Laco Déczi a spol.: Nový dokument nahlíží do života stárnoucích jazzmanů​​

Laco Déczi zahrál se svou kapelou Celula New York v sále budějovického rozhlasu

Dokumentární film Pára nad řekou sleduje osudy tří mimořádných jazzových hudebníků: trumpetisty Laca Décziho, saxofonisty Ľubomíra Tamaškoviče a kontrabasisty Jána Jankejeho, kteří kdysi uprchli ze Sověty okupovaného Československa na západ, kde zazářili po boku renomovaných světových hudebníků a pustili se do „jazzové války proti popu“.

Před jazzovým klubem ostře zaparkuje policejní auto, policista vchází do klubu a za chvíli vyvádí ven trumpetistu Laca Décziho v poutech. Prohledá jej, poučí o právech zadrženého a po krátkém výslechu jej zatýká za to, že ve skladbě Daahoud Clifforda Browna udělal tři chyby. Zinscenovaná scénka z počátku filmu Pára nad řekou patří ale jen k několik málo úsměvnějším momentům devadesátiminutového snímku, který v září přijde do českých kin.

„Film jsme koncipovali jako sled absurdních obrazů, jako dokumentární jam session, ve které všechny postavy volně improvizují a reagují na situace, na jejichž rámci jsme se sice dopředu dohodli, ale konec vždy nechali otevřený,“ vysvětlují režiséři jazzového dokumentu Filip Remunda a Robert Kirchhoff.

Bylo jedno, jestli jsme natáčeli Jána Jankejeho před obchodním domem, u kterého si vydělával na živobytí v mikulášském obleku, anebo Ľuba Tamaškoviče, který vyrazil do Paříže najít svého duchovního bratra a kapelníka Raya Stephana Ocheho, s kterým před více než čtyřiceti lety hráli ve vyprodaných klubech,“ dodávají dále.

03700464.jpeg

Film ukazuje, že cesta ke slávě je plná úskalí a pochybností. Tato vyčerpávající odysea přináší únavu, ale zároveň i vůli pokračovat. Z každodennosti se stává sled očekávaní, hledaní, překvapení, zklamaní a proher. A čas plyne. „Světská sláva, polní tráva. Lidský život je jako pára nad řekou, a proto není kam spěchat,“ říká na začátku filmu Ľubo Tamaškovič, který se premiéry snímku bohužel nedožil.

Situace ve filmu otevírají existenciální témata lehkosti bytí a smrti. Na světě s miliardou muzikantů vystupují do popředí právě tito tři. Objevují se v absurditě, humoru, tragice a paradoxu svých životů, jako by se plavili po velké řece.

Podívejte se na trailer:

ROZHOVOR S REŽISÉRY

Jak vznikl nápad natočit film o třech jazzmanech?

Robert Kirchhoff: Asi tak, jako bychom točili o třech chirurzích. Hledali jsme to, v čem se jejich životy propojují. Přišli jsme na to, že ten zvláštní smutek a strach ze smrti potlačují vůlí, která občas vypadá jako šílený úšklebek a někdy jako existenciální úzkost. Vznikla tak dobrá kombinace tragiky a komiky. O tom je tento film. Je to vlastně recept na život.

Povedený dokument o Blue Note Records vzdělává i inspiruje

Bud Powell při nahrávání alba The Scene Changes v roce 1958

Kultovní „label inovátorů“ má výhodu, že jeho příběh je z velké části příběhem jazzu jakožto žánru. Hlavní síla nového dokumentu Blue Note Records: Beyond the Notes proto tkví ve schopnosti shrnout v pětaosmdesáti minutách nejen esenci významu vydavatelství, ale i podstatu stěžejní americké umělecké formy.

Filip Remunda: Na začátku jsme chtěli natočit film úplně jiný. Byl o Lacovi Déczim, který od šedesátých let jazzově válčí s maloměšťáckou popovou kulturou. Chtěli jsme ho zakomponovat do čela armády, která by se postavila Alexandrovcům, kteří tehdy dobývali Prahu, Varšavu a Brusel v rámci oslav šedesáti lez vítězství nad fašismem. Gott, Vondráčková, Slováček a Svatá válka...

Jenže hlavní promotér celé akce náhle zemřel. Do roka odešel i dirigent orchestru, který tu velkolepou show doprovázel. Robert přišel s nápadem pozvat do filmu další dva slovenské jazzmany. Lákal mě na neuvěřitelné příběhy z jejich života. Jeden z nich měl spojit Jaca Pastoria s Birelim Lagrenem a druhý měl ukončit slavnou pařížskou kariéru skokem do Seiny kvůli striptérce, která jej opustila. Po dopadu se nezabil, ale zabořil do bahna na mělčině a vysloužil si aplaus kolemjdoucích na mostě, kteří se domnívali, že se jedná o performance pro turisty.

Pára nad řekou – dokumentární film

V hlavě jsem měl ale utkvělou představu, těšil jsem se na Laca jak ve filmové montáži troubí proti Rudé armádě vedené hlasem Heleny Vondráčkové. Rozhodlo až setkání s Jánem Jankejem a Lubem Tamaškovičem. Ti pánové mi vyrazili dech...

Co kromě jazzu podle vás spojuje všechny tři protagonisty?

Robert Kirchhoff: Laco jednou pronesl, že když žil v Československu, bylo to jako žít v ZOO. A tak emigroval a začal žít v džungli. Všichni tři se vlastně rozhodli vystoupit z klece i za cenu jistých existenčních rizik. To chce odvahu a víru v sebe. Zdá se, že to je to, co mají společné.

Filip Remunda: Touha po svobodě. Originalita. Nulové konvence. Laco nedávno v jednom rozhovoru řekl, že politik v životě neřekne hovno, s klidem ale řekne, že otázku Židů budeme muset vyřešit... Takové postoje našich hrdinů nám byly ústřední inspirací.

Filip Remunda, dokumentarista

Pro jakého diváka je váš film?

Robert Kirchhoff: Každý divák, který má rád silné příběhy, kde se střídá tragika s humorem si k tomuto filmu najde cestu. Rozhodně to však není film pro děti.

Filip Remunda: Pro mě je ten film z velké části nový. Je to sice tzv. dokument, přičemž vůbec nic nedokumentuje. Drama vychází 100% z jednání postav, důležitý je průnik do jejich psychologie. V montáži spojujeme nespojitelné, akcentujeme absurdnost a humor. Stavíme na principech hraného filmu. Myslím si, že by mohl dobře fungovat v artových kinech a na filmových festivalech.

Jak důležitá je v Páře nad řekou hudba?

Robert Kirchhoff: Je to jejich živobytí. Vrátím se k příkladu s chirurgy. Umíte si představit, že bychom točili film o chirurzích a ani jednou neukázali, jak operují? Je to výzva. Tak jsme se o to pokusili s muzikanty. Ve filmu slyšíme hodně hudby, ale doléhá k nám z minulosti, jako ozvěna. Je to jejich stín, kterého se nemůžou zbavit, ani kdyby chtěli. Nemůžeme neukázat jejich stín.

Filip Remunda: V případě Laca Décziho je to ale čirá současnost. Na jednom koncertě zvedl ze židlí skupinu důchodců, kteří na konci koncertu odkládají berle jako v Lurdech a spontánně tančí. Na festivalu Rock for People uvádí Cellula New York třicet tisíc mladých rockerů do transu. Ale i Lubo a Jano hrají ve filmu jako o život. Každý po svém. Hudba je pro ně vším.