Na čem dělá... pianista Ondrej Krajňák

Ondrej Krajňák
Ondrej Krajňák
„Působím napříč hudebním spektrem – hraji vše od folku a etna až po jazz,“ říká o svých aktivitách slovenský pianista Ondrej Krajňák. Neustále hodně koncertuje a to nejen v Evropě. Netají se také kontroverzním pohledem na fungování československé hudební scény.

„V současnosti jsem maximálně vytížen vystoupeními s německo-americkým gospelovým projektem Mahalia Jackson, prezentujícím hudbu legendární zpěvačky. Kapela je tvořena převážně muzikanty afro-amerického původu. Každým rokem objíždíme divadelní sály západní Evropy, zejména Německa, Rakouska, Švýcarska a Holandska. Je to časově náročné, protože turné zabere dva až tři měsíce a koncerty jsou každý den,“ shrnuje své dojmy Krajňák.

V zahraničí hrává celkově velmi často. „Koncertoval jsem už leckde a často se vracím na stejná místa. Příkladem je Mexiko, kde jsem v triu s Ottou Hejnicem a Josefem Fečem vystoupil loni a kde se rýsují další koncerty na jaro. Vícekrát jsem byl také v tureckém Izmiru či Moskvě.“

Na příští rok se připravuje i společný projekt s basistou Oskarem Rózsou. Krajňák se na něm podílí autorsky a jako producent. „Chystáme se vydat album a uspořádat koncertní turné. Podobný záměr máme ostatně i s bubeníkem Ottou Hejnicem. Aktivit mám zkrátka poměrně dost.“

 

„Čeká mě také série sólových klavírních koncertů,“ pokračuje ve výčtu svých plánů. „Repertoár bude vycházet převážně z mého alba s názvem Forevernest, ale zazní i jiné věci. Od tohoto programu se posléze odvine mé turné se zpěvačkou Lucií Lužinskou. Na koncertech budu v první půlce hrát sám a na druhou část se ke mně přidá ona. Chtěli jsme takto koncipovat i vystoupení v rámci festivalu Jazzycolors v Paříži, ovšem to se kvůli nedávným útokům zrušilo.“

„Dále mám před sebou turné se Zuzanou Lapčíkovou a pracuji na dvou mezinárodních projektech, s Piotrem Wojtasikem a kvartetem V4, tvořeným hudebníky zemí Visegrádské čtyřky,“ doplňuje pianista.

Navzdory slibným plánům na příští rok je Krajňák velmi nespokojený se stavem české a slovenské kulturní politiky. Tíží ho, řekněme, přílišná umělecká svoboda, neorganizovanost a často neadekvátní ohodnocení hudebníků. Ve svém komentáři porovnává současnou situaci s érou totality. „Při debatách o minulém režimu je dnes téměř povinností odsoudit kompletně vše, co s ním souviselo. Lze se na to dívat i jinak,“ říká.

„Tehdy existoval určitý pořádek. Porota nebo komise měla na starost umělce všech žánrů a stylů. Hudebník, který absolvoval základní uměleckou školu, měl možnost před ni předstoupit a zahrát,“ přibližuje nejprve dřívější praktiky. „Na základě úrovně byl zařazen do jedné z kategorií a získal statut hudebníka z povolání. Kategorie definovala plat a konkrétní místo uplatnění, například dechovku či bar. Kdo ve studiu hudby pokračoval, dostal ohodnocení podle výšky a typu dosáhnutého vzdělání: koncertní umělec, hudební pedagog a podobně.“

02622433.jpeg

„Hudebník, který daného vzdělání nedosáhl se o profesionální zaměstnání tohoto typu nemohl ucházet. Existovala tedy určitá hierarchie daná jednou profesionální komisí. Ale dnes? Totální anarchie! Absolutně nelze říci, že by tu fungoval nějaký systém nebo pořádek.“

„Každý dnes hraje co chce jak chce, a podle toho to také vypadá. Inženýr hraje v baru, zedník v dechovce. Kdejaký neznámý amatér dostane za koncert vysoké finanční ohodnocení, ale klasický umělec hraje na ulici. Prostě totální chaos! Čest výjimkám a opravdovým profesionálům,“ uzavírá slovenský pianista.