Oxymoron: Spojení Jazz Q s bigbandem není protimluv

A nejen proto, že i Milan Svoboda ve svých někdejších sestavách zabrousil do hájemství fusion. A určitě nejen proto, jak píše Martin Kratochvíl ve sleeve-note, že měli „oba stejné učitele na Berklee“. Spíše tu jde o soulad v estetice a určité souputnictví.

Stručně řečeno, Milan Svoboda aranžérsky obohatil kompozice Martina Kratochvíla tak, že nikdo neválcuje nikoho a motivy se synergicky násobí. Příslovečný generál po bitvě by mohl prohodit „jak to, že je to nenapadlo už dávno“.

Samozřejmě v onom souznění jde nejen o aranžmá, ale také o hráčský cit všech zúčastněných muzikantů, o přiměřenost.

Onomu hladkému zapadnutí do sebe ovšem předcházelo dlouhé a pečlivé rozvažování. Nejdříve přišel Martin s nápadem, aby Milan s naprosto volnou rukou reharmonizoval jeho hudbu pro moderní jazzový orchestr. Načež Milan došel k názoru, že lepší bude vyjít z typického provedení Jazz Q a „naroubovat“ nová aranžmá na něj, tak, aby bigbandový sound co nejvíce souzněl s elektrickým kvartetem, se zažitou podobou jeho zvuku.

Milan Svoboda|foto:Tomáš Vodňanský, Český rozhlas

Poté pochopitelně následoval přísný výběr kompozic, které byly pro rozšířené uchopení nejvhodnější. „Světlo světa spatřil Svobodův výběr deseti skladeb z asi padesáti finalistů,“ uvádí Kratochvíl.

Do výběru se dostaly i kompozice známé původně v akustické podobě, třeba Závrať z alba Spolu (1990) dua Martin Kratochvíl a Tony Ackerman. I tady ovšem platí, že nová verze působí zcela logicky. Což je dáno jak melodickou silou tématu, tak vyvážeností partitury.

Raději po sekcích?

U aranžmá Milana Svobody lze jaksi automaticky neskromně předpokládat, že budou harmonicky vynalézavá až nečekaná, promyšlená, zvukově plná. Markantní příklad? Skladba Stínohra, s interesantně vybudovanou horizontální architekturou. Některé souzvuky dechů tu evokují postupy soudobé hudby, pohrávající si s nezvyklými harmoniemi, které by dávný swingař asi považoval za posluchačsky příliš komplikované, ba možná (mylně) za až lehce „disharmonické“.

Totéž ale platí třeba i pro náladotvorně znejišťující, „závratné“ harmonie dechů v Závrati, výborně fungující i s glissandy Martinova minimoogu.

Nikdo neválcuje nikoho a motivy se synergicky násobí.

Z čehož ovšem vyplývá, že party pro dechaře, ač jde o muzikanty naprosto špičkové (mrkněte na obsazení níže), nejsou zrovna snadno, na první dobrou hratelné. A celkový zvuk v kombinaci s elektrickým combem není „snadno vyvážitelný“. Při míchání živě zachyceného provedení by tudíž snadno mohly zaniknout elegantní detaily aranžmá.

Nahrávka tudíž nevznikala bez vrstvení, stylem „všichni najednou naživo ve studiu“. O pisateli je známo, že preferuje právě živelnější snímky, klidně s nějakým občasným kiksem a zahlušenou finesou, jen když funguje atmosféra. Nemáme srovnání, jak by deska dopadla, kdyby se točila „napřímo“. Nicméně nezdá se, že by vrstvení (nejdříve byla natočena rytmika, pak do ní jednotlivé sekce orchestru a nakonec sóla) ubralo na energii a krotilo dynamiku.

Naopak, vše vzorově „táhne“, pulzuje a má spád. Počínaje „odpichem“ úvodního, nikoliv nadarmo, ale řádně funkově šlapajícího kusu Darmošlap. A včetně „pseudodvanáctkového boogie“ Kabrňák se záměrně zatěžkaně klopýtavým spodkem.

Obzvláště hezky, „s přidanou hodnotou“, vyšla kompozice Šerosvit, i přesto, že má posluchač zažitou verzi z alba Hodokvas (1979). Dechy ještě podtrhly nebytnou snivou náladu úvodní části kompozice a poté ji „překlopily“ do dravější, razantnější podoby. Ale vlastně nelze najít kus, kde by cokoliv šlo do rozporu s původní koncepcí a zároveň ho Svobodovo vidění neobohatilo.

Ještě spekulace nebo spíš drobná provokace na závěr: Co by bylo pro spolupráci Martina Kratochvíla s Milanem Svobodou ještě lepší, když obhlídku minulého mají úspěšně za sebou? Tak třeba napsat úplně nový repertoár pro Jazz Q už s myšlenkou na rozšířené aranžmá s bigbandem. Příště?