Nekonformní Dave Douglas míří do Prahy

Douglas již dávno nepatří ke skupině alternativních muzikantů, které by v newyorských klubech Knitting Factory či Tonic chodila navštěvovat jen hrstka spřízněných nekonformních intelektuálů a univerzitních studentů. Z okrajových kategorií se nikdy úplně nevymanil, v 90. letech se však stal také jedním z nejrespektovanějších trumpetistů jazzového mainstreamu (lze-li pojem „hlavní proud“ u Douglase vůbec použít).

V Česku hrál Douglas naposledy na Jazzfestu Brno v roce 2007 právě s elektronickým projektem Keystone, se kterým přijede i tento týden. Jak je vidět názorně z tohoto videa, šlo o multimediální představení – hudební doprovod k archivní němé komedii polozapomenutého herce a režiséra Roscoe Arbucklea:

Keystone jistým způsobem navazuje na desku Freak In (2003), Douglasův první pokus spojit jazzovou estetiku a svobodu improvizace s elektronickou hudbou. Ve skutečnosti jde ale o odlišný projekt.

Obměněná formace (na nedělním koncertě s Douglasem Pete Rende - Fender Rhodes, Gene Lake – bicí, Marcus Strickland – saxofony, Brad Jones – basa, a Geoff Countryman - elektronika) zní, řekněme, přístupněji; pracuje se více s funky rytmy a jednoduššími písničkovými motivy. Základem části skladeb je notně drum’n’ bassová rytmika, která je svírá do pevnějších, snadněji předvídatelných struktur. Už to potenciálně osloví širší publikum než Freak In.

22.04.2007 Dave Douglas & Keystone at the AMR Jazz Festival by Juan-Carlos Hernandez |foto: Greenleaf Music

Od své první desky z roku 2005 kapela Keystone urazila notný kus cesty. V roce 2008 následovalo úspěšné album Moonshine (opět inspirováno filmy Roscoe Arbucklea) a v roce 2010 monumentální trilogie Spark of Being, v níž Douglas spojil síly s experimentálním režisérem Billem Morrisonem a natočil soundtrack k „remixu“ němého filmu o Frankensteinovi.

Podívejte se na klip (hudba Dave Douglas):

Pro Douglase je svět elektroniky prý stejně nový a překvapující jako kamera pro první filmové tvůrce, jimiž se momentálně inspiruje. Ke spojení s filmem na koncertech říká: „Jistě hlavním problémem pro mě bylo skloubit improvizující kapelu s filmem a nesklouznout při tom do těžkopádnosti či statického způsobu hraní. V kolektivní improvizaci vždy rád naslouchám příspěvkům jednotlivých členů a hledám v celku jejich osobitost. To dělá jazz tak jedinečným. Chtěl jsem napsat sérii témat, která by mohla spojovat jednotlivé filmové scény, a sloužit také jako základ k další improvizaci. Právě na kvalitě témat závisí to, jak kapela bude schopna dále hrát bez potřeby vidět obraz či nějaké pokyny.“