Marcel Bárta vypráví dramatické příběhy z planety Země

Debutové album rovnou se symfonickým orchestrem, co víc si přát? Ale bez legrácek, žádnému z potenciálních čtenářů není třeba opakovat bohatý profesní životopis Marcela Bárty, zahrnující zdaleka nejen kapely Vertigo a Muff. A přestože jde také o první autorovu kompozici pro obsazení orchestru, určitě pomohly i Marcelovy zkušenosti se scénickou hudbou, například práce pro divadelní soubor Farma v jeskyni.

Ostatně suita „se třemi částmi, kdy střední, nejdelší část se prolíná ještě ve třech podčástech“ připomíná scénickou hudbu už svojí náladotvorností a zvukomalebností. Byť nejde o soundtrack ke konkrétnímu představení, ale k Bártovu „pokusu evokovat jakýsi příběh reflektující mé planetární zážitky“. Neboli jeho osobnímu „filmu“ za zavřenými víčky. Netřeba asi dodávat, že onou „rotující koulí“ je naše planeta.

Orchestr tu naprosto slouží náladě konkrétních pasáží.

První věta suity What Was Before, vystavěná na průběžných tónech, funguje jako určitá invokace. Vzývání tajemna ve všedním světě? Úvod druhé věty Welcome Here do ní vpadne neúprosnou repetitivní figurou kontrabasu Miloše Klápštěho, evokující chvat a nervozitu. Rozhodně nikoliv „přátelské uvítání“, spíš vizitku světa chaosu.

Však také nikdo neřekl, že by v Epizodách z rotující koule mělo jít o idylu. Hlavní slovo v úvodním vpádu rozjitřených emocí nad těkavými smyčci pak má trombon Štěpána Janouška. Autorův saxofon přijme zprvu uklidňující roli, ale postupně se i on odpíchne do dramatičtější polohy. „Disonantní“ (nebo přesněji harmonicky nekonvenční) part syntezátoru Vojty Procházky ještě vygraduje napětí.

Marcel Bárta na koncertě Concept Art Orchestra|foto:Jan Mazura

Volný dub/reggae groove druhé části druhé věty Stay Up And Dream by mohl působit konejšivě. Ovšem nebýt další promyšlené práce s vibracemi nekonvenčních harmonií orchestru, jež činí ono „snění“ poněkud horečnatým. Možná vrcholná část suity.

Marcel sliboval ve suitě i humor, ale spíše jde o ironickou nadsázku. To, co vyzařuje z hlubin třetí části druhé věty It Still Shines In The Depths působí dosti temně. A silně, opět s přispěním melodicky a harmonicky originálních klavírních improvizací Vojty Procházky i koloratur autorova saxofonu.

A je závěrečná věta Karma Cleaner Comes On Monday katarzí? Posluchač by neměl moc dát na vtipný název, „pondělí úklid karmy“ jen připravuje prostor pro další drama s efektně vygradovaným improvizačním finále.

Atmosféra nade vše

V tomto případě vůbec nemá smysl rozebírat technické podružnosti spekulacemi jako „kterak autor využil výrazovou paletu symfonického orchestru“. Protože orchestr tu naprosto slouží náladě konkrétních pasáží. Bártovi slyšitelně nešlo o zvukovou květnatost a maximální řemeslnou zručnost orchestrace, ale o působivost.

Právě v atmosféře se emotivní sóla jazzových hráčů a nervní groovy s orchestrálními barvami výborně vzájemně podporují. Na čemž má pochopitelně zásluhu i mistr crossoverů, dirigent Bastien Stil. Skvěle náladotvorně funguje i překlápění psaných pasáží a řízené improvizace. Jako když se konkrétní, jasný obraz rozostří do ataku překotných sekvencí.

Vlastně se domnívám, že suita Marcela Bárty patří k tomu nejlepšímu z celých dosavadních Nových horizontů. Autor trefil prolnutí světů jazzu a soudobé hudby soudržně a účelně. Podřídil ho výrazu, sebevyjádření. Žádná žánrová klišé nevyčnívají. Vznikl kompaktní tvar, komplexní zvuková reflexe vnějšího a vnitřního světa, do jaké si může každý posluchač dosadit představy dle vlastního rozpoložení a momentálního kontextu.

Je dobře, že z koncertu z pražského DOX+, uspořádaného 14. února 2025, vznikla „zvuková konzerva“. Alespoň člověku nepřijde tak líto, že kompozice se s téměř stoprocentní pravděpodobností nemůže dočkat koncertní reprízy.

Poslouchejte potmě nebo se zavřenýma očima. Možná ucítíte, jak ten náš geoid rotuje. Trochu zlověstně, jenže varování jsou potřebná.