Gretchen Parlato: Rozložit píseň na kousky a zase složit

Za poslední dvě alba získala Parlato nominaci na cenu Grammy v kategorii Nejlepší jazzové vokální album. V současné době se věnuje koncertování s renomovaným orchestrem SFJAZZ Collective, se kterým vystoupila v červnu na Bratislavském hradě v rámci One Day Jazz Festivalu. Při této příležitosti se uskutečnil i náš rozhovor. 

Po sedmnácti letech v New Yorku jste se rozhodla přestěhovat s rodinou do Los Angeles. Proč jste se rozhodla pro návrat?

V Los Angeles jsem vyrůstala a žila až do svých sedmadvaceti let. Pak jsem strávila sedmnáct let v New Yorku a New Jersey. Nikdy jsem nevyloučila možnost návratu do Kalifornie a L.A. Když se nám s Markem (bubeník Mark Guiliana, pozn. red.) narodil syn, občas přišla řeč na stěhování. Vždycky jsem si představovala, že své děti budu vychovávat tam, kde jsem vyrůstala. Mark se tomuto nápadu nebránil, i když on sám pochází z New Jersey. Většina naší rodiny žije na západním pobřeží.

Takže jste splnila svou misi v New Yorku a nadešel čas udělat další krok?

Po letech strávených v New Yorku jsem měla pocit, že už jsem udělala práci, kterou jsem chtěla udělat. Tvrdě jsem pracovala a byla jsem nezávislá. V porovnání s New Yorkem je Kalifornie uvolněnější, ale já miluji také energii New Yorku. Obě města jsou odlišná, ale mám je ráda. Po svatbě a narození dítěte v nás postupně rostla touha usadit se. 

Dalo by se říct, že vaši kariéru odstartovalo vítězství v soutěži Thelonia Monka. Jak změnila soutěž váš život?

Události se rychle rozběhly. Soutěž proběhla v září a v prosinci jsem už měla manažerku Karen Kennedyovou, se kterou pracuji dodnes. Nahráli jsme album a dávali jsme dohromady tým, agentury, nahrávací společnosti. V případě soutěží umělec obvykle nepotřebuje tolik samotné uznání, ale je pravda, že zájem okolí ovlivňuje vaši kariéru a zvyšuje vaši viditelnost. V té době jsem byla dva roky v institutu, který se tehdy jmenoval Thelonious Monk Institute, dnes nese nový název - Herbie Hancock Institute. Pohybovala jsem se v podobném prostředí jako je dnes v SFJAZZ Collective. Soutěž mi pomohla prosadit se a získat první zkušenosti s vystupováním po celém světě. Byla jsem zpěvačkou ve velmi uznávaném hudebním tělese, takže jsem měla podobnou pozici té, jakou mám dnes v SFJAZZ Collective. 

Přemýšlím, jak pomocí převzaté písně vyprávět svůj vlastní příběh.

Měla jste v té době už vlastní kapelu?

Zpívala jsem ve společném projektu s kytaristou Lionelem Louekem. Oba jsme byli v Institutu a později jsme se přestěhovali do New Yorku. Lionel byl členem mé kapely, hráli jsme spolu i v různých duetech, dokonce hrál na mém prvním albu.

Při poslechu vašeho posledního alba Flor jsem zaznamenal mozaiku různých nálad a cítil radost ze života, zatímco vaše starší desky byly poměrně vážné a introvertní.

Jsem ráda, že to tak cítíte. Flor ovlivnilo mé mateřství a hledání rovnováhy mezi kariérou a rolí matky. Takže máte pravdu, je tu jiná energie, jiná barva. Předchozí album bylo založeno na mém vnímání světa z pozice single osoby. Moje umění bylo vždy odrazem mého osobního života.

Album Flor má výraznou brazilskou energii a jsou na něm slyšet sborové dětské hlasy. O co přesně jde?

Na albu zpívají také naše děti - můj syn a dcera kytaristy Marcela Camarga spolu s dětmi našich přátel. O brazilskou příchuť se spolu s Marcelem postaral bubeník Léo Costa. Dodali albu autentičnost.

Proč jste s novým albem změnila také hudební vydavatelství?

Stalo se toho víc. Dlouho jsem nekoncertovala ani nenahrávala a mezitím můj bývalý label skončil, takže jsem si musela najít nový. Během pandemie jsem se spojila s Davem Stapletonem z Edition Records a hned jsme si padli do oka. Je to zvláštní, ale dodnes jsme se osobně nesetkali. Ale pracuje se na tom, měli bychom se sejít později během turné. Příští rok vyjde u Edition Records také album, které jsem nahrála s Lionelem Louekem.

Zmínila jste dlouhou přestávku. Jak to změnilo váš život a styl práce?

Těsně před pandemií jsme plánovali turné na podporu alba Flor, ale nakonec jsme museli koncerty překládat a nakonec rušit. Mrzí mě, že jsme album nemohli představit na turné. Později už na to nebyl čas, protože jsem měla jiné závazky - turné s SFJAZZ Collective a nahrávání alba s Lionelem. Pandemie byla děsivá, pro mnoho lidí téměř zničující. Všichni se začali učit používat Zoom, Mark si doma zařídil studio a já jsem začala pořádat online workshopy pro menší skupiny po celém světě. Nejsem technicky zdatná zpěvačka, takže vše, co jsem se v životě naučila, bylo víceméně záležitostí intuice. Zpěv bych asi nedokázala dokonale technicky vysvětlit, pro mě je to hlavně o duchovnosti a emocích, o hledání svého místa v hudbě a o spojení s ostatními.

A tak jste se ocitla jako zpěvačka v SFJAZZ Collective? Slyšel jsem, že jste tuto roli převzala po Lizz Wrightové, která byla do projektu vybrána před vámi. Její hlasový projev se od toho vašeho dost liší, zajímalo mě, jak by do skupiny zapadl.

O tom můžeme nyní už jen spekulovat. Kvůli pandemii Lizz s SFJAZZ Collective nikdy nevystupovala. Na poslední chvíli odešla a já dostala nabídku hned poté. Věřím, že i s ní by to bylo úžasné, jsem její velká fanynka. Nakonec jsem se přidala ke kapele se zpěvákem Martinem Lutherem McCoyem.

Gretchen Parlato|foto:Lauren Desberg

Základními tématy projektu SFJAZZ Collective New Works Reflecting the Moments jsou rasová nerovnost, globální pandemie a politická polarizace. Přispěli jste taky svým dílem…

Od začátku bylo ideou SFJAZZ Collective sestavit album písní s jednou společnou myšlenkou. SFJAZZ Collective má obvykle skladatele, který píše původní skladby, ale nyní se rozhodli změnit přístup a příležitost dostali členové kapely. V té době jsem zrovna měla píseň (All There Inside, pozn. red.), která do tohoto konceptu zapadala.

Přivezla jste hudbu s texty, kdo aranžoval skladby pro orchestr?

Chris Potter, ale v zásadě šlo o kolektivní dílo. Měla jsem prvotní harmonický nápad, groove vzešel z celého Collectivu jako skupinové dílo. Chris Potter je také autorem aranží dechových nástrojů.

Takže tohle je momentálně váš hlavní projekt?

Ano, a jsem za to vděčná, protože mi to umožnilo vrátit se po pandemii k živému hraní.

Na svých albech vždy kombinujete původní skladby s cover verzemi. Podle čeho vybíráte covery?

Vždy se snažím na album zařadit písně z žánrů, na kterých jsem vyrůstala. Při aranžování postupuju stejně, ať už jde o standardy, covery nebo původní tvorbu. Používám metodu dekonstrukce a následné rekonstrukce. Rozložím skladbu na základní kostru, oddělím hlavní, jednoduchou melodii od harmonie a groovu. Nikdy nenapodobuji původního zpěváka nebo původní verzi, spíše přemýšlím, jak pomocí převzaté písně vyprávět svůj vlastní příběh. Primárně zachovávám původní melodii, ale často měním harmonii, groove a rytmus. Když se rozhoduji pro konkrétní cover, hledám nejsnáze zapamatovatelnou část písně, kterou chci zachovat a tím ji uctít.  

Na vašich starších albech převažovaly covery nad vaší vlastní tvorbou.

Zpočátku jsem neměla moc vlastních písní, takže jsem se soustředila na psaní textů k písním jiných autorů. Na albu Flor a novém albu s Lionelem je mnohem více původních skladeb. Na mých albech se vždy pojí coververze, standardy a původní písně.

Váš manžel Mark Guiliana je spoluautorem poslední písně No Plan z alba Flor. Jak se navzájem ovlivňujete hudebně a autorsky?

Když jsme se poznali, pozvala jsem ho do kapely jako bubeníka. Už tehdy byl pro mě velmi inspirativní, například tím, že interpretoval mou hudbu. Každý z nás nabízí něco úplně jiného a zároveň je tu určitá podobnost, zejména v samotné upřímnosti a smyslu pro zvukovou barevnost. Během pandemie jsme pořídili spoustu duetních nahrávek. Chtěli jsme zkombinovat hlas s bicími nástroji, a tak Mark posháněl různé perkuse z celého světa a kombinoval je s bubny. Má velmi vyvinutý smysl pro harmonii a zvukovou barvu, dokáže vymyslet krásné melodie, harmonie, barvy a emoce. Je úžasné mít po svém boku partnera, kterého obdivujete. I když však úzce spolupracujeme a hostujeme na projektech toho druhého, naše světy zůstávají částečně oddělené. Třeba se nám jednou podaří udělat společný projekt.

Jste si navzájem také prvními kritiky?

Když s někým žijete, slyšíte jeho prvotní hudební nápad a později slyšíte konečný výsledek. Je velmi zajímavé pozorovat tento proces a poskytnout partnerovi první zpětnou vazbu.

Na Facebooku jsem si všiml, že Mark brzy vydá nové album. Podle vydavatelství půjde o něco, co tu ještě nebylo.  

Pokud jste slyšeli první singl, máte určitou představu. Když jsem ji slyšela já, řekla jsem si, že by to byla perfektní filmová hudba. Filmová hudba je jedním ze způsobů, jak dostat hudbu k širšímu publiku, nejen k jazzovému.

Čtěte také

Gretchen Parlato: Mistryně vokálních improvizací

Zmínila jste se o svém připravovaném albu s Lionelem Louekem. Jak daleko jste s nahráváním?

Původní nahrávku jsme doplnili o další vrstvy hlasů a bicích a je hotovo. Oba jsme podepsali smlouvu s Edition Records, takže je jasné, kdo album vydá. Nahrávali jsme společně v L.A. a album bude obsahovat naše původní písně, covery, tradicionály a několik hostů. Doufám, že brzy vyjde alespoň singl.

Vystupujete někdy s Lionelem?

Dlouho jsme spolu nehráli, naposledy někdy v roce 2003, kdy jsme se oba přestěhovali do New Yorku. Tehdy jsme spolu hráli docela často. Poté hrál Lionel často s Terencem Blanchardem a Herbiem Hancockem, takže jsme spolu nehráli asi deset let. Jsem ráda, že to teď konečně vyšlo, plánujeme nějaké společné turné.

Jezdíte také na turné se svou kapelou?

Po skončení turné s SFJAZZ Collectivem pojedu v červenci a na podzim s mou kapelou na evropské turné.