Brunner vs. Brunner: Poslechněte si dvougenerační Jazzotéku

„U mikrofonu je Martin Brunner, u druhého také Martin Brunner, skladba se jmenuje Space Rover a napsal ji Martin Brunner,“ uvede Brunner st. vtipně vizitku Brunnera ml. Moderátor dodává, jak je rád, že se Brunnerové konečně v Jazzotéce sešli, na což syn reaguje pohotově: „No konečně!“

Hudební ukázka pochází ze čtvrtého profilového alba Brunnera mladšího Levels Of Life (2019), které představuje po dvou titulech pianového tria a jednom natočeném ve spolupráci se smyčcovým kvartetem obrat k „elektrické“ hudbě, ovlivněné fusion. Proč ta změna, táže se otec.

Čtěte také

Rozhovor měsíce: Martin Brunner odhaluje svou rockovou tvář

„To je jednoduché, mám strašně rád muzikanty, kteří na desce hrají. Což jsou kytarista Tomáš Fuchs, kontrabasista, zde baskytarista Rostislav Uhrík a bubeník Roman Vícha. Chtěl jsem si s nimi zahrát, proto jsem napsal písničky, o kterých jsem se domníval, že by nás společně mohly bavit. Hlavně aby bavily kluky, protože pokud posluchači tyto muzikanty znají, vědí, že jsou spíše na rockovější muziku. U mě také nejde o nic překvapivého, protože mám rád spoustu věcí včetně rocku. Za sebe nevnímám tu desku jako zase tak velkou změnu.“

Otec Brunner potvrzuje, že u něj v domácnosti to bylo stejné. Poslouchal jak Cream, Hendrixe či kapelu Chicago, tak jazzmeny. „Asi jsi vycházel z toho, co bylo doma v kredenci. Protože když doma nedáte dětem špatnou kulturu, tak vám dobře vyrostou,“ obrací se k synovi.

Martin Brunner mladší|foto:Petr Vidomus, Český rozhlas

Ornette Coleman? Prima hudba i pro dítě

Brunner mladší souhlasí: „Byla ohromná výhoda, že jsem se narodil do takové rodiny. Byla tam spousta zajímavých desek. Když o tom mluvím s kamarády muzikanty, většinou se začali dostávat k jazzovým věcem třeba až někdy v šestnácti, sedmnácti. Ale já je mohl poslouchat už mnohem dříve. Včetně muziky, o které se říká, že je jakoby náročnější. Mně to tak nikdy nepřipadalo. Poslouchat rovnou Ornetta Colemana mi připadalo normální. Ty jsi ho poslouchal, takže poslouchat free jazz byla pro mě úplně přirozená věc.“

Čtěte také

Jak to slyší Martin Brunner st.? Zaostřeno na flétnisty

Poté se Brunner st. poprvé přizná k jedné soukromé motivaci, proč se dvacet let podílel v Hradci Králové na pořádání festivalu Jazz Goes To Town. Samozřejmě především z lásky k muzice, ale nejen: „Festival jsem dělal trošku i pro tebe, aby ses dostal k jazzové hudbě, která by v Hradci, kde tak trochu chcípl pes, jinak nikdy živě nezazněla.“

Přes Jazz Goes To Town se dostáváme i k první pianistou vybrané ukázce formativní muziky. „Seděl jsem na festivalu jako nejmladší divák, asi v jedenácti letech, a koncert kapely Art Ensemble Of Chicago pro mě představoval ohromný zážitek. Předem jsem vůbec netušil, o co půjde, koncert měl velké zpoždění, a pak se objevil Lester Bowie v doktorském plášti, muzikanti namalovaní a v maskách… naprosté zjevení. Napůl hudba, napůl divadelní představení. Ale až nedávno jsem si uvědomil, že šlo o jeden z mých vůbec největších hudebních zážitků.“

Čtěte také

Martin Brunner v poslechovém testu: Nechápu, jak jsem mohl vydržet bez syntezátoru tak dlouho

Výběr skladby proběhl zcela bez otcovského vlivu: „Tuhle nahrávku jsem si objevil sám, doma jsme ji myslím neměli. Je z desky filmové hudby Les Stances a Sophie (1970) natočené během pobytu kapely v Paříži,“ uvede Brunner mladší skladbu, ze které se vyklube Theme de Yoyo.

Důležitou hudební školu představovaly pro Brunnera – syna domácí magnetofonové pásky, pečlivě natáčené v dobách, kdy koupit desku bylo u nás prakticky nemožno:

„Na jeden pásek se vždy vešlo víc desek. Pamatuji se, jak jsem musel přetočit z cívky na cívku kus pásku, na kterém bylo album Herbieho Hancocka Headhunters, které se mi nelíbilo, abych se dostal k Jan Hammer Group a nahrávce Oh Yeah?, kterou jsem si naopak strašně oblíbil. Dnes už ji třeba tolik neposlouchám, ale musela mě silně ovlivnit. Stylem hry i tím, jak vkusné zvuky Hammer na syntezátorech používal. A samozřejmě jsou strašně krásné samotné skladby.“

Ze zmíněné Hammerovy kolekce zazní titulní kompozice Oh Yeah?, ale více už vypisovat nebudeme. Celou dvougenerační Jazzotéku můžete poslouchat výše ze záznamu!