„Lidé v raných společnostech byli politicky vyspělejší, než jsme my,” říká archeolog David Wengrow

Barvitě si pamatuju, jak jsem do sešitu zapisoval slova Thomase Hobbese, že před příchodem civilizace byl člověk člověku vlkem. Vy se ale v Dawn of Everything vracíte ještě před vznik hierarchických společností. A tvrdíte, že společnost těch dob se rozhodně neskládala jen z divochů, kteří se vraždili navzájem. Nebyl to podle vás ale ani idealizovaný ráj člověka nepoznamenaného odcizeností moderní společností. Jak jste v narušování hluboce zažitých představ o nejstarších dějinách lidstva uspěli?

Jsem skoro v šoku, že to jsou už dva roky. Myslím ale, že trvá déle, než se nějaký efekt ukáže. Nicméně něco se děje nejen díky naší knize. The Dawn of Everything obsadila místo, které už bylo tak nějak připravené. A to nejen proto, že lidé už četli jiné zdroje, ale taky díky, řekl bych, intuitivní nedůvěře ke standardnímu pojetí historie lidstva. Řada z reakcí na knihu zní něco jako: „No jasně, to dává smysl, jak jsme si kdy mohli myslet něco jiného.“ Trochu to připomíná probuzení ze snu. Na konci knihy píšeme, že klasický dějinný narativ je mýtus. A proto má takovou moc. Mytologie se usadí ve vaší mysli a je často velmi těžké ji změnit.

Čtěte také

„Spoustu lidí víc zajímá fašismus než alternativní vize,“ říká radikální antropolog David Graeber

Příběhy, které vyprávíme po staletí, a to nejen ten Hobbesův, ale i jiných filozofů, kteří rozvíjeli spekulace o prapůvodním sepětí lidstva s přírodou, jsou velmi neoblomné. Vezměte si mezinárodní vztahy. Nejsem expert, ale mám dojem, že jsou naprosto Hobbesiánské – stojí na představě, že ten druhý národ se nakonec vždycky zachová tím nejhorším způsobem, a proto se na to musíme předem připravit. Takže lidé, světoví lídři nevyjímaje, operují pod vlivem této rádoby „realistické“ filozofie založené na nejpesimističtější představě o fungování mezinárodní politiky. Jako kdyby válka všech proti všem byla neustále těsně za rohem. A byť bych si přál, aby s tím něco mohla udělat jedna kniha, nestačí to.

Mám ale radost, že na Dawn of Everything dostávám reakce z mnoha různých míst. Od lidí, co jsou vysoko v politice, od učitelů a učitelek, kteří už nechtějí učit podle plakátů o dějinách lidstva, jež jim visí na zdi. Píšou mi vědci, aktivisté, umělci. Cítím, že jsme všeobecně připraveni naslouchat jiným příběhům o raném období lidstva. Takovým, které mnohem víc odpovídají dnešním historickým důkazům. A zároveň tak narušovat některé hluboce zakořeněné představy o lidské přirozenosti.

Existují ještě nějaké další mylné představy o dějinách lidstva, které máme hluboce zakořeněné?

Například si myslíme, že lidé v raných společnostech žili ve stavu jakési čistoskvoucí nevinnosti. Když vykládáme lidské dějiny, zní to následovně: po většinu oněch 200 000 let na téhle planetě náš druh žil v drobných, nomádských skupinkách lovců a sběračů, které byly velmi rovnostářské. A až do vynálezu zemědělství jsme toho prý nic moc nedělali. Zemědělství má představovat jakýsi první předěl, kdy se lidstvo dostane do své náctileté fáze a poprvé se objevují věci jako soukromý majetek, nadbytek a jeho hromadění, údajně nevyhnutelně rostou nerovnosti, přichází teritorialita, soupeření. A jak počet lidí roste, pak podle tohohle příběhu vynalézáme města, s nimiž přichází centralizovaná správa společnosti. Alternativou by prý byl kolaps, chaos. V Dawn of Everything ukazujeme, že pokud takové vyprávění podrobíte současnému stavu poznání, zjistíte, že je prakticky v každé dílčí kapitole nesprávné.

Když se podíváte na archeologické nálezy, ty nejstarší, z doby desítky tisíc let před zemědělstvím, zjistíme, že vůbec nejde o předměty nějakých tlup lovců a sběračů. Skvělý příklad máte kousek od sebe – na Moravě v Dolních Věstonicích. Jde o pozůstatky velmi raného lidského sídla, z poslední doby ledové – tedy staré nějakých dejme tomu 25 tisíc let. A ano, vidíme sice lovce a sběrače, ale vůbec nepřipomínají nějaké rovnostářské a malé tlupy. Jsou to společnosti, které pochovávaly své mrtvé – nebo alespoň některé z nich – trochu jako nějaké krále nebo královny, v hrobech plných ozdobných předmětů, propracovaných zbraní, odznaků.

Zvláštní a hrozně zajímavé ale je, že takové bohatství pozorujeme jen na hřbitovech. Když archeologové zkoušeli přijít na to, jak život těchto lidí vypadal, nenašli žádné důkazy o královstvích nebo státech, a dokonce ani náčelnících. Takže je velký rozdíl v tom, jak jejich společnost vypadá na základě pohřebních rituálů a jak nejspíš fungovala mimo ně. Vidíme důkazy o společnostech, které se před deseti tisíci let spojily do velmi hustě obydlených sídlišť, jakýchsi mikroměst. Dobrým příkladem takového místa jsou Dolní Věstonice. A jak víme víc a víc o Africe, Asii, Severní a Jižní Americe, zjišťujeme, že podobná společenství existovala po celém světě. Shlukovala se třeba jen na část roku, často podle rytmu ročních období. Pak se rozpadla a lidé si vytvořili zcela jinou společenskou strukturu.

Takové společnosti přitom fungovaly až do relativně nedávné doby. Je to fascinující – najednou vidíte, že takzvaní lovci a sběrači, jak se jim běžně říká, žili ve dvou různých světech, odlišných sociálních strukturách. Zejména když se blížila lovecká sezóna, bylo to tak důležité období, že společnost přijala striktnější pravidla. Ustanovovaly se speciální zákony, objevovaly se pořádkové síly. Dobrým příkladem jsou kmeny původních obyvatel velkých planin, v americkém Wyomingu nebo Dakotě. Když lov bizonů skončil a proběhl Tanec slunce, všechny tyhle donucovací a svého druhu státní složky se rozplynuly. Už nikdo nemohl druhému říkat, co má dělat. Společnost se pak rozpadla do méně centralizovaných, menších skupin, které mnohem spíš připomínaly malé rovnostářské tlupy. Ty ale fungovaly jen po část roku.

Čtěte také

Potřebujeme nové způsoby boje proti koloniální nespravedlnosti, říká teoretička Denise Ferreira da Silva

Raní antropologové zdůrazňují, že tohle střídání dvou sociálních systémů bylo vědomé. V původních společnostech amerického a kanadského severozápadního pobřeží lidé dokonce mezi létem a zimou měnili jména. Doslova se stávali jinými osobami. Takové příklady jsou fascinující, protože ukazují, že tito lidé rozhodně nebyli nevinní, dětinští. V některých ohledech byli očividně mnohem politicky flexibilnější, než si představujeme. Uvědomovali si, že není jen jeden svět nebo jedno společenské uspořádání, ale střídali je tak, jak si to dnes prakticky nedokážeme představit. Je velmi pravděpodobné, že rané lidské společnosti byly alespoň v některých ohledech politicky sofistikovanější, než jsme dnes my.

Mluvíte taky o jihoamerickém městě Teotihuacán. To je vážně pozoruhodný příklad.

Teotihuacán se nachází v mexickém údolí, ale Aztékové samotní ho nepostavili. Když město našli, bylo už ve skutečnosti opuštěné. Dnešní archeologové odhadují, že v něm žilo mezi sto tisíci a v roce 200 před naším letopočtem dost možná až ke dvěma stům tisíců lidí. Když se do Teotihuacánu vydáte dnes jako turisté, uvidíte velké památky –⁠ Pyramidu slunce, Pyramidu měsíce, Chrám opeřeného hada. Na první pohled to naznačuje klasický příběh: zdá se, že Teotihuacán potvrzuje představu, že když se lidé někde začnou zhusta shlukovat, potřebují si zvolit krále, vytvořit hierarchii, centralizovat vládu.

Jak už ale nějakou dobu víme, v případě Teotihuacánu to bylo úplně jinak. Ano, u základů chrámů byly nalezeny lidské oběti, ale ty patrně souvisí s raným rozvojem města, který ale okolo roku 250 před naším letopočtem ustává. Pak už neuvidíte žádné monumentální stavby – obyvatelé města museli všechnu práci věnovat něčemu jinému. A ukazuje se, že to bylo veřejné bydlení. Po celém městě v pravidelné mřížce postavili velmi atraktivní byty, které byly tak honosné, že když je archeologové poprvé objevili, mysleli si, že jsou to paláce. Byly to sice bytovky, ale naše panelákové bydlení nepřipomínaly. Spíš to byly vily, s vnitroblokem, sklepem, odtoky. Jejich zdi zdobily krásné malby, jaké dnes ukládáme do galerií, a v domech žily tři čtyři rodiny se společným místem uprostřed stavby. Kromě tohoto životního standardu taky víme, že místní pocházeli odevšad. Z pobřežních komunit stovky mil daleko, z mayských nížin, z dalekého východu. Byla to vícejazyčná, mnohonárodnostní městská komunita. 

Čtěte také

Komodity ovlivňují celý náš život, musíme se dívat, co s námi dělají, říká kulturní kritička Ngai

Zdá se, že se obyvatelé Teotihuacánu v jednu chvíli rozhodli monumentální chrámy nejen opustit, ale taky je zničit. Následovalo několik století dost rovnostářského života. Sice nevíme, jak přesně fungoval, ale je to jeden z příkladů, které jdou zcela proti našim předpokladům, že ve městě takového měřítka potřebujete vládu, krále, císaře. Takových míst je přitom víc, například ve střední Ukrajině.

Je fascinující, že to zní dost jako některé současné vize udržitelného bydlení.

Ano, je to sice 2000 let starý příklad, ale velmi emancipační. Motivační. Vím, že například v Madridu dnes najdete celou řada stavebních projektů a hnutí, které se snaží vzdorovat privatizaci a gentrifikaci. Proto je podle mě důležité všímat si modelů, které tu byly před námi. Ne je opakovat, protože to by bylo šílené – vždyť jde o věci, co se staly třeba před 3000 lety. Přinejmenším je to pro nás odpověď na případnou námitku, že to, co požadujeme, je nemožné a nikdy nemůže fungovat. Lze na to říct: „Počkat, víme to, nebo si to jen myslíme?“ Protože historické důkazy nám říkají něco jiného.

Četl jsem váš text A history of true civilisation is not one of monuments (Dějiny skutečné civilizace nejsou dějinami památek) v časopise Aeon a přijde mi zajímavé, že tyhle představy se týkají také genderových vztahů a s tím související myšlenky, že konflikt je prostě lidským vztahům vlastní.

Přesně tak. Nedávno jsem četl knihu White Freedom (Bílá svoboda) afro-amerického historika Tylera Stovalla. Rozebírá v ní nejen rasismus, ale taky genderové předsudky, které leží v základu našich představ o tom, co je to vůbec svoboda. V jedné části píše o západoevropských, a zejména – řekněme – buržoazních společnostech. Od chlapců se tehdy očekávalo, že vyrostou, zatímco dívky měly zůstat skoro dětmi. Mohly tak být svobodné a hezké, ale mimo domácnost nedostávaly žádnou zodpovědnost. Spousta z těchto procesů, předpokladů, které nakonec ovlivňují společnost ve velkém měřítku, je pevně spjatá s těmi nejintimnějšími mezilidskými vztahy. Přesto je stále dostatečně nechápeme. Jak s tím souvisí instituce, jak se takové věci předávají z generace na generaci? Jak přesně se z malého měřítka stanou procesy celospolečenské? Zatím tomu rozumíme velmi málo.

Kolega behaviorální psycholog mě upozornil, že mylné předpoklady, které s Davidem v knize řešíme z pohledu historie lidstva, odpovídají tomu, jak běžně uvažujeme o jednotlivcích. Co znamená vyrůst? Co je to vůbec dětství a jak ho chápeme? 

Máme v knize kapitolu nazvanou „Dětství lidstva“, v níž se snažíme vypořádat s představami, které máme o raných lidech. Díváme se na ně dost svrchu, považujeme je za primitivní, naivní, nevinné bytosti. A stejně tak křivdíme dětem. Děti jsou úžasně svobodné, ale jsou nevinné –⁠ a aby vyrostly, musí projít civilizačním procesem, svých svobod se vzdát a stát se součástí rigidně hierarchické buržoazní společnosti. A když se dostanou do puberty, samozřejmě, že se budou bouřit. Paralela s tím, jak vykládáme historii celého našeho druhu, je zjevná. 

Můžete to rozvést?

Hodně mě zasáhlo, když mi došlo, že to, čemu říkáme civilizace, je často velmi maskulinní pohled na dějiny. Když velká městská muzea ukazují nějakou civilizaci, většinou jde o nějakého chlápka s bradkou, který napůl vykukuje z velkého kusu kamene. Buďto ukazuje, že dobyl nějaké nové území, přišel s nějakým skvělým vynálezem nebo dostal od bohů obrovský dar. A my si pak o jeho úspěších vyprávíme. Ale víte co? Takové civilizace toho často moc nevymyslely, mnohem spíš hromadily a přebíraly věci, které jiní lidé vynalezli před stovkami nebo i tisíci let. Šlo přitom často o dost méně centralizované společnosti, v nichž se velká pozornost věnovala těm druhům práce, vědy a experimentování, které máme za takzvaně ženské. 

Vezměte si matematiku. Jak víme z nálezů z Blízkého východu, komplexní matematika figuruje v jedněch z nejranějších psaných textů. Často to proto považujeme za dobu, kdy se složité matematické uvažování poprvé objevilo. Jenže ve skutečnosti máme důkazy, že takové věci lidé dělají tisíce let. Velmi komplexní geometrické vzorce najdete například ve staré dochované keramice. Keramika samotná přežije tisíce let, ale lze v ní cítit ozvěny mnohem méně trvanlivých médií, zejména látky a textilu. Podle toho, co víme z nových studií z oboru, kterému se někdy říká etnomatematika, tak ženy, které se věnovaly tkaní složitých vzorů, měly velmi rozvinuté matematické uvažování. Platí to i pro společnosti, které neměly psané písmo, takže jde o vědění, jež daleko předchází psané matematické spisy. A přesto jim často nevěnujeme pozornost. Stejně tak je to s využíváním rostlin, s objevy jejich léčivých vlastností a tak podobně. Jsou to všechno věci, které je mnohem těžší zachytit než velké kamenné památníky. 

Čtěte také

„Bez nové geopolitiky bude klimatická krize pokračovat. Nemáme čas,“ říká filozof Yuk Hui

Bavíme se teď o společnostech, které existovaly před vznikem měst. Přitom moc nepřipomínají izolované kmeny nebo malé osamělé vesnice. Mnohem spíš to byly velké konfederace společností, mezi nimiž probíhala čilá výměna – někdy i přes celé kontinenty. Lidé zdá se cestovali i s mnohem omezenějšími možnostmi.

Je samozřejmě ohromně těžké rekonstruovat genderové vztahy z prehistorické doby, ale na čem se většina odborníků shodne je fakt, že co se neolitických nebo raně zemědělských společností týče, nenajdeme žádné náznaky, že by v nich ženy byly mužům podřízené tak, jak se velmi zřetelně staly později. Nejde ale přitom ani říct, že by šlo o matriarcháty. Díváme na tisícileté dějiny lidských společností, v nichž jsou gendery de facto rovnoprávné. Přitom jde o jedny z nejinovativnějších a kulturně nejkreativnějších období historie lidstva. Ale my o nich nemluvíme, nejsou součástí toho, čemu říkáme civilizace. To slovo si většinou spojujeme s mnohem pozdějšími útvary jako jsou království, impéria, která jsou velmi patriarchální a násilná. Proč vůbec takovým systémům říkáme civilizace? 

V různých rozhovorech a esejích taky kritizujete fakt, že se v kontinentální Evropě vztahujeme k Řecku a Římu jako ke kolébkám civilizace.

Týká se to také našich představ o demokracii. Jsme učeni naši vlastní demokracii spojovat se společností, která ve skutečnosti byla postavena na otroctví a na naprostém vyloučení žen z politického života. Myslím tím samozřejmě Athény pátého století. Nastavujeme tím velmi nízký práh očekávání od toho, co vlastně demokracií myslíme. V takové perspektivě je pak snadné říct: „No, my víme, že naše demokracie nefunguje dokonale, máme problémy, ale aspoň jsme lepší, než tehdy.“ Ano, určitě jsme v něčem pokročili, ale co když se porovnáváme se špatným místem? Co když je ta skutečná, tedy participativní demokracie, někde jinde? Máme totiž spoustu důkazů o existenci společností, v nichž otroctví nebylo a ženy měly velmi významné rozhodovací role.

V naší knize řešíme hlavně původní společnosti severovýchodní části Kanady a Ameriky na místě, kterému dnes říkáme Velká jezera. Po staletí tam žily společnosti, v nichž ženy rozhodně nebyly mužům podřízeny. Tyto komunity měly rozvinutou kulturu politických debat a velmi konsenzuální formy rozhodování. Panovala v nich svoboda, a to na mnoha různých úrovních – od genderových identit až po výchovu dětí. Jedna z věcí, které Evropské kolonizátory nejvíc překvapily, byl fakt, že zdejší lidé své děti netrestali fyzicky. A podle Evropanů to samozřejmě bylo hrozné – cože, vy svoje děti neusměrňujete? Necháváte je jen tak běhat jako divoká zvířata? Kolonizátoři se divili, že se tam k dětem nechovali brutálně. 

Od sedmnáctého století vzniká od misionářů a cestovatelů spousta záznamů o společnostech, které byly demokratické takovými způsoby, jaké byly v Evropě neslýchané. Diskutuje se proto o tom, do jaké míry měly formy demokracie původních obyvatel dopad na myšlení samotných Evropanů ve věcech jako je svoboda, manželství, demokracie. Řeší se, jak moc měli zejména Irokézové a další národy z těchto oblasti Velkých jezer přímý vliv třeba na americkou ústavu. Ve skutečnosti panuje docela široká shoda na tom, že Konferedace Haudenosauneeů, Šavanů nebo takzvaných Pěti nebo Šesti národů, byla v přímém kontaktu s americkými otci zakladateli. A že je tyto společnosti ovlivnily.

Čtěte také

„Propadáme orgiím konzumu, žijeme na úkor svých dětí,“ říká sociolog Zygmunt Bauman

Martin Bernal napsal v roce 1987 knihu Black Athena, v níž rozebírá, jak se Řecko vůbec stalo evropským, respektive, jak o něm jako evropském začínáme přemýšlet. A to navzdory faktu, že se po staletí nebo dokonce tisíciletí se Řekové sami vztahovali především k Egyptu, východnímu Středomoří, Palestině a zemím okolo. Až z toho se pak nějakým způsobem stalo Řecko evropské a bílé – a to doslova, když se podíváme na to, co se stalo s antickými sochami.

Vznikla tak představa, že mezi antickým Řeckem a moderní evropskou demokracií je nějaký zvláštní vztah. A přestože jsme měli před očima důkazy o funkčních demokratických společnostech a evropští intelektuálové o nich za osvícenství diskutovali, jakékoliv jiné vlivy byly zamlčeny. To pochopitelně není náhoda. Ve stejné době totiž místa s pokročilejšími podobami demokracie podléhají aktivní kolonizaci. Zabíjet a okrádat lidi, které máte v nějakém smyslu za mimořádné, je totiž mnohem těžší.

A co svoboda?

Nám přišlo nejpřesvědčivější tvrzení jamajského sociologa Orlanda Pattersona. Ten říká, že když se nad svobodou zamyslíme, vlastně na ní není nic přirozeného – respektive, není to žádná spontánní věc, která by s námi byla od narození, bez ohledu z jaké společnosti nebo kultury pocházíme. Historicky se svoboda totiž rozvíjí nejvíc v místech, kde je tím nejagresivnějším způsobem potlačována. Jinými slovy, přesně jako v antickém Řecku, kde bylo naprosto normální, že domácnost vlastnila otroky. Stejně tak ve starověkém Římě, kde se s otroky obchodovalo. A Patterson tvrdí, že takzvaně západně-civilizační koncept svobody se už za středověku vyvinul jako protiváha otroctví. A nese si to s sebou stále.

Trauma otroctví, zážitek komodifikace lidských bytostí, všechno to násilí, vytváří představu svobody, která je ale vlastně docela zvláštní – svoboda se totiž pak sama stává formou moci, osobní autonomie, formou vlastnictví. Podle našeho práva totiž svoje svobody vlastníte. Když se podíváte, z čeho evropské právo vychází, stojí na precedentech z pravěkého římského práva – tedy práva, které má ve svém jádru otroctví. Nejen, že jsou vaším majetkem vaše svobody, ale taky vlastníte svoje tělo – takže představa osobní svobody je pevně spojená s ideály týkajícími se vlastnictví a soukromého majetku.

Jak tedy o rovnostářských uspořádáních přemýšlet, aniž bychom na ně koukali romantickýma očima?

Víte, nejsou nutně rovnostářské. Spíš se blíží sociálnímu progresivismu. Nenacházím správná slova. Mohli byste tvrdit, že klasická autonomní forma svobody taky vede k svého druhu rovnostářství – ale v případě antického Řecka to byla rovnost, která patřila jen dospělým mužům, jež ji odpírali cizincům, otrokům a ženám. Na druhou stranu, i alternativní typ svobody, která je více sociální a vztahová, by taky mohl vést k obrovským nerovnostem. O tom to ale je.

Pokud se podíváme na globální politiku v době Thomase Hobbese, tedy do 17. století, nebo za Jeanem Jacquesem Rousseauem do století osmnáctého, velká společenská otázka zněla: „Co je to sociální nerovnost? Jak vzniká? Je přirozené, aby kněží a a králové řídili společnost?“ Tehdy to byly radikální myšlenky a podle některých jsou radikální stále. Já mám ale za to, že ještě zásadnější je ptát se, jestli jsme neztratili schopnost měnit pravidla našich vlastních společností. V knize tomu říkáme třetí svoboda. První je přestěhovat se, druhá neuposlechnout svéhlavé rozkazy a třetí spočívá v schopnosti rozmontovat a předělat společnost, v níž žijete. Pro většinu lidských společností, které postrádaly státní kontrolu, jsou tyhle druhy svobody charakteristické. Zato pro nás je dnes těžké si vůbec představit, jak by život ve společnosti, která by z takových pojetí svobod vycházela, vůbec vypadal. Státní moc dnes zcela bezprecedentním způsobem pokrývá celou planetu – co se státního dohledu, donucovacích prostředků a tak dále týče. 

Řekněme, že máte společnost, jež je velmi očividně brutální, násilnická, neférová. A v nějakou chvíli lidé přijdou na to, jak ji změnit. Když se podíváte na lidské dějiny v celé jejich šíři, musíte se divit, co se s námi jako s druhem stalo.

Očividně jsme na velmi nebezpečné trajektorii, co se týče klimatické krize, eroze demokratických svobod nebo moderní války. A lidé vám často řeknou, že to nejde změnit. Že nemáme jinou možnost, než v takovém směru pokračovat. Můžeme něco trochu „poštelovat“, změnit daně nebo něco podobného. Ale myšlenka, že bychom mohli zásadním způsobem přestavět společnost do lepší podoby, je pro nás až nepřijatelně radikální. Přitom když se podíváte na celou historii našeho druhu, je to velmi nečekané přesvědčení. 

Čtěte také

„Hrůza globálního oteplování zastírá naši schopnost vidět budoucnost,“ říká filozof Timothy Morton

Rádi to svádíme na počátek zemědělství, vznik měst. Tak nás to učí onen zmíněný standardní narativ. Najednou pak máte pro svoje přesvědčení, že jinak to nejde, důvod. Z tohoto pohledu totiž naše současnost souvisí s procesy, které začaly před tisíci nebo i desetitisíci lety. Nemůžeme je tedy  změnit, jsou mimo naši kontrolu – ta skutečně důležitá rozhodnutí už proběhla a moderní dějiny jsou jen jakousi poznámkou pod čarou velkého historického pohybu.

To je ale omyl, který se snažíme v knize napravit. Říkáme: „No, ve skutečnosti to tak není. Vznik zemědělství takhle neproběhl. Města nutně nevedou k autokracii a kapitalismu.“ Již tehdy byly otevřené jiné cesty, kterými jsme se nevydali. Myslím, že to může mít velmi emancipační efekt. Ne ve smyslu, že bychom v historii našli modely, které můžeme napodobit, ale mnohem spíš tak, že nás to osvobozuje z „okovů myslí ukutých“, jak slavně prohlásil William Blake. Duševních pout, která jsme si sami nasadili.

Když vás poslouchám, napadá mě snad nejpopulárnější citát spisovatelky Ursuly Le Guin: „Žijeme v kapitalismu a jeho moc se zdá všeobjímající. Stejně tak to ale bylo s božím právem králů vládnout.“

Není náhodou, že Ursula Le Guin byla dcerou slavného antropologa Alfreda Krubera. Kruber v půlce 20. století platil za jednoho z předních expertů na kulturu a společenská uspořádání původních obyvatel v místech, kde je dnes Kalifornie. Spolu se svými studenty zdokumentoval spoustu lidských komunit, o nichž v knize mluvíme, v době, když už po zlaté horečce vymíraly. Zbyla jen orální historie a hmatatelné pozůstatky. Co takový antropologický výzkum ukazuje? Že alternativ je ve skutečnosti mnoho. Nejde přitom o utopie, ani fantastické představy – v takových společenstvích lidé doopravdy žili. Hádám, že v tom Ursulu Le Guin její otec ovlivnil.

Čtěte také

Ve východní Evropě opakujeme krutost Západu, jen turbo rychlostí, říká filozofka Marina Gržinić

Tak zní vlastně první antropologická poučka: musíte zapomenout, odučit se všechno, co vám řekli, že je v lidské společnosti možné. Zajímavé je, že když antropologové takové společnosti studovali, byly tyto komunity už většinou do velké míry zdecimované genocidou, kolonialismem, nemocemi jako byly černé neštovice, jež s sebou přivezli Evropané. Proto se předpokládalo, že mnoho z takových alternativních forem společnosti muselo být malých, že fungovaly jen v malých skupinách. Zdálo se to přirozené. A z toho částečně vychází naše chybné představy o životech raných lidí. 

V Dawn of Everything se snažíme ukázat, že když antropologické myšlení spojíte s moderní archeologickou vědou a dostupnými důkazy, dojdete k závěru, že to prostě není pravda. Mnoho z těchto jiných forem sociálního života fungovalo v obrovských měřítcích, dokonce i ve městech. Přicházíme na to teprve teď, během posledních desetiletí. A mám za to, že to v našem všeobecném pohledu na historii lidstva skutečně přináší jakousi revoluci.

Byly společnosti před vznikem měst genderově rovnostářské? Vychází naše pojetí svobody z pojmu vlastnictví? A co lze vyčíst z keramiky o dějinách geometrie?