Ztracený poklad: John Coltrane vydává album půl století po své smrti
Kompletní, plnohodnotné studiové album legendárního umělce, o kterém veřejnost dosud nevěděla? Zní to jako jazzový zázrak nebo spíše bajka. Ale naštěstí jde o potěšující, potvrzený fakt. Pětapadesát let od svého vzniku vychází původně ztracené album „klasického kvarteta“ Johna Coltranea.
Historie „ztráty a nálezu“ uceleného záznamu sedmi skladeb (nikoliv pouhých outtakes), pořízeného 6. března 1963 ve studiu Rudyho Van Geldera, je vlastně velmi jednoduchá. Originální studiový pás se ztratil a pravděpodobně byl zničen na počátku 70. let, když label Impulse! redukoval náklady na uskladnění.
První kopii, referenční pás chystané desky, určený pro vlastní potřebu, si geniální saxofonista a skladatel uložil doma, u ženy Naimy, přestože se manželství tou dobou již rozpadalo (byť oficiální letopočet rozvodu je 1966). Ve stejném roce totiž John Coltrane potkal Alici McLeod, budoucí Alici Coltrane.
Poslechněte si ukázku ze ztraceného Coltraneova alba:
Jak vzpomínala Naima: „Už jsem podle určitých známek čekala, že se to stane… V létě 1963 se John bez vysvětlení ˗ řekl jen, že ‚musí podstoupit nějaké změny‘ ˗ sebral a odešel z domu. Vzal si jen obleky a saxofony.“
Na pás se postupně zapomnělo, Juanita Naima Coltrane zemřela v roce 1996 na srdeční infarkt. Musel ho v době těsně po dokončení pustit z hlavy i samotný Trane, tehdy v úplně jiném myšlenkovém rozpoložení. Teprve po nedávném náhodném nálezu pozůstalí členové rodiny Naimy Coltrane nabídli nahrávku firmě Impulse!, se kterou měl v té době saxofonista smlouvu.
„Je to asi stejné, jako kdyby archeologové našli novou komoru ve Velké pyramidě,“ citoval deník Guardian bonmot, kterým na objev reagoval Sonny Rollins.
Jak už bylo uvedeno, desku pořídilo tzv. klasické Coltraneovo kvarteto. Tedy pianista McCoy Tyner, basista Jimmy Garrison a bubeník Elvin Jones.
„V roce 1963 všichni ti muzikanti dosáhli jednoho z vrcholů svých hráčských sil,“ láká posluchače Traneův syn Ravi Coltrane v deníku New York Times. Právě Ravi totiž dostal za úkol připravit nalezené snímky k vydání. Už to představuje jistou záruku zasvěcenosti a kvality.
Jedna z dříve nepublikovaných skladeb, označená coby Untitled Original 11383, již je k dispozici například prostřednictvím YouTube. Jde o slibnou záležitost, energickou a dotaženou. Druhým, dosud krom tvůrců nikým neslyšeným trackem je Nepojmenovaný originál 11386. Další skladby už fanoušci Traneova díla možná znají. Určitě titulní skladbu živé desky Impressions. Nebo možná One Up, One Down z bootlegů z klubu Birdland. Ale nikdo asi netušil, že existuje také jejich studiová verze.
Jak tedy vypadá či spíše zní celý ztracený poklad? Brzy se to dozvíme, zatím se můžeme odkázat třeba na recenzenta New York Times. Píše: „Zatímco dobové koncerty budily dojem zemí otřásající kapely, téměř fyzické bytosti nesoucí příslib, že se dostala až někam za hudbu… studiová alba byla jiná. Snad jen tituly Coltrane (1962) a Crescent (1964) představovaly seriózní snahu zachytit koncertní estetiku kvarteta. Až doteď…“
Dále v New York Times připomínají důležitost daného období v Traneově tvorbě. Saxofonista a skladatel se tehdy začal posouvat od dříve využívaných harmonií k novým prvkům, jako jsou dróny inspirované indickou a severoafrickou tradicí.
Kompletní podoba alba, nazvaného Both Directions at Once: The Lost Album, vejde ve známost prostřednictvím labelu Impulse! 29. června. Chystá se vydání sedmi skladeb na jednom disku, ale také luxusní dvojdisková edice a vinyl. Na druhém kotouči najdeme alternativní verze všech sedmi kusů, pořízené během stejné studiové frekvence.
Uveďme ještě na závěr důvod, proč nahrávka nese titul Both Directions at Once: The Lost Album. „Jde o radu, kterou mi Trane kdysi dal ke komponování. Abych začal psát hudební větu od prostředka a pak pokračoval zároveň k úvodu i k závěru. Oběma směry nejednou (both directions at once),“ píše v bookletu připravovaného CD další skladatelský a saxofonový génius Wayne Shorter.
A v Guardianu dodávají názvu další význam: „Coltrane se tu ohlížel zpět za bebopem, jehož virtuozitu a melodické zdroje dotáhl až k bodu zlomu, a k jazzové lyrice založené na písních… a zároveň už se díval dopředu a představoval si vášnivou, mantrám podobnou, duchovními silami nesenou hudbu, jakou natočil v roce 1964 na album A Love Supreme.“