Leeway – On the Road to Lee Morgan
Francouzský trumpetista Vincent Payen vzdal poctu hard-bopové legendě Lee Morganovi. Nejde však o prosté obehrávání standardů, jak by se na první pohled mohlo zdát.
Že neznáte jméno Vincent Payen? Zdání může občas klamat. Je pravda, že tento trumpetista nevystupuje příliš často se sólovými projekty, ale byl součástí dechových sekcí známějších uskupení, především z oblasti inteligentní elektroniky a hip-hopu (hlavně Hocus Pocus, C2C, Electrodeluxe, nebo zpěvačka Nina Attal). Jak Payen dokazuje na své nové desce, je stále duší jazzman, ovšem z populárnějších vod si přinesl solidní poznatky o groovu.
Payenova kapela Leeway staví na kvintetu v základním obsazení se dvěma dechy; její členové jsou ostřílenými postavami pařížské jazzové scény, jména (níže) však nejsou až tolik podstatná, protože ve středoevropském kontextu nejsou příliš známá.
Co rozhodně stojí za pozornost, je Payenův koncept nahrávky. Jak napovídá titul On the road to Lee Morgan, jde o svého druhu poctu Lee Morganovi, významné postavě hard-bopu a soul-jazzu 50. a 60. let. Payen vzal své oblíbené skladby z Morganových slavných alb (Charisma, The Sidewinder, I Remember Clifford, Expoobident, Cornbread a dalších) a za pomoci několika aranžérů je upravil do svěží podoby přístupné posluchači 21. století: zdůraznil groove a soul-jazzové prvky, které již ostatně na původních předlohách byly obsaženy, mnohdy přidal elektrické piano a celek doplnil o zajímavé hosty, jak z jazzu (kytarista Philippe Devin), tak z hip-hopu (20 syl z Hocus Pocus) nebo popu (zpěvačka Nina Attal).
Podívejte se na klip, s hostujícím rapperem 20 syl z Hocus Pocus:
Morganovy skladby si o „upgrade“ někdy přímo říkají. Vždyť standard The Sidewinder (ze stejnojmenného alba z roku 1964) se stal takřka definicí soul-jazzu a měl ve své době velký komerční úspěch (dokonce takový, že majitelé labelu Blue Note začali tlačit na ostatní hudebníky, aby napodobovali její „bogaloo” rytmus).
Groovový fundament The Sidewinder je v nové podobě posílen, skladba je zřetelně rychlejší, Payen do ní zakomponoval elektrické piano a také oproti originálu zkrátil konvenční hard-bopové výměny sólistů. Sám svou trubku v sóle elektronicky deformuje, což skladbě dodává opět nový rozměr.
Morganova kompozice Hocus Pocus ztrácí svůj původně swingový ráz a s rapperem 20 syl v ní opět nalézáme až nečekaně mnoho groovu. 20 syl tu opětovně dokazuje svůj smysl pro humor a vynikající interakci s živými nástroji.
Podobný recept volí Payen (tentokrát s aranžérem Franckem Steckarem) i v následující Somethin‘ Cute (původně album Charisma, 1966) nebo ještě výrazněji v původně hard-bopovém standardu Edda (z desky The Rumproller, 1965). Aby nedošlo k mýlce, v žádném případě nejde o remix, ale aktualizaci – nové vidění Lee Morganovy tvorby očima hudebníků se zřetelně funkovými sklony.
Naopak až s pietní úctou přistupuje Payenova kapela k Morganovým baladám: skladby I Remember Clifford nebo Ceora jsou tak skutečně poklidnými intermezzy mezi jinak funkověji založeným repertoárem, ale zároveň dávají výrazněji nahlédnout do Payenových jazzových inspirací, v nichž hrál Lee Morgan určitě nezanedbatelnou roli.
Jak již bylo naznačeno, míra respektu k originálním Morganovým verzím je různá a po Payenovi a jeho aranžérech vyžadovala různou míru úprav. Zatímco některé skladby by Morgan v nové podobě asi nepoznal, jinde, např. u Untitled Booogalow s nakažlivým groovem již v původní verzi (LP Sonic Boom, 1967), staví Payen jen na dobře napsaných rytmických základech originálu. Sólové vstupy jsou obligátně a zcela v duchu konceptu alba spíše kráceny, nicméně určité rozvolnění se dá jistě očekávat v koncertní podobě.
Ačkoli to jazzovým puristům tak na první pohled připadat nemusí, Vincent Payen svým novým albem oživuje a popularizuje Lee Morganův odkaz. Že tak činí neortodoxně a velmi aktuálně rozhodně nemusí být na škodu: leckoho donutí dohledat stará LP hard-bop/soul-jazzové éry a začít srovnávat. Nebo, v případě méně znalých posluchačů, se jen nechat nevědomky „infikovat“ Morganovou skvělou tvorbou. Obojí má určitě smysl.
Leeway – On the road to Lee Morgan
Vincent Payen – trubka, křídlovkaOlivier Laudrain – saxofonyLaurian Daire – pianoSébastien Maire - kontrabasLaurent Locuratolo – bicí
Hosté:Philippe Brohet, Thomas Faure - alt saxofon20 syl – rapPhilippe Devin – kytaraChristophe Panzani – tenor saxofonRomain Darbon – perkuse…a další.
Label: Leeway/Musicast, 2013
Album týdne je programový blok ve vysílání stanice Český rozhlas Jazz. Ukázky z vybraných CD vysílá ČRo Jazz pravidelně každý den od pondělí do neděle vždy v 11:00 a 19:00. Album týdne vybírá redakce s přihlédnutím k aktuálnosti, originalitě, hudebnímu přínosu a dramaturgické relevanci. Album týdne získává v daném týdnu vyšší rotaci, než je obvyklé u ostatních nahrávek.
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
