Nikol Bóková hledá lehkost pírka ve vánku

Na sedmém (a zároveň osmém, titul vyšel téměř současně s klasickou nahrávkou Her Country) albu se Nikol Bóková, po nahrávkách v různě rozšířené sestavě, či naopak po sólovém recitálu Naked Pieces (2022), vrací k původnímu klavírnímu triu, se kterým natočila první dvě alba. Tedy k důvěrně známému komfortu sehrané, empatické sestavy s kontrabasistou Martinem Kociánem a bubeníkem Michałem Wierzgońem a vyplnění harmonického prostoru ve vlastní režii. 

Zároveň ovšem zkouší něco trochu nového. Co do atmosféry i motivické práce sjednocenou suitu.

Jistě, všechna dosavadní alba Bókové, snad krom prvního Inner Place (2019), byla v podstatě koncepční. Ovšem například jednotlivé části Expedition (2023) tvořily náladou odlišné, představou rozdílných prostředí inspirované „epizody“ fantaskního expedičního putování.

Nyní části pásma atmosférou více souzní, nesou se převážně v konejšivé rovině. Ne, že by jednotlivé motivy, vytrženy z kontextu a hrány samostatně, nefungovaly i mimo suitu. Ovšem nejlepší dojem zajistí poslech od A do Z.

Jinak platí to, co pro předchozí alba. Pro Bókovou zůstává charakteristický klasicizující přístup k jazzu. Prvky soudobé artificiální hudby se projevují například přímočaře elegantními, zvonivými rozklady akordů a minimalismem ovlivněným rozvojem tématu, typicky třeba ve Feather No. 3. A vznosně, nevtíravě, ale výrazně nanesenými tématy.

Ale ne, neleží vše jenom na technicky bezchybném klavíru Bókové „s doprovodem“. Autorka dovedně využívá formát tria, přestože, paradoxně, o Feathers původně uvažovala jako o suitě pro sólové piano. Kontrabas a bicí nástroje nestaví jen rytmický rámec, ale dodávají barvy. A to i výrazně, třeba v momentech, kdy hlavní motiv převezme kontrabas. Slyšme třeba zpěvnou sólovou linku arco kontrabasu ve zprůzračnělém závěru suity Afterfeather.

Nikol Bóková ve studiu S1 Českého rozhlasu při natáčení alba Feathers|foto:Jan Bók Vala

Kocián se ovšem blýskne i v pěkně vystavěném, jazzově frázovaném sólu ve Feather No. 6. Zdařilé je i „rozproudění“ Feather No. 4 společným sólováním kontrabasu s rozvolněnými bicími nástroji. Stejně důležité je právě i Wierzgońovo hraní s intuitivním přecházením mezi jazzovým pojetím rytmu a rytmickými vlnami tam, kde hudba velí k onomu klasicizujícímu vnímání patternů.

Čtěte také

Nikol Bóková na vesmírné expedici

V tiskové zprávě popsala Bóková myšlenkovou koncepci suity jednoduše: „Jako pírka ve vánku, ať proplouváme životem s lehkým srdcem, naplněným láskou a úžasem.“ Jistě, možná to působí trochu banálně, ale na štěstí není nic banálního. Navíc je příjemné snažit se sdílet onu vnitřní pohodu s posluchačem.

A také tu samozřejmě nejde o povrchní, kašírovanou easy listening. A pokud by na někoho i přesto působila koncepce až příliš „lehce“, ono to nevadí. Jakmile autor pustí tvorbu do světa, začne žít vlastním životem v myslích příjemců. Co představují ona peříčka (Feathers), ono čechrání, nadýchanost i lehké doteky odlišných pocitů, ale také tušené momenty podprahového napětí či závrati letu, si doplní vlastní fantazií.

Pozn. Nikol Bóková bude hostem Rozhovoru měsíce na ČRo Jazz 3. ledna od 14:00.