Dvě stopy, jeden příběh. Gerald Clayton testuje hudební i lidské soužití

Takhle svoji inspiraci popisuje Clayton: „Ones & Twos je experiment – myšlenka inspirovaná uměním turntablismu. Pokusil jsem se vytvořit desku, kdy může hrát strana A současně se stranou B. Přesně jako v tom okamžiku v klubu, kdy DJ na dvou gramofonech přechází z jedné písně na druhou, a přitom ještě slyšíte obě skladby najednou.“

Čtěte také

Gerald Clayton: Dvorní pianista Charlese Lloyda v profilovém rozhovoru

Zatím vydal „normální“ verzi hudby, sérii dvanácti samostatných skladeb. Později v tomto roce přijde na řadu publikování šesti tracků smíchaných do sebe, které odhalí výsledek experimentu. Ovšem už kolekce „osamocených“ kusů stojí za pozornost.

Prvotní dojem z hudby je povětšinou přehledný, jistě proto, aby jedna melodická linka fungovala dohromady s druhou. A uklidňující, s výjimkou např. záměrně nervního, samply hlasů přecpaného a výstižně pojmenovaného kusu Rush.

Vedle autora tu hrají zásadní roli vibrafonista Joel Ross (Peter Evans, Makaya McCraven, Walter Smith III). A především flétnistka Elena Pinderhughes (Herbie Hancock, Ambrose Akinmusire, aTunde Adjuah, Vijay Iyer, Esperazna Spalding), se kterou už Clayton spolupracoval i v duu: „Její sound, to je, jako kdyby vás někdo obejmul,“ pochvaluje si hudebnici slovní hříčkou s jejím příjmením.

Gerald Clayton|foto:Ogata Photo

Žánrově jde o kolekci vlastně docela rozmáchlou. V úvodní Angels Speak vychází autor z post-bopu, následující Cinnamon Sugar se dotkla latina atd. Uslyšíme prvky fusion, R&B, hip hopu. Nicméně rozptyl slohů není nápadný, díky nevtíravému propojení sound designem, o který se postaral jazzový a hiphopový producent a hudebník Kassa Overall. Skladby pochopitelně spojuje i Claytonův autorský rukopis a melodická nápaditost.

Až řekne „B“

Claytonovi ovšem jde o víc než „jen“ o dobrou desku a zajímavý experiment. Koncepce hudební se prolíná s hlubší koncepcí myšlenkovou. Než se pustil do práce, rozvíjel autor svoje úvahy:

Čtěte také

Gerald Clayton: Surfing je nekonečná cesta, podobně jako hudba

„Je možné, aby dvě oddělené melodie harmonicky koexistovaly? Nestane se jedna nevyhnutelně protikladem druhé? Oporou té dominantnější? Co obecného nám může experiment prozradit o soužití? Mohou takto koexistovat dva lidé? Dvě kultury? Jednou z lekcí, kterou nám dává hudba, je: I když v některých pasážích zní napětí a nesoulad, nastanou okamžiky, kdy vše hladce a pokojně zapadne do sebe. Pokud bych se o hudbě vyjadřoval romanticky, cílem všeho, co dělám, je vytvořit mírumilovnější Zemi.“

Záměr simultánního přehrávání kompozic přitom pochopitelně vyžadoval důkladné úvahy o harmonii. „Mohu napsat kompozici v G dur tak, aby sedla ke skladbě v b moll?“ Nemluvě o sladění rytmů a temp. A samozřejmě stopáží skladeb. Už ze samostatného vydání je zábavné sledovat, jak přesně Clayton stopáže „zařezal“. První Angels Speak má 3 minuty 56 sekund, stejně tak Lovingly, sedmá, resp. potenciálně první ze strany B. A tak dál. Přičemž svoje místo mají dle autora i momenty, kdy něco zadrhne a zní takzvaně nepřirozeně. I to patří k soužití.

Publicista Evan Haga už slyšel mix souběžně hrajících skladeb, jeho dojmy najdeme na webu labelu Blue Note:

„Když se skladby překryjí, promění se v kusy, pevně kořenící v originálech, ale zároveň nápadně nové. Vytvářejí hudbu, která je funky, strhující, matoucí i krásná, někdy to vše zároveň. Samostatně fungují skvěle, ale když se spojí, nabývají úchvatného nového významu. Výsledek je více než součet jejich částí.“

Kdo chce, může se bavit porovnáváním harmonických a rytmických podobností spárovaných kompozic. Nebo, má-li k tomu vybavení a chuť, sám si zkusit pustit zároveň stranu A a B, respektive digitální tracky 1 až 6 a 7 až 12. A zkoušet, zda si mozek podvědomě vybere jednu melodickou linku jako hlavní, nebo se snažit mezi melodiemi „překlápět“. Ovšem lepší, než preparovat jednotlivé motivy ze skladeb, je jistě vnímat náladu hudby jako celku.

A i kdyby náhodou experiment „nevyšel“, tedy ze subjektivního hlediska, protože na každého bude pochopitelně „překryv“ působit jinak, už teď si pianista připsal do diskografie zdařilé album. Nápadité i v té „normální“ verzi dvanácti samostatných skladeb. Nehledě na odzbrojující myšlenkovou koncepci, vyjadřující možná nejdůležitější celospolečenské téma současnosti.