redakce Harmonie přinášíme úryvek z interview, které vedl DJ Mobley. V plné verzi si článek můžete přečíst v srpnovém vydání tohoto časopisu:

Nevím, zda budete souhlasit s podobným zjednodušením, ale dalo by se říci, že po předčasném úmrtí Dona Ellise a ústupu George Russella do ústraní, jste se v sedmdesátých letech stala spolu s Gilem Evansem ústřední postavou určité bigbandové renesance? Vnímala jste to tehdy tímto způsobem?

CB: Ne, vůbec ne a podobný názor mě překvapuje. Nikdy jsem necítila, že bych měla v Americe nějaký ohlas, to platilo spíš pro Evropu. Ale vlastně ani nevím, zda byl Gil Evans ve Spojených státech populárnější. To není jisté. V každém případě jsem překvapena a poctěna podobným srovnáním. Pro mě byla Gilova hudba vždycky dokonalost sama. Dodnes ho posloucháme a říkáme si, jak je to dokonalé.

Ale ta zmínka o Stravinském by vás neměla pomýlit, my posloucháme spoustu různé hudby. Moje dcera (Karen Mantler, pozn. autora) mi zrovna naprogramovala do iPodu nějakou hudbu na cestu do letadla, abych se uklidnila a nerušilo mě, kdyby byl poblíž nějaký rozhozený pasažér. A vybrali jsme Horace Silvera, Counta Basieho s aranžérem Nealem Heftim (album The Atomic Basie) a další věci, na něž si nevzpomínám, ale žádného Stravinského.

Je zajímavé, že zmiňujete právě Counta Basieho. Někde jste se přiznala, že se v poslední době stále raději vracíte k hudbě z období před nástupem jazzové avantgardy šedesátých let, již jste zosobňovala. Co tam přesně hledáte – nějaký specifický žánr nebo konkrétní muzikanty? 

CB: Určitě dnes nejsem sama, kdo se za kvalitou vrací do historie, když dnes většina hudby není víc než elektronickým opakováním samplů. Lidé se vracejí tam, kde se mohou hudebně cítit v pohodě, při životě, inspirovaní a šťastní. A pro mě to znamená jít zpátky k tomu, co bylo přede mnou, třeba k Theloniovi Monkovi, k hudbě, kterou jsem sama poslouchala, než jsem přijala svůj rebelský styl.

Já už se necítím jako rebelka. Cítím, že se vším okolo chci dospět k míru. A mám ráda akordy, které spolu zní dobře, nechci, aby příjemné zvuky byly přerušovány něčím zarážejícím.

Jednou jsem napsala skladbu, kde uprostřed zněly výstřely. Hráli jsme to v Hamburku s rozhlasovým orchestrem, bylo to o tréninku tygrů v cirkuse a ti cvičitelé používali střelbu do vzduchu, aby tygry usměrnili. A uprostřed koncertu se zvednul jeden rozzlobený posluchač a začal křičet: „Přestaňte! Přestaňte!“ A já jsem si řekla: „Můj Bože, jsem v poválečném Německu a střílíme tady na koncertě z pistole! V zemi, která tohohle zvuku musela mít plný zuby...“ Cítila jsem se strašně a od té doby žádná střelba na koncertech!

Pokud jde o „zdravotní stav“ jazzu, souhlasili byste s vaším dlouholetým hudebním partnerem, producentem Manfredem Eicherem, když na adresu současné jazzové produkce říká „Celková úroveň šla nahoru, ale máloco vyniká.“?

CB: Plně s ním souhlasím. Všude je plno vynikajících hudebníků, kteří mohou zahrát prakticky cokoliv, chci říct, že umí hrát strašně rychle, což já neumím a čtou noty, což dříve nebývalo zvykem, ani to v populární hudbě nebylo považované za potřebné. A svým způsobem to byla výhoda, vždycky je dobré oprostit se od toho, co je předepsané.

Já sama s tím mám problém v našem triu. Umím hrát bez not jen dvě skladby a snažím se naučit třetí, abych mohla hrát a nekoukat stále do not, jen poslouchat sóla svých spoluhráčů a hrát bez not. Ale nakonec se tam musím kouknout, abych věděla, kde jsem. Takže to možná bylo lepší, když lidé nemuseli znát noty. Je to jako s cizími jazyky, přece nemůžete o někom říct, že je horší člověk, protože neumí francouzsky.

Tištěná verze rozhovoru v měsíčníku Harmonie

Takže dnes všichni znějí stejně, protože mluví stejným jazykem?

CB: Ano, k vyčnívání dnes chybí nevědomost. Ve chvíli, kdy může každý zahrát cokoliv, se tím mění poselství, protože nevymýšlíte, co říkáte, ale opakujete to. Ale osobně si myslím, že hudebníci už dnes překonali tuto dichotomii a oceňují víc osobní projev.

Já jsem se právě připojila ke skupině, s níž budu hrát zbytek letošního roku, a tihle muzikanti jsou schopní hrát cokoliv s kýmkoliv a vybrali si mě. A já jsem jim řekla, proč zrovna já? Já to všechno nejsem schopná zahrát a oni naléhali, že to je právě to, co potřebují: někoho, kdo neumí zahrát všechno.

A tak jsem skončila v téhle kapele, jmenuje se Riverside a hraju tam s trumpetistou Davem Douglasem, s bratry Doxasovými (Jim a Chet) a Stevem na baskytaru. Píšu pro ně a oni píšou pro mě. Tihle hoši zahrají cokoliv a chtějí mě, to je děsivé.

Steve Swallow: Absence nevědomosti v dnešní hudbě je skutečně nešťastná věc. Komunita lidí, kteří umí zahrát a zahrají všechno, nakonec nevyhnutelně zní stejně. A to, co mě dodnes baví na improvizované hudbě je, že nakonec dřív nebo později udělám chybu, protože něco nevím. V takovou chvíli hudba začíná být silně zajímavá, protože člověk musí ten omyl napravit, postavit se hudebně zpátky na nohy v místě, kde nikdy nebyl a při tom vzniká něco nového.

Omyl je nová zkušenost, která vede k další nové zkušenosti. Tohle je v hudbě nutné zachovat. Nevědomost, hloupost a nevinnost, s nimiž jsme se narodili. Když se z těchto věcí člověk vyléčí, pak není schopný objevit nová místa.

 

Kompletní rozhovor čtěte v srpnovém vydání časopisu Harmonie.

Autor:DJ Mobley