Marcel Bárta: Prodej ten saxofon, je to imperialistický nástroj, řekli mi u přijímaček na konzervatoř

V pořadí šesté album Daleko pokřtilo před několika dny Vertigo, jedna z nejvýraznějších tuzemských skupin vycházejících z jazzu. Kapelu v roce 2002 ještě jako studenti založili klavírista Vojtěch Procházka, kontrabasista Rastislav Uhrík, bubeník Daniel Šoltis a saxofonista Marcel Bárta.

Novou desku, jak ve Vizitce přiznal, aktuálně doma nemá, a tak na Vltavě zazněla osm let stará skladba Malý tanečník z alba Metamorphosis. Na rozdíl od Daleko, kde kapela experimentuje s elektronikou, má výrazně akustický zvuk.

Nabízíme pestrost a momenty překvapení

Právě zvuk, výběr nástrojů a celková atmosféra nahrávky je to, co se Vertigo snaží s každou nahrávkou alespoň lehce pozměnit. „Specifický zvuk, jeho barva, to je nositel emoce každé hudby,“ říká. „Byli bychom rádi, kdyby si posluchači z našich koncertů odnášeli pocit pestrosti a momenty překvapení.“

Marcel Bárta na koncertě Concept Art Orchestra|foto: Jan Mazura

S hudbou začínal Marcel Bárta jako malý kluk, flétnu vystřídal klarinet, který rodák z Mariánských Lázní později studoval na konzervatoři v Plzni. Už během posledního ročníku v lidové škole umění ale objevil saxofon a při pohovoru na konzervatoř věděl, že jeho kariéra se bude týkat jazzu.

U přijímaček jsem odpověděl, že svoji budoucnost vidím někde se saxofonem v big bandu, že bych chtěl hrát jazz. Byl poslední rok komunismu a profesor mi řekl, ať ten saxofon raději prodám, že je to imperialistický nástroj.

Studia klarinetu na konzervatoři nakonec dokončil, od šestnácti ale saxofonu propadl naplno. Pouštěl si kazetu s hudbou Charlieho Parkera, kterou koupil s babičkou na černém trhu v Polsku, snažil se „opsat“ jeho sóla, dohledával další alba. V Plzni se spřátelil s Františkem Kučerou z kapely Jazz Combo. „Hráli moderní jazz ve stylu Milese Davise, na který jsem chodil. Pak jsme spolu začali vystupovat, u něj doma jsme poslouchali spoustu hudby a já si pokaždé odnesl nějakou desku nebo knížku,“ vzpomíná Bárta na formující roky.

Cvičení jako forma meditace

Tehdy na konzervatoři Bárta cvičil i šest až osm hodin denně, dnes je pro něj při tréninku zásadní zejména soustředění. „Jde o to, aby člověk hrál pomalu, je to vlastně forma meditace,“ říká. „Když člověk týden nebo čtrnáct dní nehraje, je těžké se do toho dostat zpátky a je třeba naordinovat si technickou zkoušku.“ Občas se při cvičení vyklube nosné téma, které Bárta zkouší rozvinout a rovnou „přiřadit“ některé ze svých kapel.

Obraz Marcela Bárty posloužil i na přebal cédéčka skupiny Muff|foto: archiv Marcela Bárty

Kromě Vertiga hraje například v jazz-elektro-rockové skupině Muff, v níž uplatnil i svůj výtvarný talent. Na obalu alba Fatalust je totiž reprodukce takzvaného meotarismu – uměleckého díla, které vzniklo pomocí meotaru, speciálního gelu a fotografie. Výstavu nových světelných koláží a dalších prací Marcela Bárty je od 31. ledna možné vidět v galerii pardubického klubu Divadlo 39.

Jak se hudebníci „učí“ jazzovou improvizaci a co je při jejím „pilování“ nejdůležitější? Kde dnes Marcel Bárta využívá hru na basklarinet a v čem se mu hodí klasické hudební vzdělání? Čím ho fascinuje Wayne Shorter, na jehož hudbě vyrůstal? Poslechněte si celou Vizitku.