Martin Brunner a Markéta Foukalová si užili Svou chvíli

Cyklus písní Martina Brunnera, zkomponovaných na dosud veřejnosti utajené básně překladatelky Věry Koubové, vznikl na základě podobné objednávky jako Songs For Orchestra Tomáše Sýkory. Připravit koncert v rámci řady Nové horizonty, spojující Symfonický orchestr Českého rozhlasu (mimo jiné) s jazzovými skladateli a interprety. Do zadání akorát přibyl požadavek zhudebněných básní. Cyklus nazvaný podle jedné z básní Svou chvíli poté zazněl v pražském DOX+ 10. února 2022 v první části večera s názvem Jazz Poetry. Záznam nyní vychází na CD a pochopitelně i virtuálně.

Martin Brunner už mnohokrát dokázal, jak šikovným a nezamindrákovaným „melodikem“ je. Další z podmínek úspěchu celého projektu, vedle předchozích zkušeností s klasickou instrumentací (byť dříve jen ve skromnější komorní podobě), byl samozřejmě výběr vhodného vokalisty. Oslovit Markétu Foukalovou se ukázalo jako výborný nápad. I se orchestrem za zády zpívá Markéta výrazně, přesvědčivě.

Je na místě vypíchnout Markétinu kultivovanost. Což ovšem neznamená, že se neumí vyřádit ve vokálních improvizacích, pokud jí to partitura dovolí. Tuhle příležitost výborně využila v závěru písně Od prahu k prahu.

Dva až tři světy

Funkčnost či nefunkčnost „symfonického“ písňového cyklu a zároveň crossoveru jazzových postupů s těmi klasicizujícími samozřejmě stála především na schopnosti propojit odlišné atributy jazzu a klasiky (třeba různé pojetí rytmu). A také na výzvě plně využít zvukových možností orchestru. V čemž Martinovi podle jeho vlastních slov příliš nepomohla zkušenost s psaním a aranžováním např. pro big band Concept Art Orchestra:

„Jde opravdu o hodně odlišné světy. Úloha některých nástrojů zůstává samozřejmě stejná, ale stylově jde o zcela jinou hudbu. Navíc jsem v obsazení nechtěl jazzovou rytmiku, takže kromě stylu zde byl rozdíl i čistě technicky. Není možné ani na chvíli nechat hrát jazzovou kapelu a orchestru dát pauzu, nebo připsat ke kapele jednoduché barvy. Je nutno vše vypsat, a navíc způsobem, aby hudba plynula a melodické linky vytvořily puls skladby. Princip klasické bigbandové aranže tady nestačí,“ vysvětlil autor v rozhovoru pro časopis Harmonie.

Markéta Foukalová a Martin Brunner|foto:Vojtěch Brtnický

Přestože šlo o Brunnerovo první zadání pro symfonický orchestr, aranžmá skutečně funguje logicky a působí plně. K podpoření přirozeného pulsu písní přitom autor využil nejen provázanost melodických linií, ale vynalézavě také sekci bicích nástrojů. Autorův klavír přitom vytváří kostru hudebního organismu.

O jazzové souvislosti se v rámci celku výborně stará také další z důležitých muzikantů, Vít Křišťan. Především frázováním, které se s orchestrem „netluče“, ale doplňuje. Ale i samotným zvukem ikonického elektrického piana Fender Rhodes, který jak autor Martin, tak interpret Vítek přirozeně zapustili do symfonického kontextu. Vít hraje nevtíravě, přesto zvuk elektrického piana tvoří jednu z důležitých dominant. Příkladné je decentní sólo ve skladbě Ze zázemí, které obohatí, ale neruší snivou náladu.

Zásadní jsou ovšem i postupy, dejme tomu, popové. Což v tomto případě nemá vyznět hanlivě. Kdepak podbízivost a schematičnost, jde tu o pop vytříbený, vkusný, harmonicky bohatý. Rozsypáno je vlastně melodická popová balada, ve které autor nepodlehne pokušení zjednodušovat a omílat, třeba vypíchnout vypjatý zdvih ve střední části jako refrén. Skladba Zmizel zase evokuje dynamickými zvraty mezi baladickými a dramatickými pasážemi výpravné „muzikálové“ kvality. I zde nejdeme chytlavý, leč nezneužitý motiv pro potenciální refrén, po kterém ovšem nenásleduje repetice, ale autorovo náladotvorné klavírní sólo.

Studiový dojem živého snímku

Ačkoliv v základu jde o koncertní nahrávku z vydařeného vystoupení, album vlastně nepůsobí díky postprodukci jako „live“. Ne, že by chyběla energie a hudba byla vysterilizována až příliš. Nejde však pouze o vyrovnání dynamiky, úpravu poměrů jednotlivých nástrojů, respektive nástrojových sekcí a vypíchnutí zpěvu, který šel, oproti mému koncertnímu dojmu, logicky a správně „nahoru“. Retuše se dočkaly i všechny „doprovodné jevy“, včetně reakcí publika.

Pro ctitele soustředěného poslechu je tento pseudo-studiový dojem z postprodukčně vycizelované nahrávky, bez rušivých elementů, samozřejmě spíše kladem. Není však na místě čekat od nahrávky autentickou koncertní atmosféru. Pokud by nám chyběl závěrečný potlesk, musíme si doma zaplácat sami. Proč ne, nevšední a náročný projekt si aplaus zaslouží.

Právě kvůli oné náročnosti provedení se asi nedočkáme koncertních repríz díla v kompletní podobě se symfonickým orchestrem. Komornímu provedení cyklu ovšem nebrání nic. Písně jsou vystavěny tak, že bez orchestrace obstojí. Vystoupení ostatně už příležitostně probíhají. Křest alba Svou chvíli je naplánován na 22. září v rámci koncertu tria Foukalová, Brunner, Křišťan ve Starém purkrabství na Vyšehradě.