Purple Is The Color vyprávějí příběh o hledání osobitosti

Druhé album rakousko-českého kvarteta, nazvané Epic, zní moderně a svěže. Ctí jazzové kořeny i kouzlo improvizace, stále si vystačí s akustickými nástroji, zároveň však bez mindráků využívá i rytmy typické pro elektronickou taneční scénu.

„Termín ‚Epos‘ (Epic) vyvolává v mysli představu velkých činů legendárních hrdinů. Pro nás však má jiný význam. Nechceme být hrdinové, chceme být jen sami sebou. Epic je náš vlastní příběh o obtížných kompromisech, o čelení selhání, o věčném hledání inspirace.

Pro nás jako kapelu znamená výraz „epický“ společný hluboký ponor a také víru, že se nám podaří vyrovnat tlak. Každá skladba je zastávkou na cestě ke dnu – cestě do nás samotných,“ poeticky vysvětlují myšlenkovou koncepci alba členové Purple Is The Color.

Prozaicky napsáno, „ponor“ Purple Is The Color začal podobně jako v případě plejády dalších kapel. Na školním jam session v Linci v roce 2015, kde rakouský pianista Simon Raab právě dokončoval studia a budoucí čeští, potažmo moravští členové kvarteta naopak studium zahajovali.

Napojení muzikantů fungovalo tak dobře, že brzy vnikla regulární kapela. Nápadně na sebe upozornila titulem Unmasked (2017) a všelikými soutěžními úspěchy napříč Evropou, včetně vítězství v Central European Competition 2018.

V purpurových odstínech

Už od začátku naznačili muzikanti zamýšlenou koncepci hudby názvem kapely: „Purpurová může existovat pouze díky smíchání modré a červené. V případě skupiny, jde o výsledek spojení ekvivalentních podílů skladby a improvizace. Krásných melodických linek, hraných maximálně jasně a beze spěchu, a řítících se groovů, vedoucích ke krátkým momentům záměrného chaosu.“

Původní charakteristika platí i pro další hledání osobitosti na albu Epic. Oproti prvotině, odpovídající obecnější představě o evropském straight ahead jazzu, se však nyní kvarteto víc pokládá třeba do inspirací taneční elektronikou. Ovšem s breakbeatovými, techno či drum&bass groovy hranými zcela naživo a akusticky. Jazykem žánrových škatulek by se dalo říci, i když to zní zjednodušeně, že si kvarteto našlo vlastní cestu k post-jazzu.

Nápadně to ukazují skladby jako Klamauk nebo nápovědně pojmenovaná Techno Epic, kde bubeník Michał Wierzgoń předvádí kouzla s původně přímočaře tanečním rytmem. Elektronikou ovlivněné beaty ovšem protkávají třeba i folklórně průzračnou melodii úvodní miniatury Light Epic a další kusy. 

Občas se tak Purple Is The Color dostávají do podobných vod, do jakých se noří právě britská tzv. post-jazzová či nu-jazzová scéna. V žádném případě však nejde o kopii přístupu takových GoGo Penguin nebo Hidden Orchestra. Purple Is The Colour se pouze v některých skladbách dostali pomocí využití podobných prostředků k podobnému cíli.

Absurdity všedního dne

Potěší, že primárním záměrem kapely slyšitelně není jenom samoúčelné vytváření nějaké aktuální fúze, ale právě ono epické vyprávění. Příběhy jednotlivých skladeb popsali muzikanti v bookletu CD, snadno si tudíž domyslíme, proč je chvatný beat spolu s nervními unisony a s odpovídající harmonickou a melodickou náladotvorbou použit třeba právě ve skladbě Klamauk. Ta totiž má vykreslovat „absurditu každodenního tlaku, která je zřejmá, když se svět obrátí vzhůru nohama“. Své místo na albu mají ovšem i přehledné, konejšivé balady jako The Last One.

Posluchač se přitom může nechat vtáhnout do děje popisem inspirací jako „stanice v paralelním digitálním vesmíru, kým nebo čím tam jsme?“ (Hashtag) nebo prostě „milostná píseň“ (Sophie). A nemusí. Stejně dobře podněcuje hudba vlastní fantazii.

skupina Purple Is The Color

Hráčsky jsou všichni členové kvarteta naprosto zralí. Možná je trochu více patrná harmonická fantazie a zajímavé frázování Simona Raaba, nicméně citlivé vedení melodie zpěvnou sopránkou Štěpána Flagara i jeho schopnost „zlomit“ náladu do patřičně rvavého modu dokáže skvěle udržet pozornost. Saxofonu patří i brilantně vygradovaný závěr skladby (a s ní i celého alba) When I See Your Face. Již vychválená Wierzgońova rytmická práce je pochopitelně neoddělitelná od nápaditých basových linek Martina Kociána.

Ještě jeden klad. Purple Is The Color mají cit pro míru. Žádná z kompozic „nepřepálí“ nosnost původního nápadu, sólové improvizace vždy přirozeně zapadnou do formy skladby. Neboli – nekoná se kecání o ničem, častá to bolístka méně pokorných spolků.

Podle vlastních slov členové Purple Is The Color, všichni autorsky angažovaní na výsledku, intenzivně bojovali o konkrétní podobu svých skladeb a obtížně se dobírali konsenzu. O to soudržněji a vyváženěji však působí výsledek. Album Epic přesvědčivě potvrzuje, že Purple Is The Color patří k nejzajímavějším (relativně) „novým“ jazzovým seskupením ve střední Evropě. 

Pozn. Nejbližší (v létě jediný) český koncert kapely proběhne 24. července na festivalu Jazz! Yes! v Prachaticích. 

Purple Is The Color - Epic

Simon Raab – piano

Štěpán Flagar – sopránový saxofon

Martin Kocián – kontrabas

Michał Wierzgoń – bicí nástroje

Label: Session Work Records, 2020

www.purpleisthecolor.com/

Spustit audio

Související