„Není už melodie passé?,“ ptá se James Brandon Lewis. Uvidíme v Brně

Jaký pro vás byl závěr roku 2024?

Byl to hodně náročný a turbulentní rok. Hodně jsme koncertovali a byl jsem zapojen v mnoha projektech. Dokonce jsem byl relativně nedávno vůbec poprvé v Praze, a to s The Messthetics. Vždycky jsem chtěl navštívit vaše hlavní město.

Improvizace je takový tanec mezi interpretem a publikem.

Měl jste prostor i pro trochu turistiky?
Pár hodin na procházku opravdu vyšlo. Především jsem moc rád, že jsem navštívil Muzeum Antonína Dvořáka. Hodně lidí to neví, ale v roce 2016 jsem byl součástí La Mama Experimental Theatre, což je loutkařská skupina Czechoslovak American Marionette Theatre. Pán, který to vede, se jmenuje Vít Hořejš a v roce 2016 měl nápad, že bude vyprávět příběh Dvořákovy cesty do Ameriky. Původně měl tento projekt vést uznávaný hráč na trumpetu Roy Campbell. Během své kariéry hrál s umělci typu William Parker a dalšími legendami. Tuto nabídku původně přijal, ale bohužel zemřel. Následně mi sám William Parker zavolal a nabídl mi tu práci. Tím započalo mé intenzivní studium Dvořákovy tvorby.

Pro tuto produkci jsme realizovali nějakých čtrnáct až sedmnáct představení, včetně dvou mimo domovskou scénu. Připravil jsem hudbu pro basu, saxofon, bicí a tance. A v neposlední řadě i pro žesťový orchestr. Pochopitelně jsme čerpali z „Novosvětské“, ale nehráli jsme celé skladby. Spíše jsme pracovali s útržky a fragmenty. Bylo fascinující studovat jeho práci a období, které Dvořák strávil ve Spojených státech. Existuje moc krásná kniha jménem Dvořák to Duke Ellington, kterou napsal dirigent Maurice Peress. Má za sebou práci s Leonardem Bernsteinem, ale stejně tak s Dukem Ellingtonem. Píše mimo jiné o tom, že učitel Dukea Ellingtona jménem Aaron Copland a lektoři Georgea Gershwina studovali u Dvořáka. Ilustruje to, jaký měl Dvořák vliv na zvuk amerických umělců a nesmíme zapomínat na to, že měl i řadu studentů jiné než bílé barvy pleti. Rád si představuju, kam vedly jejich kroky po setkání s ním. Sám Antonín Dvořák pro noviny řekl, že když poslouchal řadu prací jiných skladatelů, vnímal tam vlivy afroamerické kultury. Říct něco takového na konci devatenáctého století bylo dosti kontroverzní.

Jaké byly další zdroje, které jste studoval?

V první řadě jsem si sehnal noty k „Novosvětské“, Rusalce a dalším. V New Yorku zároveň existuje instituce, která se věnuje jeho odkazu. Naučil jsem se část Humoresky a zahrál to tam, což bylo super. Pokud se bavíme o tomto titulu, tak jsem narazil na to, že klavírista Art Tatum připravil jazzové klavírní album Humoresque. Nesahám mu ani po kolena, ale byl to úžasný zdroj. Určitě jsem zapomněl na řadu dalších pramenů, protože to bylo už deset let zpátky, ale Dvořák na mě měl a stále má velký vliv. Plus vám rád prozradím, že se k jeho tvorbě v budoucnu určitě vrátím v plánovaném projektu.

James Brandon Lewis Trio|foto:Shervin Lainez

Jak jste se cítil během turné v roce 2024? Mám pocit, že po covidu všichni začali možná až nezdravě intenzivně koncertovat. Narazil jsem třeba na Chelsea Carmichael, fascinující saxofonistku z Londýna, která řekla: „Přátelé, beru si na měsíc nebo dva pauzu. Už je toho na mě strašně moc. Buď si dám pauzu, nebo zkolabuju na pódiu.“ Máte také pocit, že koncertů a všech aktivit okolo je tolik, že už to přerostlo únosnou míru?

Myslím, že jsem loni posunul své rekordy. Odehrál jsem určitě hodně přes sto koncertů. Měli bychom být vděční za to, že můžeme hrát, když to tak milujeme. Jenže, i když to tak zbožňujeme, tak nás to může extrémně vyčerpávat a ničit. Proto každý musíme najít rovnováhu mezi odpočinkem a kreativitou. Během covidu došlo v mé rodině k několika nepříjemným událostem. Ty ve mně podpořily pocit naléhavosti, ve smyslu, že musím hodně tvořit, dokud není pozdě. Neberu život jako samozřejmost. Chci věci doslova vykřičet, abych se pak cítil zdravě prázdný. Pro někoho zvenčí se může zdát, že chrlím jednu desku za druhou. Nic ale netvořím bez hlubšího smyslu, bez silné myšlenky nebo extrémního nutkání. Mým cílem je, aby žádný z mých nápadů nezůstal ležet ladem.

Prošel jsem vaši kompletní diskografii a některé tituly byly náročnější než jiné, ale s The Messthetics proběhlo seznámení velice rychle. Mluvil jste o nutkáních a potřebách předat pocity a hudebně se vyjádřit. Jak byste srovnal spolupráci s The Messthetics a práci třeba na vlastním projektu, včele s albem Apple Cores?

Rád to vysvětlím, ale v první řadě se musím zeptat, které mé album vám přišlo nejnáročnější?

Nejspíš Divine Travels z roku 2014.

Ok. Vážím si upřímnosti. V první řadě, nerad alba jakkoli srovnávám. Upřímně rád říkám, že všechny mé děti jsou jiné, ale krásné. Spolupráce s The Messthetics byla božská a užívám si každou minutu ve společnosti Brendana Cantyho a Joea Lallyho. S třetím členem, Anthonym Pirogem, se známe nějakých deset let. V obou kapelách existuje totožný přístup – snažíme se být skromní a uvědomovat si společnou zodpovědnost za výslednou kompozici. Obecně se ale nic nedá dobře srovnávat, protože jedna věc je James Brando Lewis Trio a o něčem jiném jsou The Messthetics. Je to jiné, protože se bavíme i o jiných nastaveních myslí a zodpovědnosti. Super věc na sestavě alba Apple Cores je fakt, že jsme spolu zažili na turné už nějaký ten kilometr a proimprovizovali spolu už řadu hodin. Zvuk, který je zachycen na desce, je pouze výsledkem našich momentálních společných inspirací.

Jak ve vašem triu funguje improvizace?

Řekl bych, že improvizace je takový tanec mezi interpretem a publikem, který přichází a odchází v čase. Je to o napětí a uvolnění. Jsou chvíle, kdy si s publikem hraju, předložím mu nějakou myšlenku, melodii, na které může chvíli spočinout. Někdy od té myšlenky hned upustím, protože ji chci dále rozvíjet v klidu. Při následném tvůrčím procesu občas zůstanu při původní myšlence, kterou jsem naznačil publiku, a jindy se zase odkloním někam úplně jinam. To je vše jen otázka abstrakce. Dám vám příklad. Představte si, že jste v kuchyni a upustíte sklenici. Sklenice představuje melodii, která se rozbije na tisíc malých kousků. A střepy jsou improvizace ve své prvotní podobě, která je nejednotná a roztříštěná stejně jako úlomky skla ležící po celé kuchyni. V ten moment stojíte před rozhodnutím. Máte před sebou tolik střepů, tolik možností, ale na které se zaměřit? Budete je chtít nechat tak, jak jsou, nebo byste radši složil sklenici zpátky dohromady? V těch střepinách je totiž taky krása! Vždyť to přece nemusí být celistvé, aby to mělo hodnotu. Někteří lidé chtějí sklenici rozbít, jiní naopak doufají, že ji zvládnou udržet. Takhle bych improvizaci po všech těch letech popsal nejlépe.

Melodie je vlastně taková mnemotechnická pomůcka a na tomto albu jich najdeme mnoho. Mám cit pro melodickou strukturu, tak vím, že je zapamatovatelná a posluchače zaujme. Vytvoří v nich totiž vzpomínku. A já se rozhoduju, jestli na té vzpomínce chci stavět, nebo ne. Kdykoliv tu melodii pak uslyšíte, ona vzpomínka vypluje na povrch. A to je na hudbě krásné, ať už ji milujete, nenávidíte, či ji považujete za náročnou. Vždy ve vás něco vyvolá. Hudba má sílu ve vás probudit emoci a odpověď na to, co slyšíte. A je krásné, že to dokáže. V tom vidím rozdíl mezi hudbou a například výtvarným uměním. Samozřejmě, i výtvarné umění vás dokáže rozplakat, ale hudba to dokáže lépe. Lépe působí na naše smysly.

Čtěte také

James Brandon Lewis Trio objevilo vitamíny v ohryzku

Když přemýšlím nad melodií, vzpomenu si na svého oblíbeného francouzského filozofa Henriho Bergsona. Bergson tvrdil, že nejlepším způsobem poznání je intuice. Uváděl příklad toho, že objektivní pozorovatel, který shromažďuje veškerá data, operuje vždy jen v rámci objektivity, zatímco intuitivní člověk touží po tom být objektem samotným. Jedna věc je objekt pouze pozorovat a analyzovat, druhá je se jím stát. Myslím, že právě to dělali moji hudební idolové jako Don Cherry. Když Cherry říkal, že chce, aby byla jeho hudba o mysli a pocitu, snažil se tím onu objektivitu a subjektivitu vyvážit.

Měnil se ten pohled v průběhu let?

Je mi jednačtyřicet a pořád přemýšlím nad hodnotou melodie. Občas si říkám, jestli už náhodou melodie není passé. Jako společnost se neustále vyvíjíme, a proto přemýšlím, jak moc jsou melodie ještě vůbec aktuální. Tak či tak můžu říct, že i když jsou některá z mých alb celkem výzva, jak byste řekl, tak melodický prvek je vždy do nějaké úrovně přítomen.

Pokud ještě zůstaneme u improvizace, tak mě napadla další asociace. Vezměte si příklad, že jdete s přáteli na večeři a snažíte se dohodnout, na co si zajdete. V partě je každopádně jeden, který si vždy pojede to svoje. Volba padne na pizzu, ale ten jeden bude v pizzerii trvat na tom, že tam chce zmrzlinu, přestože ji tam nenabízejí. Tak občas vypadá improvizace. Není to vždy shoda. Je to odklonění se od zavedeného, a tak trochu i mystérie neznámého. Je to jako být ve vztahu. Ani tam se vždy neshodnete, ne?

James Brandon Lewis|foto:Shervin Lainez

Jistě, ale spoluhráče si vybíráte, abyste náročné turné zvládli. Problém je, pokud vám takový člověk dělá naschvály a na pódiu vás nepodrží. Musíte si najít lidi, kdy i zmrzlina v pizzerii bude pohodová výměna a ne hádka. Dokonce důvěra v situaci, že pokud by vám řekl, ať vyzkoušíte vanilkovou zmrzlinu na pizze, tak byste do toho šel…

Dobrá poznámka. Každopádně si myslím, že v každé situaci musí být hudba absolutním středobodem všeho a měl byste být ochoten se kvůli ní zamyslet i tak, že si řeknete: „Možná ten člověk, který chce zmrzlinu, má pravdu a vy se mýlíte.“ Plus ta výměna názorů může být dobrá, aniž by byla nutně přátelská. Dobře známé jsou historky, kdy Miles Davis naštval celou kapelu, aby je určitým způsobem vyburcoval a zvuk vygradoval. Já osobně si improvizaci představuju jako hravý tanec. Věřím, že jsem si vypracoval schopnosti tak, že jsem schopen předávat krásu. Na druhou stranu, když se nad tím slovem zamýšlíme, tak si často představujeme něco, co je esteticky uspokojující. To se ale v mé hudbě vždy neobjevuje.

Na druhou stranu, i temné album Cliffs z roku 2022 má svou krásu. 

Jistě, i to může fungovat. Děkuji. Jsme lidské bytosti, složené z mnoha vrstev. Proč by tedy nemohla hudba reflektovat všechny naše stránky? Proto si, kromě tance, improvizaci představuji i jako vyjednávání. Hráč se může klidně během hry naštvat. To, že ten jeden týpek chce v pizzerii zmrzlinu, je určitý zvuk. Je to názor, který bychom měli vzít v potaz, pokud tedy kapelu nevede diktátor. Ale to je jiné téma, a hlavně ne můj příklad. Ať už formaci vedu a hrají se mé kompozice, nebo jsem hostem, vždy si vážím každé interakce.