Nubya Garcia se vydala na hudební odyseu

Vlastně jde o překvapivou nahrávku. Mladá londýnská scéna si vždy uměla vystačit spíše s relativně skromnými prostředky, byť se samozřejmě příležitostně nevyhýbá soudobé bigbandové tvorbě, jako třeba v případě NU Civilisation Orchestra. Nubya Garcia nebyla výjimkou. Na plnohodnotném dlouhohrajícím debutu Source (2020, pokud nepočítáme EP Nubya’s 5ive 2017) sice měla pár hostů, základ ale nahrála s kmenovým kvartetem. Jehož obsazení Joe Armond-Jones, Daniel Casimir a Sam Jones se ostatně nezměnilo a výborně funguje i na Odyssey.

Když se ale rozhodla pro opulentní sound a přizvala mimo jiné smyčcový Chineke! Orchestra, ukázalo se, že tohle umí taky – a výborně. Orchestrace zní plně, v podstatě „klasicky krásně“, s romantizujícím nádechem a bez samoúčelných sonických experimentů. Nicméně nepřeslazuje, nezahlcuje sound. Spíše rozšiřuje prostor pro sólistku.

To, že i mohutná orchestrace účelně slouží myšlence skladeb a výrazu interpretky určitě přispěl i fakt, že Garcia nejen zkomponovala veškerou hudbu. Napsala sama i kompletní partitury pro orchestr přesně tak, aby sedly k jejímu projevu.

Syté vybarvování zvukových pláten

Čtěte také

Joe Armon-Jones: Klávesový základ londýnské scény

Komplexnost zvuku naznačuje jistou konvergenci vývoje londýnské saxofonistky a jejího kalifornského nástrojového kolegy Kamasiho Washingtona. Ne, že by šlo o nějakou konkrétní inspiraci. To spíš oba žánrově rozmáchlé hudebníky fascinuje syté vybarvování zvukových pláten. Přitom tam, kde je Kamasi Washington až příliš bombastický, zůstává Nuya Garcia průzračná a vzletná.

Smyčce nejsou jediným obohacením soundu. Garcia přizvala také dvě kamarádky a souputnice, vyhlášené londýnské hráčky na žestě Sheillu Maurice-Gray (jinak šéfka jazzově-afrobeatových Kokoroko) a trombonistku Rosii Turton.

Nubya Garcia|foto:Rohan Ayinde

Rozličné nástrojové sestavy přitom dokázala Garcia seřadit do dramaturgie alba tak, že si nepřekáží třeba přímočará breakbeatová skladba The Seer, natočená jen v kvartetu a s rytmikou inspirovanou taneční elektronickou scénou, s kusy, kde naopak jazzové kombo zmizí a o základ se stará jen orchestr. Tedy s kompozicí Water‘s Path, kde autorka roli sólisty přenechala členovi orchestru, violoncellistovi Jamesi Douglasovi. Nebo s krátkými repeticemi motivů Odyssey (Outerlude) a Clarity (Outerlude), kde se nad smyčci vznáší jen Nubyin rozevlátý saxofon.

Čtěte také

Vinyl Session: Nejen o současné britské scéně

Výborně ovšem Nubyi Garcia jako autorce sedí i písňová forma. Ač sama nezpívá, výborně se trefila do projevu Esperanzy Spalding, hostující v úvodní členité a snivé kompozici Dawn. K interpretaci potemnělé, dramatické výpovědi We Walk In Gold si zase Garcia přizvala kalifornskou soulovou zpěvačku Georgii Anne Muldrow.

Závěrečné dub/reggae Triumphance svojí „jamajskou“ přímočarostí přece jen trochu vyčnívá z celku. Ovšem tím, že tvoří finále desky, to vůbec nevadí.

Samotná zvukově plná a nápaditá saxofonová hra Nubye Garcia už byla v minulosti vychválena dostatečně. Přesto dokonalé vyvažování zralé kultivovanosti s emocemi pořád uchvacuje.

Nubya Garcia|foto:Courtney Campbell

Pražská premiéra

U nás už Nubya Garcia koncertně excelovala v rámci JazzFestBrno v roce 2021. V Praze se poprvé představí 16. listopadu 2024 v Lucerna Music Baru v rámci Prague Sounds. Lze předpokládat, že opět půjde o událost. Už proto, že repertoár alba Odyssey působí velmi výpravně.

Hodně zajímavé pak bude sledovat, jak nové skladby vyzní bez orchestrace. I zde lze předpokládat, že dobře, o to víc vynikne interpretační vklad a hráčská osobitost autorky. V Praze vystoupí Nubya Garcia s kvartetem, ve kterém ovšem tentokrát nebude figurovat její dvorní klávesista Joe Armon-Jones, nahradí ho Lyle Barton. Sehraná rytmika Daniel Casimir a Sam Jones zůstane beze změny.