Gary Husband: U Johna McLaughlina se mi plní sen

Gary Husband

Přinášíme exkluzivní rozhovor s bubeníkem a klávesistou Garym Husbandem, který v dubnu zahraje na JazzFestuBrno s kapelou Johna McLaughlina. O svém sólovém albu říká: „Coververze Mahavishnu Orchestru hraje hodně kapel, ale já jsem chtěl jít jinou cestou.“

Anglický jazzový a rockový klavírista, bubeník, skladatel a aranžér Gary Husband je typickým příkladem obojživelníka. Na špičkové úrovni ovládá stejně bravurně klávesové nástroje a bicí, díky čemuž patří k nejvyhledávanějším univerzálním muzikantům. Působil například v kapelách Billyho Cobhama, Allana Holdswortha, Johna McLaughlina či Level 42. O jeho kvalitách se můžete přesvědčit na vlastní oči na JazzFestuBrno, kam zavítá 14. dubna v roli klávesáka McLauglinovy aktuální formace The 4th Dimension.

V únoru odehrál Gary Husband dva koncerty v Česku a na Slovensku se Super Triem Deluxe norského basisty Pera Mathisena. Trio, ve kterém hraje spolu s Husbandem také švédský kytarista Ulf Wakenius se na své česko-slovenské koncerty rozrostlo o hosta ‒ mladého klavíristu Daniela Bulatkina. Rozhovor s Garym Husbandem vznikl po koncertě v klubu Blue Note v Novém Městě nad Váhom.

Gary Husband v současné kapele Johna McLaughlina:

Začínal jste jako klasický klavírista. Jak jste se postupně dostal k jazzu?

Už v době, kdy jsem chodil jako malý kluk na hodiny klasického klavíru, jsem hrával současně také jinou hudbu. Před svou učitelkou jsem to ale musel udržet v tajnosti. Svět klasické hudby je až příliš puristický. Klasici žijí izolovaně ve svém světě vážné hudby, do kterého vpustí jen klasickou hudbu. Když se před nimi zmíníte o jazzu nebo o improvizaci, dostane se vám opovržení. Dnes je situace možná trochu jiná, ale když jsem byl mladý, svět klasické hudby se od ostatní hudby separoval.

Přestože mi klasické hudební vzdělání dalo hodně po technické stránce, nedokázal jsem se smířit s neustálým soutěžením s ostatními studenty. To mě odrazovalo a logicky jsem se tomu snažil uniknout. Nakonec jsem vymyslel malý trik – řekl jsem učitelce klavíru, že hraji na bicí jazz. Okamžitě vyděšeně volala mému otci, že už mě na svých hodinách nechce nikdy vidět. A bylo rozhodnuto.

Na vašem prvním albu jste hrál jen na elektrické klávesové nástroje, poslední deska je zase čistě akustická. Jak se časem měnil váš hudební vkus?

Mám rád neustálou změnu a nové výzvy, a tak nevydržím dlouho dělat totéž. Když jsem byl mladý, rodiče neustále poslouchali Franka Sintaru, Ninu Horn, otec miloval také brazilskou hudbu. Všechny tyto hudební styly se ve mně mísily. Chodil jsem na klasický klavír a zároveň jsem hrál na bicí a toto všechno na mně zanechávalo stopy. Podívejte se na mě, je mi padesát devět a poslouchám všechny možné žánry, big bandy, fusion, rocknroll.

Kytarová špička Gilad Hekselman: Mé začátky v New Yorku byly drsné

Gilad Hekselman

Izraelský kytarista Gilad Hekselman v rámci svého podzimního turné zakotvil i v pražském klubu Jazz Dock, aby zde představil své nejnovější album Ask for Chaos. Přední osobnost současné NY scény přivezla zároveň svou novou formaci ZuperOctave, v níž netradičně chybí basa. Čtěte rozhovor, který Hekselman poskytl ČRo Jazz!

Vaše poslední album, A Meeting of Spirits vyšlo s odstupem patnácti let od jeho nahrání ve studiu. Proč jste s jeho vydáním tak dlouho čekal?

V době, kdy vznikala nahrávka, jsme spolupracovali s jednou americkou firmou, jíž chyběla flexibilita a vize. Byla to opravdu škoda a hlavně ztráta času, protože to byla jedna z mých nejoblíbenějších nahrávek. Navíc, na discích se objevila nějaká digitální chyba a tak jsme nakonec byli rádi, že se nahrávka nedostala ven.

Teprve později se mi podařilo spojit se s původním zvukařem, který měl čirou náhodou originální multi-trackový studiový záznam. Chybu se nám podařilo odstranit a nahrávku jsme upravili tak, aby zněla mnohem současněji. Vdechli jsme jí nový život a po letech se konečně dostala k posluchačům. Téměř nikdo o nahrávce nevěděl, a tak bylo albem mnoho lidí překvapených.

Převážnou část alba tvoří přearanžované skladby Johna McLaughlina. Jak jste k jejich aranžím přistupoval?

Album je především poctou hudbě Johna McLaughlina. Samozřejmě, že jeho kompozice byly již v původní verzi úplně dokonalé. Přesto jsem upřednostnil před jejich věrnou reprodukcí kreativní přístup. Cover verze Mahavishnu Orchestru hraje v současnosti hodně kapel, ale já jsem chtěl jít jinou cestou.

Poslouchal jste v mládí Mahavishnu Orchestra?

Odjakživa a vždy jsem obdivoval její jeho vášeň, dramatičnost, smysl a bravuru. Nikdy jsem se nemohl nasytit té pestrosti a neustálých změn. Johna jsem poznal dávno v 80. letech, ještě když jsem hrál s Allanem Holdsworthem. S Johnem jsme se pravidelně potkávali na našich koncertech. S Allanem jsme často chodili na koncerty Mahavishnu Orchestru a oni se zas občas přišli podívat na nás.

V 80. letech jsme byli velmi aktivní v USA, a tak se naše cesty s Johnem často zkřížily. Byl pro mě velkou inspirací, vnímal jsem velikost jeho hudební osobnosti a vždy jsem doufal, že si s ním někdy zahraju. Až jednoho dne jeho loď připlula ke mně a já jsem na ni nastoupil.

V JazzDocku hrál Gary Husband na bicí. Daniel Bulatkin u piana:

Splnilo hraní s Johnem McLaughlinem vaše očekávání? V čem vidíte jeho hlavní přínos?

John mi poskytl přesně to, co Allan Holdsworth – volnost. Každý večer jsem mohl svobodně poznávat jeho hudbu a objevovat v ní něco nového. Stejný přístup vyžaduje John také od ostatních spoluhráčů. Nelpět strnule na zaběhnutém schématu, chopit se šance a volně improvizovat. Pouze v takových podmínkách se může hudebník svobodně rozvíjet.

Jako první mi poskytl úplnou svobodu Allan, v jehož skupině se mi podařilo najít svůj vlastní „hlas“. Stalo se tak též proto, že jsme dosahovali mimořádně komfortní souhry kytary s bicími a že mi dal naprostou volnost. Toto všechno mi pomohlo formovat jak mou bubenickou osobnost, tak celkové hudební vnímání a koncepční hudební myšlení.

Jak se to všechno konkrétně odrazilo ve vaší hudbě?

Už v mládí mě silně ovlivnila hudba Mahavishnu Orchestru, Shakti a Johnovy starší nahrávky, včetně alb, která nahrál s Milesem Davisem. V současnosti je pro mě přínosem hlavně hraní v jeho kapele. Naučil jsem se vzájemné interakci s ostatními spoluhráči a plnému využívání hudební svobody. V životě jsem hrál často hudbu, ve které jsem si každý večer vystačil s tím, co jsem už uměl, ale to mě nenaplňovalo. Upřednostňuji neustále změny, jsem jimi přímo posedlý.

S The 4th Dimension hrajete jako klávesák, ale na koncertě si vždy přesednete také za bicí. Jak zvládáte v tak krátkém čase hrát na zcela odlišné hudební nástroje?

Někdy je to velmi náročné. Když se v polovině koncertu prosadím za bicí, první chvíle jsou opravdu těžké. Hlavní bubeník je v té době už perfektně zahřátý a já si za bicí sedám zcela tuhý. Vždy se musím poprat s napětím, které mě někdy pronásleduje během celého bubenického čísla.

Když konečně dohraji a vrátím se zpět ke klávesám, mám ruce zcela vymlácené a chvíli mi trvá, než se s klávesami sehraji. Pomyslný přepínač v hlavě přepnu velmi snadno, ale po technické stránce je to někdy boj. Ne vždy to vyjde úplně tak, jak bych si přál.

Máte na bicí nacvičený celý repertoár The 4th Dimension?

Ne, na koncertech hraji vždy tu samou skladbu – Echoes from Then. Takže se nikdy nejedná o spontánní rozhodnutí, při kterém bych si v dané chvíli řekl, že si jdu jen tak zabubnovat. John vyžaduje v hudbě hodně rytmů i harmonií, a tak je musím v roli klávesáka stále perfektně dodržovat. Je to dost náročné.

Působíte současně ve více formacích. Co vás spojuje s Perem Mathisenem?

Známe se už téměř dvacet let, během kterých jsme spolu průběžně koncertovali. Nahráli jsme společně album s jeho bývalou partnerkou, klavíristkou Olgou Konkovou. Perovo Super Trio Deluxe vzniklo přibližně před dvěma lety z podnětu kytaristy Ulfa Wakeniuse. Hrajeme volně aranžované skladby a musím přiznat, že nám to spolu perfektně šlape. Před měsícem jsme v Oslu dokončili nahrávání alba pro label Loose Music. Ještě není finálně zmixované, ale s dosavadním výsledkem jsme zatím spokojeni.

Na dvou koncertech tria s vámi hrál mladý klavírista Daniel Bulatkin. Jak jste s ním spokojen?

Málokdo ví, že Danielovi je ve skutečnosti šedesát let a za svůj mladistvý vzhled vděčí pouze kvalitní práci plastických chirurgů (smích). Během celého koncertu ho slyším v monitorech a mohu říci, že hraje opravdu krásně. Jsem rád, že se k nám přidal, perfektně mezi nás zapadl.

Trio je úžasný hudební formát, který buď výborně funguje, nebo vůbec nefunguje. Když do něj přizvete čtvrtého hráče, vše se rázem změní. Ale pokud hrajete od srdce, na počtu hudebníků v kapele vůbec nezáleží.

Omar Sosa: Nechci se izolovat ve své vlastní hudební jeskyni

Omar Sosa

S původem kubánským pianistou, skladatelem a také světoběžníkem Omarem Sosou jsme se sešli letos v červenci, v zákulisí haly Gong, kde odehrál na festivalu Colours of Ostrava svůj vůbec první koncert v Česku. Živě představil loňské album Transparent Water, které natočil se senegalským hráčem na koru Seckouem Keitou.

Jak pokračuje vaše spolupráce s big bandy?

S big bandy jsem hrál už v mládí, ale tehdy šlo hlavně o klasický old-time big band s repertoárem ze 40. až 60. let. Již několik let jsem dost často hostujícím bubeníkem hamburského NDR Big Bandu a toto spojení jsem si velmi oblíbil.

NDR Big Band má mnohem širší záběr – od Counta Basieho až po abstraktní free jazz. Setlist se často dozvím až několik minut před nácvikem, což někdy vytváří velký tlak. Je to výzva, která mě udržuje v neustálém střehu a pohotovosti. Pro big band také skládám a aranžuji, nedávno sestavili koncertní program jen z mé hudby.

Jaký máte vztah k současné hudbě? Zaujala vás nějaká nová jména?

Na vývoj hudby má nezbytný vliv také to, jak ji lidé poslouchají. Mnoho lidí dnes poslouchá hudbu jen z internetu, jiní zas mají doma vlastní aparaturu a skládají hudbu. Bylo jen otázkou času, kdy budeme poslouchat hudbu, která vzniká ve zcela nových podmínkách. Dokonce i styl bubnování se změnil. Jak jsem se zmiňoval, změny mám rád. Mnoho nové hudby se mi líbí, ale zdaleka ne všechna. Nevyhledávám žádné hudební senzace, to není nic pro mě. Rád si však poslechnu „rebely“.

Co všechno vás ještě čeká v tomto roce?

Spolupracuji například s německým bubeníkem Bennym Grebem. Hraje současnou hudbu ve stylu hip-hopu, s prvky grungee, což vnímám jako příjemnou změnu. Se svým novým projektem Gary Husband & The Trackers pracuji na novém albu. V The Trackers se mnou hraje norský kytarista Alf Terje Hana a basista Jimmy Haslip (původní basista skupiny Yellowjackets, pozn. aut.). Těším se na společné nahrávání a další spolupráci.

Nejnověji se věnuji také hudbě pro klasické klavírní trio ve složení klavír, housle a violoncello, což je pro mě zcela nová zkušenost. Jde hlavně o moje aranže hudby bratislavského skladatele Martina Krampla a hudba by měla vyjít na CD. Převážnou část alba budou tvořit skladby pro sólo klavír, ale některé hrajeme spolu s triem.