Kytarová špička Gilad Hekselman: Mé začátky v New Yorku byly drsné

Gilad Hekselman
Gilad Hekselman

Izraelský kytarista Gilad Hekselman v rámci svého podzimního turné zakotvil i v pražském klubu Jazz Dock, aby zde představil své nejnovější album Ask for Chaos. Přední osobnost současné NY scény přivezla zároveň svou novou formaci ZuperOctave, v níž netradičně chybí basa. Čtěte rozhovor, který Hekselman poskytl ČRo Jazz!

„Začínal jsem v rockové kapele, jazzmany jsme tehdy vnímali jako hudebnickou špičku,“ říká na úvod rozhovoru Gilad Hekselman, který v Praze vystoupil s pianistou Aaronem Parksem a bubeníkem Kendrickem Scottem. Roli basy v triu přebírá buď zefektovaná Giladova kytara, nebo analogový Parksův syntezátor. Využívají hojně elektroniku i vintage zvuky, a sami svůj styl přezdívají jako retro-futuristický.

Po studiích na střední škole jste dostal příležitost studovat v New Yorku. Jak vzpomínáte na příjezd do Mekky jazzu?

Na návštěvě v New Yorku jsem byl už před tím a tehdy jsem měl pocit, že bych to tam mohl mít rád, což se potvrdilo. Neobešlo se to ovšem bez problémů, byl jsem daleko od domova i od své tehdejší přítelkyně… Ale jinak jsem si to užíval naplno, chodil jsem každý večer na koncerty do klubů, škola byla skvělá, docela brzy jsem začal hrávat i se svou vlastní kapelou. Byl to docela přirozený i radostný proces, i když ne zcela bez útrap.

Třeba mé první bydlení bylo docela drsné. Podle evropských standardů, řekl bych, velmi drsné. Jeden soused byl bývalý vězeň, druhý zas drogový dealer. Měli jsme tam šváby a myši, jednalo se o jednopokojový byt, který jsme si pronajali s kamarádem. Doprostřed jsme si dali závěs a hned jsme měli pokoje dva. Takže první rok to nebylo jednoduché, ale pak už se to jen lepšilo.

Prosadit se na newyorské jazzové scéně není vůbec jednoduché. Co nebo kdo vám pomohl najít si na ní své místo?

Vlastně spousta lidí. Jeden člověk, který se mi hned vybaví, je klarinetistka a saxofonistka Anat Cohen,  která ve mě věřila, když jsem se do New Yorku nastěhoval, vzala mě pod svá křídla, zvala mě jako spoluhráče na koncerty i nahrávání, představila mě různým lidem a opravdu se snažila o to, aby se mi vedlo dobře, čehož si moc vážím. Hodně mi pomohl také majitel klubu Smalls jménem Mitch Borden. Staral se tehdy o program ve Smalls a v klubu Fat Cat a mohl mi tak dát hodně příležitostí, protože se mu prostě líbilo, jak hraju. Nemohu zapomenout také na své učitele ve škole, ale i na lidi, kteří mě nepodporovali, což bylo také v pořádku.

To, jak se vám daří v New Yorku obecně souvisí s tím, jaká jste osobnost a jaký jste hráč. Možná to bude znít muzikantům jako samozřejmost, ale já jsem opravdu investoval hodně času do zlepšování svého muzikantského řemesla, pochopitelně i před tím, než jsem přišel do New Yorku.

Jako sideman jste spolupracoval s ohromujícím množstvím jazzových hvězd. Jaká z těchto spoluprací vás nejvíc překvapila a proč?

Nevím, nikdy neznám na tuhle otázku odpověď, protože mám mizernou paměť.

Jedna z takových možná krátkých epizod bylo natáčení s basistkou a zpěvačkou Esperanzou Spalding…

Ještě před natáčením té desky – Radio Music Society – Esperanza natáčela demo. Nevím, jestli to skutečně bylo demo nebo pokus o desku, se kterým nebyla spokojena, ale tehdy prošla studiem opravdu řada muzikantů, i třeba v New Jersey nebo někde v polích, v Pensylvánii.

Také jsem pak s Esperanzou párkrát vystupoval na koncertech. Když později přišlo skutečné nahrávání, vybavila si sólo, které jsem hrál na té původní demo nahrávce a myslím, že ho tam prostě chtěla mít, protože vystihovalo poselství, které chtěla sdělit, a text té písničky (Smile Like That, pozn. red.).

A pak jsme natáčeli videoklip, myslím, že je ještě někde na YouTube. Tam jsme se sešli celá sestava, včetně Jacka DeJohnetta, což bylo úžasné. Nepochybně jeden z velkých momentů mého života. Vždycky jsem snil o tom, že si s ním zahraju. Moc dlouho to netrvalo, ale po natáčení přišla ta chvilka – každý si chtěl něco zahrát, protože tam byl přece Jack! Někdo spustil blues a najednou jsme byli v tom.

Gilad Hekselman Trio

Všiml jsem si, že jste také docela silně napojen na dánskou jazzovou scénu…

Jednou mi přišel mail z organizace, která se jmenuje JazzDanmark. Ptali se mě, jestli nechci přijmout angažmá v Kodani. Funguje to tak, že vám zaplatí letenku, ubytování a pak si vlastně můžete dělat, co chcete, v klidu třeba být celý den doma a nedělat nic. Nicméně je to program, který má podnítit spolupráci zahraničních jazzmanů s těmi lokálními. A mně se představa, že strávím nějaký čas v Dánsku, líbila. Byl jsem tehdy čerstvě ženatý a bylo mi jasné, co po svatbě následuje, takže jsem to bral jako poslední příležitost něco takového uskutečnit možná na příštích 18-20 let. Šel jsem do toho a byla to skvělá zkušenost.

A působil jste jen v Kodani?

Ano, v Kodani, ale koncertovali jsme i různě po Dánsku. S některými dánskými muzikanty jsme vystupovali i za hranicemi Dánska.

Když byste měl srovnat dánskou jazzovou scénu s tou v Izraeli nebo v New Yorku, otevřelo vám Dánsku v něčem obzory?

Určitě jsem se oddával mnohem víc volné improvizaci než kdykoliv předtím. Kdo zná moji hudbu, ví, že je docela prokomponovaná. V Dánsku jsem často hrával na koncertech, kde nebylo nic připravené, rozhodně jsme nehráli standardy, spíš jen takové zvukové plochy. Naučilo mě to nechat věci plynout, to mě opravdu bavilo.

A co hraní a nahrávání s kapelou Zetzum Zorglub?

S kým?

Možná je špatně vyslovuji…

Už vím, já ani nevěděl, že se tak jmenují, když jsme to natáčeli. Myslíte tu nahrávku s africkými vlivy? Ano, to bylo zábavné. Mimochodem zítra zrovna jedu hrát do klubu, kde jsem s nimi vystupoval.

Docela dlouho jste hrál v triu s kontrabasistou Joe Martinem a bubeníkem Marcusem Gilmorem. Co je tím důvodem, že jste spolu vydrželi tolik let?

Protože jsou skvělí a rád jsem s nimi hrál. Také jsou součástí toho, jaký jsem. Ještě než jsem dal dohromady své dvě nové kapely, se kterými hraji v současnosti, tihle dva byli, snad ještě vedle bubeníka Ariho Hoeniga, mí nejbližší spolupracovníci. Ztělesňují pro mě ideál. Marcus je skvělý hráč, nenapadá mě nikdo, kdo by byl tak vyspělý. Joe je oporou, umí naslouchat.

V neposlední řadě jsou to milí lidé. Vydrželi jsme spolu tak dlouho, protože jsme si rozuměli. Když jsme byli na pódiu nebo ve studiu, bylo to opravdové, nebyly mezi námi žádné rozbroje, užívali jsme si hudbu a radovali se z ní. S Joem jsem se sešel už při natáčení své debutové desky Split Life, byl se mnou od počátku mé sólové kariéry. Marcuse jsem poznal díky Davu Robairovi, basistovi, který působí na západním pobřeží.

Mimochodem, pokud si najdete na internetu video z festivalu v Montreux, kde hraji Prelude to a Kiss, uvidíte právě Robaira v sestavě mého tria. Robaire mě s Marcusem seznámil, ale slyšel jsem o něm samozřejmě už dřív, jen jsem nevěděl, jak se jmenuje. Lidé mi vyprávěli o vnukovi Roye Haynese, kvůli němuž všichni bubeníci chtějí pověsit bubnování na hřebík a začít pracovat v supermarketu, protože už v jedenácti toho dokázal víc než většina z nich. A když jsme pak s Marcusem odehráli první koncert, bylo mi hned jasné, že je to magické, jedinečné, cítil jsem, že je to skvělé s ním hrát.

Čtěte takéOmar Sosa: Nechci se izolovat ve své vlastní hudební jeskyni

Existuje ještě jeden muzikant, který docela často vystupoval a nahrával s vaším triem – saxofonista Mark Turner. Dal vám nějakou užitečnou radu, lekci, která vám uvízla v paměti?

Ano, určitě, bylo jich hodně. Jedno jsem si ale vybavil hned, jak jste položil otázku. Jednou jsme společně vedli seminář pro studenty a někdo se ho zeptal, na co myslí, když improvizuje. Hodně lidí by se takovou otázkou nezabývalo, navíc je docela těžké na takovou otázku odpovědět. Jeho odpověď mi ale dost napověděla o tom, jak hraje. Odpověděl něco v tom smyslu, že myslí na to, jak by povýšil hudbu, nalezl něco, co v ní chybí a pomohl jí být lepší. Ta odpověď mi přišla cool, neřekl, že by třeba přemýšlel o harmonii, rytmu, nic takového. Řekl něco docela jednoduchého. Dodnes, když nevím, co bych zahrál, myslím právě na tohle – jak by teď zněla hudba, kterou hraji, líp?

Od toho dne jsem si také všiml, že Mark to opravdu dělá, pozvedává hudbu, najde vždycky klíč k tomu, jak hudbu pozvednout, což je, myslím, docela výjimečná a jedinečná kvalita. Zvlášť v případě saxofonisty. Většinou takhle uvažujete, když někoho doprovázíte, když hrajete v rytmické sekci. Sólisté si často řeknou, tak a teď by mě kapela měla podpořit a já se opřu do sóla. On ale hraje sólo jako doprovazeč.

Gilad Hekselman

Vaše nové album se jmenuje Ask for Chaos. Jaký má tento název význam?

Zvolil jsem tenhle název, protože je trochu provokativní. Když jsem se pro něj rozhodl, říkal jsem si, že bych ho možná ani neměl nikomu vysvětlovat. Jsou s ním spojeny silné pocity, které se mi líbí. Za tímto názvem stojí myšlenka, že jisté pohodlí, v životě i v hudbě – třeba že máte své stálé trio nebo že nemáte dítě – může být pěkný, ale neposune vás na další úroveň. Oproti tomu trocha diskomfortu může započít obnovu, pokrok.

Když jste nahrával Ask for Chaos, povolal jste dokonce hned dvě tria: jedno se jmenuje ZuperOctave a představuje Aarona Parkse na klávesové nástroje a syntezátory a Kushe Abadeyho na bicí a to druhé se jmenuje gHex Trio, v něm účinkuje Rick Rosato na kontrabas a Jonathan Pinson na bicí. Proč jste se rozhodl angažovat právě tyto muzikanty?

Protože jsou to skvělí muzikanti, co víc si přát? S Rickem a Jonathanem máme takové nepsané pravidlo: nikdy dvakrát totéž. Neustále se snažíme naši hudbu obměňovat, i za cenu toho, že to třeba chvíli nefunguje. Heslo je „změň to, poslouchej druhé, jak nejlépe umíš a jdi do toho, vždycky se snaž něco sdělit.“

Čtěte takéDan Tepfer: V duu hrajete sám a zároveň s někým

V triu ZuperOctave to funguje podobně. Miluju improvizaci a mezilidskou interakci v hudbě. Ať už ji sám provozuji nebo jdu na koncert a jen poslouchám a sleduji ji. A když hledám muzikanty, s kterými budu spolupracovat, je pro mě důležité, aby v tomto byli nastavení stejně jako já. Vedle základních věcí jako jsou intonace, timing, schopnost naslouchat hledám i něco extra. Nejde jen o to zahrát svůj part.

Se svým novým albem jste myslím svým způsobem překročil hranice vlastní hudby. Souhlasíte?

Určitě jsem nahrál něco, co jsem zatím nedělal. Nikdy jsem nehrál v triu s pianem, nikdy jsem nehrál basové party, takže to jsou jistě v mé hudbě nová teritoria. Na druhou stranu je to stále přirozený vývoj, jen se vyjadřuji novými prostředky. Můj smysl pro melodii, nadšení pro rytmus a hudební interakci, to se nezměnilo. Pořád mám rád písničky a melodie.