Médéric Collignon - A La Recherche Du Roi Frippé
Novinka francouzského kornetisty Méderica Collignona je jazzrockovou poctou legendární kapele King Crimson. Album „A La Recherche Du Roi Frippé“ jsme zvolili Albem týdne.
Zatímco britská prog-rocková kapela King Crimson je nepochybně pojem, francouzský kornetista Médéric Collignon (1970) u nás není téměř známý. Dlouhou dobu působil jako sideman v nejrůznějších formacích – můžeme ho slyšet na albu Napoli’s Walls (2003) Louise Sclavise, v dosti experimentálních formacích Camisetas nebo Collective Slang, na deskách francouzského Národního jazzového orchestru, ale hlavně na třech albech MegaOctetu skladatele Andy Emlera.
Collignon je dítko hudby 70. let, v dětství poslouchal Weather Report, Mahavishnu Orchestra, Milese Davise, Franka Zappu a v neposlední řadě zmiňované King Crimson. Pro kontext jeho posledního projektu je však také dobré vědět, že se nikdy neomezoval pouze na jazz, ale značnou část svého talentu věnoval studiu vážné hudby (především Ravel, Debussy, Messiaen). Jak sám říká, nasměrovalo ho to k postupům a barvám, které používá dodnes.
„Chtěl jsem hrát na něco, co by se víc než serióznímu hudebnímu nástroji podobalo hračce pro dospělé,“ vysvětlil Collignon v rozhovoru pro časopis Harmonie. Ke kornetu, na který hraje dodnes, jej prý přivedl Don Cherry. Tento nástroj má kóničtější trubici a tím i méně břeskný a jemnější zvuk než trubka.
Collignon své aranžérské a skladatelské schopnosti dokázal ponejvíce na dvou „poctách“ Milesu Davisovi: albech Porgy And Bess (2006) a Shangri-Tunkashi-La (2010). Uvozovky jsou na místě, protože jak v případě nové verze Evansovy/Davisovy verze Porgy and Bess, tak v přepracování jazzrockové tvorby Davise ze 70. let šlo o poměrně radikální předělávky původních předloh. Collignon často mění harmonie a strukturu skladeb, a tak rád říká, že nejde o aranžování, ale jakési „dílčí komponování“: „Nejsem sice autorem na 100 %, ale například na 50 nebo 60 %.,“ říká v uvedeném rozhovoru.
Základ nového alba A La Recherche Du Roi Frippé (něco jako Objevování Roberta Frippa) tvoří opět kvartet Jus de Bocse (basa, bicí a silně efektovaný Fender Rhodes i Collignonův kornet, příležitostně další elektronika). Už na jazzrockovém albu Shangri-Tunkashi-La bylo znát Collignonovo oslnění estetikou 70. let, ovšem mnohdy vyhraněné do krajnosti: všeprostupující zvuková hradba absorbovala už tehdy prvky metalu nebo progresivního rocku.Svůj dechový nástroj pak Collignon mnohdy wah-wah efekty deformoval k nepoznání a dosáhl toho, co si často přál už Miles Davis: přiblížit se trubkou zvuku elektrické kytary.
Podívejte se na ukázku:Na novince A La Recherche Du Roi Frippé vzdává Collignon hold celému období kapely King Crimson (od roku 1968 po přelom milénia). Výše zmiňovaný kvartet v něm pak obohacuje o smyčce. Začíná se pěkně zostra, skladbou Red ze stejnojmenného alba King Crimson z roku 1974. Na rozdíl od něj tu není ani jedna kytara, nahrazuje je Collignon na silně efektovaný kornet a také zmiňovaný smyčcový soubor. V rytmice je Collignon věrný originálu – má za to, že naléhavost King Crimson se ani v novém kontextu nesmí vytratit. A skutečně hned od počátku nás zaplavuje energií nebývalé intenzity.
Občas Collignon rád zapojuje i další elektroniku. Podívejte se, jak s ní pracuje naživo:
Je zde zastoupen i pozdější repertoár King Crimson. Z poloviny 90. let pochází skladba Vroom, v níž Collignon opět velmi dovedně supluje kytarové sólo Roberta Frippa: tentokrát ne na kornet, ale zřejmě spíše na elektronicky deformovaný vlastní hlas (něco jako vocoder), což je prostředek, který tento extravagantní Francouz také s oblibou používá.
King Crimson nebyla tak zcela běžná rocková kapela, na rozdíl od svých současníků měla mnohé styčné body s jazzem či jím inspirovanou improvizací (ostatně bubeník Bill Bruford se jazzu dlouho také věnoval). Na to nezapomíná ani Collignon: na albu je dostatek volnějších ploch, které dávají šanci vyniknout (ostatně veskrze jazzovým) instrumentalistům.
Všechno to oslnění efekty a kytarovým zvukem může po čase poněkud unavovat. Pak je ovšem překvapivé, jakým způsobem Collignon přepracoval skladbu 21st Century Schizoid Man (původně 1969). Oproti originálu (i ostatním skladbám) však zcela ustoupil ze scény, ubral na intenzitě a nechal plně rozehrát smyčcové kvarteto:
Další podobné překvapení přijde v samém závěru. Collignon je, stejně jako třeba Brad Mehldau, obdivovatel předčasně zesnulého anglického písničkáře Nicka Drakea. Jeho River Man interpretuje s velkým respektem k originálu a v celku působí jako velmi příjemné poklidné zakončení alba, které je (pro svou intenzitu) jinak poměrně obtížné poslouchat od začátku do konce.
Médéric Collignon je tak trochu výstřední postavou francouzského jazzu. Neohlíží se příliš na historii, kritiku či úspěch v médiích a chce se svou hudbou především dobře bavit. Snadno poznáme jeho dětské vzory (jazzrock a prog-rock 70. let), na které se dívá sice s obdivem, ale zároveň s jistou ironií a všudypřítomným vtipem. Bude zajímavé sledovat, kam se tento protipól stále uhlazenějšího Erika Truffaze dále posune – dosavadní alba byla totiž zatím (jakkoli radikálními) poctami jiným. Co v něm skutečně je, dokáže až plně autorským albem.
Label: Just Looking Productions, 2012
www.justlookingproductions.com
Album týdne je programový blok ve vysílání Euro Jazzu, tedy webcastu na novém jazzovém webu Českého rozhlasu. Album týdne vybírá Redakce jazzu a populární hudby ČRo 3 – Vltava s přihlédnutím k aktuálnosti, originalitě, hudebnímu přínosu a dramaturgické relevanci (často podle tematického rámce daného týdne). Vybrané Album týdne získává v daném týdnu vyšší rotaci, než je obvyklé u ostatních alb. Ukázky z něj se vysílají na Euro Jazzu pravidelně každý den od pondělí do pátku vždy v 11:00 a 19:00.
E-shop Českého rozhlasu
Kdo jste vy? Klára, nebo učitel?
Tereza Kostková, moderátorka ČRo Dvojka
Jak Klára obrátila všechno vzhůru nohama
Knížka režiséra a herce Jakuba Nvoty v překladu Terezy Kostkové předkládá malým i velkým čtenářům dialogy malé Kláry a učitele o světě, který se dá vnímat docela jinak, než jak se píše v učebnicích.
