Dan Hasalík – jak se studuje jazz v Rakousku
Jazzové oddělení na univerzitě v rakouském Grazu nemá mezi českými jazzmany takovou oblibu, jako je tomu v případě akademie v polských Katovicích, kde studovalo hned několik zástupců mladší generace (Jan Jirucha, Štěpánka Balcarová, Luboš Soukup atd.). „Svou roli možná sehrála obava z jazykové bariéry či dosti odlišné mentality,“ říká v rozhovoru pro Český rozhlas kytarista Dan Hasalík (1986), který je jediným českým jazzmanem, který v Grazu dlouhodobě studuje.
Hasalík, který v poslední době účinkoval hlavně v oceňované soul-jazzové formaci Pitch Bender, se nyní rozkoukává v Praze, kde se nedávno usadil, a rád by zde pokračoval v tom, čemu se věnoval i na univerzitě v Grazu, tedy kompozici pro větší jazzové ansámbly. Zároveň je však realista – v hlavním městě se živí grafickým designem a začít chce méně náročnými menšími sestavami.
Pokud vím, když ses hlásil na jazzové oddělení do Grazu, žádné formální hudební vzdělání jsi za sebou neměl. Proč zrovna tato škola? Na Valašsku, odkud pocházím, žádná jazzová scéna nebyla, a tak jsem se jezdil učit do Brna. Tam jsem se seznámil s kytaristou Matúšem Jakabčicem, který tam tehdy hrával docela často s Radovanem Tariškou. K Jakabčicovi jsem nechodil na kytaru, ale spíše soukromě na kompozici a harmonii. Právě Matúš mi pak doporučil Graz
Říkal jsi mi, že u přijímacích zkoušek v Grazu nebývá předchozí formální hudební vzdělání podmínkou… Ano, docela často se stává, že v Grazu vezmou uchazeče, kteří nejsou natolik poznamenáni tradičním jazzovým školstvím, třeba z konzervatoří. Takže tam třeba přijali nějaké punkové bubeníky a udělali z nich docela dobré jazzmany (smích). Je to někdy výhoda, protože je nemusí hned zpočátku odnaučovat různé jazzové zlozvyky. Tenhle přístup hodnotím jednoznačně pozitivně.
Univerzita v Grazu je docela multikulturní, studuje tam hodně zahraničních jazzmanů. Myslíš, že jde tamní jazzová katedra nějak srovnat s podobnými institucemi ve Skandinávii nebo v Polsku, kde studují někteří Češi? Řekl bych, že teoretická část přijímaček je v porovnání např. s Rotterdamem nebo Helsinkami jednodušší. Ve srovnání s Polskem (Katovicemi) je v Grazu mnohem víc workshopů – např. v mém posledním roce studia jich tu bylo tolik, že jsem neměl čas ani na vlastní cvičení a třídění myšlenek. Je to podle mě dáno tím, že jazzovému oddělení šéfuje poslední čtyři roky Ed Partyka (učil i v Katovicích), pod jehož vedením se mnohé změnilo: především zve do školy skvělé zahraniční hosty, často i na měsíc, přičemž s nimi mohou mít studenti i individuální lekce. Takhle jsme tam měli měsíc Boba Brookmeyera, týden Freda Hersche nebo Johna Abercrombieho. O Grazu se vždycky říkalo, že patří k nejkonzervativnějším jazzovým školám v Evropě; hrál se tam bop po Johna Coltranea, nebo naopak velmi avantgardní free jazz. Mezi tím nebyl žádný přechod. V posledních letech se ale výrazně obměnil učitelský sbor, přišli do něj muzikanti s mnoha zkušenostmi z Ameriky, Skandinávie apod. V současnosti se ta atmosféra změnila, učitelé nikoho neomezují, ale naopak nás podporují v nové tvorbě. Výsledek je velmi pestrý, najdete zde studentské kapely à la New Orleans, přes bop, fúze s klasickou hudbou, až po free jazz.
V Grazu myslím kromě tebe nestuduje žádný Čech, na rozdíl od slovenských jazzmanů, kterých tam bylo a je mnohem víc. Dnes tam z Česka nestuduje nikdo, jen občas se v Grazu někdo objeví krátkodobě například přes Erasmus. Ze Slovenska tam ale studovali Luboš Šrámek, Erik Rothenstein, Tomáš Gajlík, Lucia Lužinská, z mladších nyní Juraj Raši. Studuje tam taky Švéd Karel Eriksson, který nějaký čas působil v Praze. Moji kamarádi ze Slovenska, jako jsou kytaristé Michal Bugala nebo Boris Čelár, studovali v Grazu dříve, a mají tak úplně jinou zkušenost; za nich byla výuka ještě dost tradiční, neexistovaly například školní ansámbly rozdělené podle žánrů. Asi po vzoru holandských škol tu dnes naopak vznikají úžeji zaměřené kapely – specializují se např. jenom na tvorbu Ornetta Colemana, nebo jenom na Davea Hollanda. Vedle toho se ale klade větší důraz na vlastní tvorbu – každý musí například skládat pro Partykův bigband, který hraje častěji než dřív autorské kompozice studentů.Studují tam studenti asi z 20 zemí, takže se mluví prakticky pořád anglicky. Než aby se studenti s vyučujícími bavili lámanou němčinou, raději volí plynulou angličtinu. Po prvních dvou semestrech musí studenti složit zkoušku z němčiny, ale pokud se člověk alespoň trošku připraví, nebývá to větší problém.
Ukázka z alba skupiny Pitch Bender, na němž účinkuje Daniel Hasalík:V Grazu nyní končíš bakalářskými zkouškami. Když to zpětně hodnotíš, kdo z učitelů ti tam nejvíce dal? Obecně jsou tam třídy dost nevyvážené, ale učitelé se snaží rozvíjet schopnosti všech, i těch, kteří už za sebou mají jiné školy. Vedle mého učitele kytary mi nejvíc daly hodiny harmonie a aranžování: Ed Partyka nám dával hodně prostoru, a to i v „temnějších“ polohách – nemuseli jsme psát všichni jako Count Basie…nehledělo se moc na technické chyby, ale spíše na originalitu výsledku. Z masterclassů na mě nejvíc zapůsobil Bob Brookmeyer, který tam byl nejdelší dobu; ačkoli je to už starší pán, myslí mu to zatraceně rychle a taky nejde pro správné slovo daleko! Sám jsem se soustředil hlavně na skladatele a aranžéry. Chodil jsem i na předměty z magisterského stupně, třeba k Johnu Hollenbeckovi nebo Daveu Taylorovi. Fungují tam jednak skupinové workshopy, které často sklouznou ve vzpomínání na „staré dobré časy“, ale mnohem zajímavější jsou pak individuální lekce s přizvanými lektory. Být tváří v tvář s Abercrombiem nebo Muthspielem v jedné místnosti je úplně jiný zážitek, a taky vám to mnohem víc přinese.
Co klubový život v Grazu? V Grazu je univerzit několik, takže na to, jak je to malé město, je tam studentů opravdu hodně. Ve městě je asi 8 jazzových klubů, kde hrají dost často studenti ze školy, propojení s kluby tam opravdu funguje. Bývají přitom různě žánrově vymezené, od hard bopu, přes fusion po free jazz. Není problém si v nich zahrát a dostat za vystoupení slušně zaplaceno.
Myslel jsem si, že náklady na studium v Grazu jsou poměrně velké, ale i to se prý změnilo… Životní náklady jsou prakticky stejné jako u nás, tedy kromě dopravy. První rok jsem platil školné, ale pak se zrušilo pro všechny studenty ze zemí EU, podobně jako v Katovicích. Nájem je obdobný, nebo i levnější než v Praze. Vlaky jsou ale drahé a čeští studenti tam nejsou, takže náklady nelze moc snížit tím, že byste jezdili společně autem. Graz tedy není moc dobré řešení pro ty české jazzmany, kteří chtějí udržovat kontakt se svými domácími projekty; moc se nevyplatí jezdit tam a zpátky.
Nyní ses přestěhoval do Prahy. Jak zde budeš hudebně pokračovat? Je těžké navázat na něco z Grazu, protože studenti tam se hodně obměňují, nebo se vrací domů. V mé kapele navíc hráli Němec, Rakušan a Maďar – takže není reálné dále pokračovat ve zkouškách, nebo je sem zvát na koncerty; jsou zvyklí i na jiné honoráře, než je v Praze obvyklé. V Grazu jsem se soustředil na kompozici pro větší ansámbly. Rád bych v tom zde pokračoval, ale je to trochu problém, když jsem se do Česka vrátil po čtyřech letech a v Praze jsem nikdy nebydlel. Asi ty skladby budu muset redukovat, upravit pro menší seskupení, nebo je nabídnout někomu, kdo má už zaběhlejší bigband. V současnosti to vidím spíše na nějaké experimentální duo nebo trio, protože to je v českých podmínkách rozhodně snazší cesta.
Která ze známějších rakouských jazzových kapel tě zaujala? Úplně nejvíc mě zaujal Jazzbigband Graz, tu zkušenost je těžké popsat slovy. Ve škole jsem se pak setkával s mladší generací hráčů, která nyní vytváří rakouskou scénu. To je třeba zpěvačka Ángela Tröndle, která mimo jiné hrála na trutnovském Jazzinci v roce 2009. Její pianista Stefan Heckel nám při výuce pouštěl hodně zajímavých balkánských jazzových fúzí. Jinak se ale hlavní část rakouské scény soustřeďuje v hlavním městě, tedy ve Vídni, kterou jsem většinou jen projížděl cestou domů. V Grazu dále učili Fritz Pauer, Oliver Kent, Heinrich von Kalnein, zaujal mě i Wolfgang Muthspiel. Nicméně měl jsem možnost navštěvovat tak 4-5 koncertů zahraničních umělců týdně, často zdarma, takže jsem neměl potřebu nějak zvlášť vyhledávat místní muzikanty.
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
