Donny McCaslin hraje Ukolébavku pro ztracené

Od dob památné spolupráce s Davidem Bowiem přebírá Donny McCaslin do svojí hudby stále více rockových prvků, modeluje vlastní vizi současné jazzrockové fúze. Na Lullaby For The Lost tato tendence ještě narostla, saxofonista se tu přiznaně noří do kytarového rocku. Jako zásadní inspirace vyjmenoval energii Neila Younga, vzteklé rap-metalové protesty Rage Against The Machine i industriálně-rockovou zvukovou distopii Nine Inch Nails.

I na předchozích nahrávkách McCaslin rád využíval kytary. Tentokrát ovšem role zkreslených kytar nad až strojově působícími groovy a pošmournými syntezátorovými atmosférami ještě o úroveň vzrostla. Album zahajuje vyloženě pochmurná, zatěžkaná kompozice Wasteland, evokující pustinu zničené země, a končí stejně soumračná litanie Mercy. Oba kusy jsou vystavěné nad hardrockovým kytarovým základem.

Donny McCaslin|foto:Dave Stapleton, Český rozhlas

V poťouchle, dekadentně tanečním kuse Blond Crush (pohybujícím se až někde na hraně diskotékové parodie, do které občas vpadnou „metalová“ kila), jsou kytary dokonce ztrojené. Vedle Bena Mondera a Tima Lefebvrea, který si tu navrstvil vedle baskytary a syntezátoru i kytarovou stopu (což hojně dělal i v dalších kompozicích), ve skladbě navíc hostuje na kytaru Ryan Dahle, známý z kanadských alternativně rockových kapel Age Of Electric a v současnosti Limblifter. Tentýž Dahle, který na McCaslinově albu Blow pro změnu zpíval.

Zvládnout tíhu společenského traumatu

Nejde tu pochopitelně o žádnou samoúčelnou, povrchní koketérii s tvrdším kytarovým soundem. Jak je jasné už z názvu alba, zvuk souvisí s myšlenkovou koncepcí hudby. Tou je naprosto zřetelný vzdor proti narůstajícímu bezpráví ve společnosti, až už v Americe, nebo kdekoliv jinde.

„Ta muzika nese tíhu osobního i společenského traumatu, ale také odolnost, jaká může z traumatu povstat,“ vysvětluje skladatel v tiskové zprávě. „Jde tu o naději. Aby naše vnitřní světlo nezhaslo, ale místo toho se transformovalo.“ McCaslin prostě nechce „ztracené“ ukolébat, ale burcovat.

Donny McCaslin|foto:Dave Stapleton, Český rozhlas

Aby vyjádřil skladbami přesně to, co měl na mysli, zvolil McCaslin formu „soustředěných, přesně promyšlených, přehledných kompozic, vytvarovaných ovšem z improvizovaných momentů, odrážejících niternou sílu a energii kapely. Tím vzniká rovnováha mezi vyjádřením vášně i hněvu a úžasem nad krásou“.

Dodejme, že jde většinou o krásu trochu děsivou. I když na albu nechybějí ztišené, jemnější, „optimistické“ momenty jako balada Stately, působí spíše jako typický klid před další bouří.

Saxofonový křik a zpěv beze slov

Ačkoliv kytary tvoří zásadní část soundu, neznamená to, že by leadera přehlušily. Naopak. Vyhecován a tlačen kytarovým hukotem i razantními groovy hraje McCaslin jako o život. Neváhá si přitom vypomoci elektronikou a zvukovými efekty, například delayem opakovanými a zintenzivněnými „výkřiky“ ukončujícími vypjaté fráze.

Čtěte také

Donny McCaslin: Základem úspěchu je dřina

Vytvořit si přesně takové, v podstatě nekomfortní zvukové prostředí byl pochopitelně saxofonistův záměr. Umožňuje mu, jak sám říká, „používat saxofon s intenzitou sólového zpěvu“. Superlativy ale platí pro všechny hudebníky.

Zajímavé je, že na albu s jinak ustálenou kapelou alternovali hned tři bubeníci. Většinu stop natočil člen koncertní kapely Zach Danziger (mimochodem, také se rád věnuje přesahům do rocku), ale na bicí si přišel zahrát i multiinstrumentalista Nate Wood. Ostatně kapelníkův starý známý, dříve u McCaslina hostoval tu na kytaru, onde basu. A k jedné, slyšitelně postprodukčně vytvořené skladbě KID (veškeré základy krom bicích tu natočil Tim Lefebvre) přidal beaty i důležitý člen předchozích McCaslinových sestav, Mark Guiliana.

Jistě tu nejde o samoúčel, každý z bubeníků hraje s odlišnou energií a vlastním stylem. Což McCaslin využil k odstínění nálad jednotlivých kompozic dotažené desky.

Živě u nás Donny McCaslin předvede nový repertoár 13. října v pražském Jazz Docku v rámci koncertní série Jazz čtyř kontinentů. Sice bez kytar, hlášena je základní sestava kvarteta s klávesistou Jasonem Lindnerem, baskytaristou Timem Lefebvrem a bubeníkem Zachem Danzigerem, ovšem ukolébavky opravdu nečekejme. To spíše hudbu mimořádně naléhavou.