Déczi v nové knize: Rokenrol je špatný blues

13. listopad 2017
Laco Déczi

Přinášíme další ukázku z knihy o Laco Deczim. Proč už nehraje zadarmo a co si myslí o The Beatles, B. B. Kingovi a Wyntonovi Marsalisovi?

„Laco Déczi. Fantastický jazzový trumpetista, ale zároveň – aspoň se to o něm říká – celoživotní šílenec, neřízená střela, chlap, který má ve svých osmdesáti letech děsivou energii čtyřicátníka,“ píše v úvodu své nové knihy publicista Tomáš Poláček.

S Deczim strávil osm neuvěřitelných dní v jeho domě v americkém Connecticutu. Výsledkem je knižní rozhovor, který vychází 21. listopadu pod názvem Totálně vytroubený mozek. Se svolením vydavatele přinášíme druhou ukázku.

Co se ti hned vybaví, když řeknu slovo Beatles?

Jedna velká tupárna a navoněný hovno. Spousta lidí by asi řekla, že na tyhle kapely chodily desetitisíce lidí, ale když je někdo známej, tak to vůbec neznamená, že je dobrej – Hitlera znal taky celej svět.

Mně často někdo připomíná, že jsem vrstevníkem Beatles, a já na to odpovídám, že asi jo, ale že mi tihle anglický kokoti od prvního momentu viseli u prdele – nikdy mi to nic neříkalo. Teď mám radost, že už se o nich moc nemluví.

Pořád je to nejslavnější kapela všech dob.

Tady v Connecticutu už nikdo z mladých neví, kdo to jsou Beatles, ale o Coltraneovi ví každý, kdo má mozek – na to se klidně zeptej Džingiho, jestli se tady ten zmetek někdy ukáže.

Svérázný vhled do Décziho života přinesl i film Pára nad řekou:

Ty podle mě víš, že jsou Beatles dobří, jen jsi moc tvrdohlavej na to, abys to uznal.

Byli otřesní, ale máš pravdu, že populární hudba míří od jejich doby pořád níž a skončí na jednom tónu – tak primitivní, jako je teď, nikdy nebyla. Ty přiblblý osmnáctiletý pizdy nic neumí a zpívají pořád dokola jen „cé dé é“.

Laco, dnes se hrajou tisíce různých žánrů!

Já vím, ale většinou to stojí za hovno, třeba to pojebané etno: přerostlé děti, co mají v kapsách kreditní karty od rodičů, na nohách špičaté boty, na krku šály a nedovedou vůbec nic, se nás rozhodly oblažovat etnem – hrajou si na Etiopii nebo co; úplně hrozný.

Kým je pro tebe Elvis Presley?

Nikým. Rokenrol je špatný blues.

Ty máš rád blues?

Taky moc ne. Když hraješ blues, tak nemusíš ovládat svůj nástroj – třeba B. B. King uměl úplný hovno, celej život hrál tři akordy... Jo, lidi ho žrali, ale teď si vezmi Clifforda Browna – ten hrál v padesátých letech v New Yorku na Dvaačtyřicáté ulici, kde byly samý kurvy, takže v tom klubu měli dvě pódia; na jednom se svlíkaly ty holky, na druhý si stoupl Cliffordův kvintet a celej den hrál jenom tři příšerně těžký skladby furt dokola.

Druhý den další tři skladby a tak dále, takže když pak šli natočit desku, měli to už nadupaný; pro ně to vlastně byla placená zkouška – přišli do studia a vystřihli to tam napoprvně. Z čehož pro mě celoživotně vyplývá, že když něco není pořádně ohraný, tak to nebude dobrý.

Co kdyby ti nějaká popová nebo rocková hvězda nabídla tisíc dolarů za to, že si s ní zahraješ?

Kdysi jsem dostal hodně výhodnou nabídku, abych jel na túru s tím docela slavným anglickým rockovým zpěvákem, co žije v Americe... Ale jak on se jen jmenuje? Za chvíli si snad vzpomenu...

Šel jsem do toho, zkoušeli jsme deset dnů na Upper West Side, měl jsem s ním jet padesát kšeftů za dva měsíce a za každej dostat právě těch tisíc dolarů – on vyhodil starou kapelu, která ho srala, a zavolal si mě plus pár dalších nových muzikantů.

Jeho repertoár, to byla opravdu strašná staroba, takže jsme předělali aranžmá, ale po deseti dnech, když už jsme pomalu měli vyrazit na turné, došel manažer, vyplatil mi něco za ty aranžmá a řekl „díky, na tour pojede někdo úplně jinej“, čímž to skončilo... Ale fakt už nevím, jak se ten zpěvák jmenoval.

Jestli byl slavnej, tak si ještě vzpomeneš... Existuje rocker, kterého bereš na milost?

Ale jo. Například ten napůl černej kytarista, Jimmy Hendrix – ten měl koule, byla tam jiskra, to nepopírám. Ale stejně si teď radši pustíme jazz, ne?

Dobře. Zapínám Wyntona Marsalise.

Marsalis... Úžasnej hráč, má rytmus, hrát umí, ale něco mi tam chybí. On vlastně i klasiku hraje dobře – ale je to černošskej rasista, má to v hlavě zgulášovaný. Tvrdí, že dobrou muziku vymysleli jen černý, a to si vždycky v duchu říkám: „Kokote blbej, o čem to meleš, vždyť ty sám hraješ třeba Haydna...“

Představ si, že Jirku Mráze vyhodil z kapely proto, že je bílej – říkal, že tam potřebuje černého, aby jeho kapela dobře vypadala; přitom Mráz je nejlepším basistou, který kdy v Americe žil! Ale teď je chudák nemocnej...

My se znali dobře už v Československu, natáčeli jsme spolu desky, a on se dojebal sám – už když studoval konzervatoř, tak ráno přišel do Reduty, kostkované sako, košilečka, hned jel vodku.

Ty ne?

Já opravdu panáky skoro nepil. Chlastal jsem víno i pivo, ale panáky, ty tě zabijou. Propálej ti kotel.

Laco Déczi v nové knize odhodil masku burana

Laco Déczi – Totálně vytroubený mozek (2017)

Kniha rozhovorů s Lacem Déczim je drsná, syrová, politicky nekorektní, místy buranská, ale zároveň něžná a hravá.

V tom klubu Reduta jsi od šedesátých let až do emigrace tak trochu bydlel, ne?

Jo. Hráli jsme hlavně tam. Ale dnes v Redutě vůbec nevystupujeme, protože nám nabízeli dva tisíce korun na celou kapelu. Řekl jsem, ať je moc neplete, že mluvíme česky: „My jsme Američani...“

Já dneska nehraju zadarmo už ani na pohřbech a řeknu ti, co o tom rozhodlo. Umřel tady jeden bezvadnej chlap, co měl rád jazz a jehož brácha vlastní asi deset pojišťoven, na farmě má dvě stě koní, prostě multimilionář.

Byl v drahém kabátu, měl krásný projev a pak jsem nad rakví já zahrál nebožtíkovu oblíbenou skladbu I Remember Clifford. Nebyl jsem ani u konce, a najednou za sebou slyším příšernou trumpetu: Trátátará–krýkykrý–tratá, tak se podívám, stojí tam dědek a tomu zaplatili sto dolarů za to, že takhle krkal.

Já hrál samozřejmě zadarmo, a tehdy jsem si řekl, že i kdyby mi někdo stokrát umřel, tak zadarmo už nikdy, protože pak seš za idiota. Oni ti strašně děkují, mají slzy v očích, ale dědek, co neumí hrát, dostane kilo – a já nic. Strašně jsem se tenkrát nasral sám na sebe, jak jsem blbej.

autoři:Petr Vidomus, Tomáš Poláček