Ještě o pár kroků blíže k rocku. Tigran Hamasyan hledá sám sebe
A na albu Manifeste se nalezl na cestě k ještě plnějšímu, hutnějšímu a hlasitějšímu soundu na pomezí jazzu a progresivního rocku. Stále si s sebou nese i tradice rodné Arménie.
Po rozmáchlém, s online hrou propojeném koncepčním dvojalbu The Bird Of A Thousand Voices (2024) se klávesista a skladatel pustil pro změnu do pásma jednotlivin. Tedy do projektu zdánlivě snazšího. Ale opravdu jen zdánlivě. Nemusí tolik hlídat provázanost a logiku celku. Ale aranžérsky, množstvím promyšlených zvukových vrstev a zapojením několika hostujících hudebníků, jde o ještě komplexnější práci.
Tigran je tu sám sobě producentem a místy by se mohlo zdát, že poněkud přeprodukoval.
Navíc si Tigran Hamasyan stejně pomohl alespoň volnou koncepcí. Tou je hledání identity. A objevování hudby pohledem do vlastního nitra:
„Hledat a pracovat na sobě, abyste zjistili, kdo vlastně doopravdy jste, vám umožní najít něco, co ve vás mohlo být vždy. Ale musíte kopat hluboko, aby se to projevilo a narodilo do tohoto světa,“ vysvětluje myšlenku alba autor.
Ale ačkoliv by se to při poslechu převážně dramatických, nervních kompozic mohlo zdát, Hamasyan nemá na srdci žádnou drásavou psychologickou sebeanalýzu. Introspektivní „kopání hluboko“ vnímá pozitivně: „Ten okamžik, kdy se zrodí hudba a radost naplní srdce, je pro mě jako muzikanta nejcennější.“
Produkce až na dřeň
Album Manifeste ovšem není žádný spontánní manifest. Naopak, jde o „těžce producentskou“ desku, s řadou vrstev a dotáček, střídajícími se rytmikami z různých kontinentů, natáčenou v několika studiích napříč planetou v průběhu dvou let. A postprodukčně cizelovanou.
Tigran je tu sám sobě producentem a místy by se mohlo zdát, že poněkud přeprodukoval. Byť záleží spíše na vkusu posluchače, než že by Hamasyan hudbu vyloženě přeplácal. Pořád se ještě dokáže držet na hraně impozantní monumentálnosti a nepřepadnout na stranu pusté bombastičnosti.
Na albu převládá progrockový étos kombinovaný s jazzovými postupy. U Tigrana nic nového, ale tentokrát ještě o pěkných pár kroků blíže k rocku. Což nápadně podporuje především metalicky zkreslená, odsekávaná či riffující kytara Nicka Llerandiho. Newyorského hráče, jenž se proslavil právě na scéně progresivního metalu, a zároveň má jazzovou průpravu. Netřeba dodávat, že Tigranovy syntezátory často vyznávají podobný sonický ideál.
K nejvýbušnějším kusům patří Prelude For All Seekers, nebo War Time Poem. Střídáním přehledných melodických kleneb s dramatickými, hutnými a hlučnými „refrény“ a také frázováním divokých sól vykazují spíše progrockovou až progmetalovou než jazzovou estetiku.
Čtěte také
Zároveň je na albu řada zpestřujících momentů. Nápadně vybočí například Per Mané (E-flat Venice Song), v podstatě dream popová balada s éterickým zpěvem Asty Mamikonyan, byť její konejšivou náladu zajímavě naruší klopotně rychlý klavírní běh a po něm opět dramatický závěr. Tigran o písni prozradil, že ji napsal během pobytu v Benátkách pro svoji dcerku Mané.
Odkaz rodného regionu Hamasyan nejvíce podtrhl v miniatuře A Window From One Heart To Another (For Rumi), ve které nechal zaznít arménskou dřevěnou flétnu blul a původně perský rámový buben daf.
Možná nejsilnějším momentem alba pak je závěrečná kompozice National Repentance Anthem, jemně proaranžovanou s chorálem (Jerevanský státní komorní sbor) nad průzračným klavírem.
Ve vší té pestrosti člověka napadne, zda by nebylo lepší držet na desce méně linií. Na Manifeste je obsaženo potenciálních zvukových koncepcí na hned několik alb. Jenže to už v minulosti Hamasyan dělal. Včetně titulu s Jerevanským státním komorním sborem Luys I Luso (2014). I když se tentokrát rozhodl propojit víc světů, o svojí vizi dokáže posluchače přesvědčit. Rozhodně se u desky ani na chvíli nenudíte. Při první poslechu se člověk docela těší na překvápko, co vybafne za rohem.
Tigran Hamasyan prostě našel hned několik vrstev sama sebe. Kdo má vedle jazzu slabost i pro rock, a navíc pro originální Tigranovu melodiku vyvěrající ze zakavkazského hudebního dědictví, nebude novým albem arménského eklektika zklamán.
Tigran Hamasyan – Manifeste
Tigran Hamasyan – piano, syntezátory, basový syntezátor, zpěv, hvízdání, programování bicích nástrojů, produkce
Marc Karapetian – baskytara
Matt Garstka – bicí nástroje
Arman Mnatsakanyan – bicí nástroje
Arthur Hnatek – bicí nástroje, elektronika, programování bicích nástrojů
Nate Wood – bicí nástroje
Evan Marien – baskytara
Daniel Melkonyan – trubka
Nick Llerandi – kytary
Artyom Manukyan – violoncello
Asta Mamikonyan – zpěv
Hamin Honari – daf
Yessai Karapetian – blul
Jerevanský státní komorní sbor řídí Kristina Voskanyan
Label: Naïve Records, 2026
E-shop Českého rozhlasu
Závěr příběhu staré Karviné, který měl zůstat pod zemí
Karin Lednická, spisovatelka
Šikmý kostel 3
Románová kronika ztraceného města - léta 1945–1961. Karin Lednická předkládá do značné míry převratný, dosavadní paradigma měnící obraz hornického regionu, jehož zahlazenou historii stále překrývá tlustá vrstva mýtů a zakořeněných stereotypů o „černé zemi a rudém kraji“.
