David Liebman/Lewis Porter – Surreality
Většina nahrávek amerického saxofonisty Davida Liebmana vychází v posledních letech v Evropě. Nejinak je tomu u novinky Surreality, kterou vzdává poctu Ornettu Colemanovi, Albertu Aylerovi a také Olivieru Messiaenovi. CD jsme zvolili Albem týdne.
David Liebman je nepochybně renesanční osobnost současného jazzu – je to nejen jazzový praktik, ale také pronikavý teoretik a jazzový pedagog. Na jazzové scéně se pohybuje přes 40 let – hrál s Elvinem Jonesem a v 70. letech se proslavil hlavně jako soprán saxofonista v jazzrockových kapelách Milese Davise.
Nahrávka Surreality je ovšem spíše projektem dvou leaderů – tím druhým je pianista Lewis Porter. Ten se ve své kariéře obratně pohybuje na rozmezí mezi akademickou půdou a jazzovou praxí. Je znám jako brilantní jazzový historik (viz jeho knihy o Lesteru Youngovi nebo Johnu Coltraneovi), ale hrává i v klubech (Ravi Coltrane, Joe Lovano, Marc Ribot atd.). V jeho vztahu k Liebmanovi se tyto zájmy propojují: tento saxofonista je nejen jeho hudebním vzorem, ale nedávno o něm sepsal i soubor rozhovorů (kniha What It Is: The Life of a Jazz Artist).
Surreality je ovšem také nutně kolektivním dílem – už s ohledem na vzory minulosti, ke kterým se deska hlásí. Celek dotváří zdánlivě nečekaní partneři: tím hlavním je bezpochyby experimentální kytarista Marc Ribot – tento někdejší spoluhráč Toma Waitse vystoupil v Praze naposledy v roce 2011, s triem odkazujícím na již zmiňovaného Alberta Aylera. V klubu Jazz Dock s ním byl rovněž bubeník Chad Taylor, výrazná to postava avantgardní scény, která na desce Surreality hraje také. Rytmiku dotváří basista Brad Jones, kterého můžeme znát z kapel Dava Douglase.
Podívejte se na koncertní úryvek; Aylerovu skladbu Ghosts najdete i na albu:Ne vše se ovšem odehrává v tomto duchu. Úvodní titul Olivier napsal Lewis Porter sice jako poctu Messiaenovi, Liebmanovi znalci v ní však spíše uslyší ozvuky jazzrocku 70. let (Liebman hrál na dnes kultovní Davisově desce On the Corner, 1972). Spršky retrozvuků vycházejících z elektrického piana se zde výborně pojí se syrovými přihrávkami Ribotovy kytary. Z ohnivého perkusivního přediva se vynořuje Liebman až v šesté minutě – typicky expresivním sólem na sopránku.
Jak už bylo řečeno, Marc Ribot vede kapelu vycházející z estetiky free-jazzového saxofonisty Alberta Aylera (skupina se jmenuje Spiritual Unity). Pro Aylerovu Omega Is the Alpha se stal Ribot ústřední postavou; první polovina skladby je vlastně jeho velkým tříminutovým sólem v hendrixovském duchu. Zprvu zřetelné, lidovou hudbou inspirované téma se posléze rozpadá do zběsilé kolektivní improvizace (Liebman zde hraje na tenor, což u něj není tak obvyklé).
Následující Trigonometry jasně odkazuje na album Song X, jež v roce 1986 vydali Pat Metheny s Ornettem Colemanem. Oproti tehdejší verzi je Liebmanovo pojetí výrazně rozvolněnější; skupinová alchymie je tu patrně na nejvyšší úrovni z celého alba. Poslechněte si Porterovo sólo:
Sám Liebman přispěl dvěma autorskými skladbami. Zatímco titulní potemnělá Surreality pokračuje v nastavené laťce kolektivní improvizace (při stále pociťovaném beatu a rockovějším finále), další kousek Get Me Back to the Apple má spíše postbopový nádech.
Johna Coltranea viděl mladý Liebman poprvé n koncertě v roce 1962 (v klubu Birdland) a toto setkání jej navždy ovlivnilo. „Najednou jste spatřili světlo…už nebylo cesty zpět,“ říká Liebman v již zmiňované knize rozhovorů. Závěr alba v podobě Coltraenovy skladby Alabama ovšem naštěstí není povrchní neoklasickou poctou, ale spíše impresí z pozdní (avantgardní) éry tohoto saxofonisty. Coltraenův pozdější projev ovlivnily disonance Aylerova tria, a do kontextu celého (vlastně aylerovského) alba Surreality tak toto pojetí Alabamy vlastně skvěle zapadá:
Pocty velikánům minulosti lze dělat s řemeslnou precizností, ale vlastně s nudným (přehnaným) respektem k těmto vzorům. Nebo, jak se o to snaží Liebman a spol., se výchozí materiál může stát pouze odrazovým můstkem k novým a překvapivým objevům. Surreality rozhodně neslibuje jednoduchý poslech, ale při patřičném ponoru se odmění nečekaně okouzlujícím zážitkem.
David Liebman/Lewis Porter – Surreality
David Liebman – soprán, tenor saxofonLewis Porter – piano Marc Ribot – kytary Brad Jones – kontrabas Chad Taylor – bicí
Label: Enja, 2012 www.daveliebman.com
Album týdne je programový blok ve vysílání Euro Jazzu, tedy webcastu na novém jazzovém webu Českého rozhlasu. Album týdne vybírá Redakce jazzu a populární hudby ČRo 3 – Vltava s přihlédnutím k aktuálnosti, originalitě, hudebnímu přínosu a dramaturgické relevanci (často podle tematického rámce daného týdne). Vybrané Album týdne získává v daném týdnu vyšší rotaci, než je obvyklé u ostatních alb. Ukázky z něj se vysílají na Euro Jazzu pravidelně každý den od pondělí do pátku vždy v 11:00 a 19:00.
E-shop Českého rozhlasu
Kdo jste vy? Klára, nebo učitel?
Tereza Kostková, moderátorka ČRo Dvojka
Jak Klára obrátila všechno vzhůru nohama
Knížka režiséra a herce Jakuba Nvoty v překladu Terezy Kostkové předkládá malým i velkým čtenářům dialogy malé Kláry a učitele o světě, který se dá vnímat docela jinak, než jak se píše v učebnicích.
