Gerald Clayton: Dvorní pianista Charlese Lloyda v profilovém rozhovoru

Gerald Clayton

Americký pianista Gerald Clayton se do Česka vrací opakovaně jak s vlastními sestavami, tak coby sideman hvězdných leaderů. Exkluzivní rozhovor poskytl Českému rozhlasu Jazz po nedávném koncertě skupiny Terence Blancharda E-Collective v olomouckém klubu Jazz Tibet, v říjnu se pak vrátí do ČR po boku saxofonisty Charlese Lloyda, se kterým vystoupí na festivalu Struny podzimu.

Gerald Clayton, syn známého kontrabasisty, skladatele a kapelníka Johna Claytona, vyrůstal ve slunné Kalifornii, z níž se později přestěhoval za jazzovým vzděláním do New Yorku. V začátcích své kariéry se zviditelnil jako sólista orchestru Henryho Manchiniho. Talent nenechal na sebe dlouho čekat a brzy se rozběhla Claytonova spolupráce se známými muzikanty jako jsou John Scofield, Diana Krall, Dianne Reeves, Terri Lyne Carrington, Ben Williams, Terence Blanchard a další. O Claytonově úspěchu svědčí také čtyři nominace na Grammy. V roce 2017 vyšlo jeho čtvrté album Tributary Tales. 

Když jsme spolu mluvili naposled na JazzFestuBrno, právě vyšlo vaše album Life Forum. Od té doby jste nahrál další album – Tributary Tales a účinkoval jste v mnoha formacích.

Jedná se o mé čtvrté album, tentokrát na labelu Motéma Music. V porovnání s předchozím albem Life Forum jsme ho nahráli v menší sestavě. Dělali jsme hodně postprodukčních úprav a podobně jako na albu Life Forum jsme znovu zařadili básně Carla Hancocka Ruxe. Přidali jsme navíc ženský hlas básnířky, spisovatelky a aktivistky Aji Monet. Album dokumentuje další část mého života.

Podívejte se na klip k albu Tributary Tales:

Jak hodnotíte posun mezi těmito dvěma alby?

Na každé album se můžeme dívat jako na snímek daného okamžiku, záznam úseku života, za kterým se můžeme po letech ohlédnout a zhodnotit, kde se nacházíme. Ke svým novým albům nepřistupuji tak, že bych chtěl najednou začít dělat něco úplně jinak než dosud, jde o přirozenou kontinuitu.

Přiznám se, že mě trochu překvapilo vaše loňské účinkování ve skupině Johna Scofielda, kde jste hrál na hammondky.

Každodenní hraní na šňůře s Johnovou kapelou bylo pro mě novou zkušeností a zároveň příležitostí zahrát si s ním na pódiu. Na hammondky jsem hrál už dříve, ale ne tak intenzivně, jako na turné s Johnem. Hraní s Johnem Scofieldem bylo pro mě vnikající příležitostí poznat hammondky mnohem detailněji.

Kdo byl vaším vzorem ve hře na hammondky?

Ovlivnil mě především Larry Goldings, protože jsem vyrůstal na albech Petra Bernsteina, v jehož triu hraje Larry dodnes. Larryho znám osobně, občas si spolu sedneme k hammondkám, hrajeme a debatujeme o hudbě. Byl pro mě vždy velkým vzorem a inspirací. Pro hudebníka je nesmírně důležitý živý kontakt s jinými hudebníky, stejně jako poslech jejich hudby. Všechno toto vás posouvá dál. Zbytek je o cvičení a živém hraní. Podobně to funguje v každé kapele, se kterou hraji.

Čím jsou pro vás hammondky zajímavé?

Vždycky jsem rád zkoumal nové zvuky. Mám rád různé klávesové nástroje, každý je charakteristický něčím jiným, ale hammondky a fender piano se velmi odlišují od běžných keyboardů. Chápu, že díky digitální technice mají moderní klávesy téměř neomezené zvukové možnosti, ale hraní na starých nástrojích má v sobě duši, která chybí těm moderním. Na hammondky jsem hrál také Daynem Stephensem a jejich zvuk jsem použil také na mých posledních dvou albech a v mé hudební poctě výtvarníkovi Charlesi Whiteovi, kterou jsem složil nedávno na zakázku pro L.A. County Museum of Art.

Pianista Gerald Clayton

Před několika roky jste projektem Piedmont Blues zabrousil i do blues. Čím vás tento projekt obohatil?

Piedmont Blues vznikl na zakázku durhamské Duke University v Severní Karolíně. Hlavním záměrem projektu byla pocta bohaté piedmontské umělecké tradici, kterou mnoho lidí v USA vůbec nezná. Piedmont je rozsáhlá oblast na úpatí Apalačských hor, v níž se nacházejí státy Severní Karolína, Jižní Karolína a Georgia. V těchto třech státech se vždy hrálo jiné blues než je Mississippi delta blues nebo chicagské blues. Během dvou let jsem často cestoval do Severní Karolíny a setkával se s historiky a starými hudebníky. Bohužel, někteří už dnes nejsou mezi námi. Piedmontské blues vychází ze speciální prstové techniky. Kytarista hraje basy, akordy a zároveň melodii, což tak trochu připomíná ragtime. Jeden historik mi řekl, že piedmontské blues se spojuje s kytarovou hudbou i proto, že většina hudebních záznamů se dochovala v podobě kytarových skladeb. Především díky tomu, že nahrávací společnosti upřednostňovaly kytarovou hudbu. Pravdou ovšem je, že v 20. letech minulého století se v Severní Karolíně hrálo také hodně jiné hudby. Vznikala na takzvané tabákové stezce, v oblasti, ve které se obchodovalo s tabákem. Nacházely se tam velké tabákové sklady, v nichž často hrály big bandy, recitovala se poezie, stepovalo se a podobně. Když jsem všechny historické informace sesbíral, snažil jsem se tyto prvky ve své hudbě volně spojit. Blues lze přirovnat k terapeutickému uvolnění našich bolestí, stesků a radostí. Při uvolňování napětí nám blues zároveň vrací něco zpět. Toto vše se odráží i v názvu projektu Piedmont Blues - A Search for Salvation (hledání spasení). Byla to pro mě fantastická zkušenost. Občas s projektem vystupuji, hrajeme ho s poměrně velkým, devítičlenným tělesem The Assembly. Jde opravdu o velký projekt.

Co jste považoval v tomto projektu za největší výzvu?

Uctít tak významný fenomén, jakým je blues, které vzešlo z těch nejtěžších podmínek, jaké mohli lidé v USA zažít. Jde o velmi bolestivou součást naší historie, se kterou se museli lidé dlouho vyrovnávat. Blues není jen o samotném hraní hudby, ale jak jsem již řekl, je také vyjádřením smutku. Všechno to jsem se snažil obsáhnout v jednom hudebním díle a zároveň zachovat jeho upřímnost a jedinečnost. Mimořádně náročné bylo zohledňování všech dílčích prvků. Pokud budu někdy v budoucnu čelit podobné výzvě, po zkušenosti s tímto projektem jsem dobře připraven.

Pianista Gerald Clayton

Byl projekt určen především k prezentaci v piedmontském regionu?

Od začátku jsem chtěl, aby mělo naše poselství dopad na širší oblast, nejen na Piedmont. Snažil jsem se uchopit piedmontskou tradici a vystavět na ní něco nového tak, aby se k lidem dostal její odkaz v jiné podobě, než v té, na níž jsou zvyklí. To vše na základě mého podrobného výzkumu, který předcházel procesu komponování. Myslím si, že záměr se nám podařilo úspěšně splnit.

Jaké další projekty máte v současnosti rozpracované?

Před několika měsíci jsem se svým kvintetem nahrál záznam koncertu z newyorského Village Vanguard. V kvintetu hraje Logan Richardson na altsaxofon, basista Joe Sanders, bubeník Marcus Gilmore a Walter Smith III na tenor saxofon. Nahrávka je ukázkou toho, čemu se po celý rok věnujeme. Vznikala několik dní a jsem hrdý na to, že se zařadí mezi ostatní živáky ze série Live at the Village Vanguard.

Je pro vás klub Village Vanguard něčím výjimečný?

Když do něj vstoupíte, máte pocit, že vcházíte do svatostánku. V klubu vzniklo během jeho existence (od roku 1935, pozn. aut.) nespočet vynikajících nahrávek. Do Village Vanguard se nechodí kvůli drinkům nebo večeři, ale výhradně kvůli hudbě. Ve vzduchu vnímáte zvláštní atmosféru, jakou můžete dnes zažít už jen v několika klubech na světě. Cítíte ducha Milese Davise, Johna Coltranea a ostatních velkých jazzových osobností. Je mi nesmírnou ctí, že jsem se svou kapelou dostal tuto příležitost.

Ve kterém vydavatelství album vyjde?

Vše bude zveřejněno později, nechci předbíhat. Před několika týdny jsme nahráli materiál, který je třeba nyní zpracovat do konečné podoby. Album by mělo vyjít na jaře 2020.

S Charlesem Lloydem vystupuje Gerald Clayton od roku 2013:

Kam směřují vaše další kroky? V posledních letech jste se pohyboval mezi Los Angeles a New Yorkem.

Dostávám se do stádia, kdy se snažím ve svém životě dosáhnout rovnováhy. Po patnácti letech na cestách cítím potřebu změny, chci trávit více času na jednom místě. Tím místem je pro mě už rok a půl Los Angeles. Vyrůstal jsem a studoval v Los Angeles, ale posledních deset let jsem žil v New Yorku, kam jsem se dostal ve třetím ročníku na univerzitě. Po roce na Manhattan School of Music jsem se vrátil na rok a půl do Los Angeles a v roce 2007 jsem se přestěhoval nadlouho do New Yorku. Tam jsem se dostal velmi rychle k hraní s vynikajícími hudebníky, včetně Roye Hargrova. Roky strávené v New Yorku mi daly mnoho. Město se neustále mění. Kdykoliv se vrátíte do New Yorku po deseti letech, zpozorujete velké změny. Jsem vděčný za těch deset let, ale bylo to přesně tolik, kolik jsem potřeboval. I když se New York neustále mění, stále zůstává Mekkou hudby, městem, jehož energie inspiruje hudebníky a žene je neustále vpřed.

Muzikanti mluví často o New Yorku jako o městě s mimořádně silným konkurenčním prostředím. Jak vnímáte konkurenci mezi hudebníky vy?

Někdo to nazývá konkurencí, já to vidím jako soutěžení člověka se sebou samým, zrcadlení sebe samého. Pokud vidíte, že někdo vstává brzy proto, aby toho stihl co nejvíce, položíte si otázku, zda byste to také nezvládli tak, jak on. Je to jistá forma energie, která neustále vře.

Na podzim vás uvidíme v Praze jako člena kvinteta Charlese Lloyda na festivalu Struny podzimu. Máte už teď představu o tom, co zahrajete pražskému publiku?

Charles se za desetiletí působení v různých seskupeních stal legendou. Jeho repertoár se za ta léta rozšířil do takových rozměrů, že je těžké tipovat, jaké skladby vybere do pražského set listu. Každopádně však půjde o průřez historií jeho hudby. Všechny skladby budou tak jako vždy vycházet z jeho duchovního přístupu k hudbě. Přirovnal bych to k pocitu, když se postavíte na kraj útesu, rozvinete křídla a necháte se volně unášet větrem.

Spustit audio
autor: Marian Pavlík

Související

  • Gerald Clayton – Life Forum

    Nahrávka stále viditelnějšího talentu newyorské jazzové scény, pianisty Geralda Claytona, je ambicióznější než jeho předchozí albové počiny. Trio rozšířil o dechy a...

  • Terence Blanchard: Praha mě fascinuje

    Trumpetista Terence Blanchard nahrával s FILMharmonic Orchestra Prague hudbu k novému americkému filmu Red Tails za účasti slavného hollywoodského filmaře George Lu...