Kurt Elling: Záliby, za které není třeba se stydět

Guilty Pleasures je termín, kterým se obvykle označuje záliba (může být tajná) ve věcech, které jsou obecně považovány za hloupé nebo nevkusné. Obvykle se s ním setkáváme v souvislosti s béčkovými horrory nebo komediemi, ale používá se i ve spojitosti s hudbou. A díky aktuálnímu EP Kurta Ellinga můžeme nahlédnout pod povrch estetických preferencí tří jazzových hvězd.

Kurt Elling je bez nadsázky jedním z nejslavnějších - a patrně také technicky nejzdatnějších - jazzových zpěváků dneška. Původně (nedostudovaný) student filosofie se živil i jako stěhovák nebo barman, v roce 1995 vydal první desku pro vydavatelství Blue Note. Krátce nato hostoval na albu Club Nocturne kapely Yellowjackets (1998) a svoji pozici definitivně upevnil vynikající verzí Coltraneovy Resolution na své desce Man In The Air (2003). Kalifornský kytarista Charlie Hunter je Ellingovým častým spolupracovníkem. Hunter hraje na osmistrunnou kytaru, basové a kytarové party zároveň. Jeho vlastní instrumentální alba jsou ovlivněna blues a funkem, nebo reggae (viz např. album Natty Dread z r. 1997).

Kurt Elling a Charlie Hunter představili v r. 2021 společný projekt Superblue, pod jehož hlavičkou vychází i aktuální deska. Na předchozích dvou albech spolupracovali se členy fusion souboru Butcher Brown. Tentokrát přizvali bubeníka Nata Smithe. Toho jsme v Česku poprvé mohli vidět jako člena Dave Holland Quintetu a posléze kvarteta Underground saxofonisty Chrise Pottera. Nate Smith se ovšem od roku 2017 věnuje vlastnímu (a mezi jazzovými fanoušky oblíbenému) projektu Kinfolk a je také členem stále populárnějších Fearless Flyers. Tím se dostáváme k samotným tajným zálibám našich protagonistů. 

Nálada spontánního jamu

Jak bylo zmíněno, album je prezentováno jako EP a obsahuje šest relativně krátkých skladeb. Pokud by posluchač neznal originály pěti zpívaných písní, patrně by nepoznal, že repertoár pokrývá široké pole od černošského soulu 60. let, přes hard-rock až k soulu modernímu.  Album tvoří zvukově konzistentní celek a i přes Ellingovy overdubem řešené vícehlasy má náladu spontánního jam session.

Nejpodobnější originálu je Sticking To My Guns, původně od PJ Mortona. Tady se patrně o guilty pleasure nejednalo tolik jako v případě Boogie Down. To byl v r. 1983 menší hit zpěváka Ala Jarreau, nahraný s tehdejším typickým studiovým zvukem a všudypřítomnou dechovou sekcí. Originál ovšem, stejně jako aktuální verze Kurta Ellinga a spol., obsahuje znamenité scatové sólo.

Čtěte také

Zpěvák Kurt Elling v Jazz Testu: Otázky, nejen politické

Velmi vtipná je verze Baby Hold On To Me - originál (Eddie Money) je „typický sedmdesátkový soft-rock“ s charakteristickým kytarovým doprovodem. Verze Superblue je založená na střídmé basové figuře, nesnaží se předstírat rock a směle obstojí mezi moderními soulovými nahrávkami.

Nejpřekvapivějším - patrně the most guilty - tajným potěšením je závěrečná Dirty Deeds Done Dirt Cheep. Titulní skladba druhého alba australských AC/DC (tehdy ještě se zpěvákem Bonem Scottem) je pojata v tanečním duchu, po kytarových riffech není ani stopy. Bohužel nedojde na Hunterovu variaci na původní kytarové sólo - aranžmá zní ovšem naprosto přirozeně. Možná díky tomu, že hard-rock i soul jsou vývojovými stádii blues. To by ovšem chtělo samostatnou studii.

Mě hlavně zajímá jiná věc. Album Guilty Pleasures obsahuje i instrumentálku Bounce, kterou Nate Smith natočil na první album svého Kinfolk. A já se ptám: Kdo hraje na Guilty Pleasures na elektrický klavír? Je to Kurt Elling? V dostupné dokumentaci se o tom nic nepíše. Dozvíme se to alespoň 2. května na Jazzfestu Brno?