Ralph Towner: Čtěte rozhovor se zakladatelem jazzového Oregonu

29. prosinec 2017

Hudební měsíčník Harmonie ve své jazzové rubrice vyzpovídal legendárního kytaristu Ralpha Townera, který stál v 70. letech u zrodu world-jazzového Oregonu a nedávno vystoupil sólově v Praze. Přečtěte si ukázku z obsáhlejšího interview.

Ralph Towner se zároveň v jazzovém světě rychle etabloval především jako nedostižný hráč na akustickou kytaru a skladatel, ať již na sólových nahrávkách nebo po boku svého souputníka Johna Abercrombieho či Jana Garbarka.

Na festivalu Struny podzimu se představil ve svém oblíbeném sólovém formátu a pro časopis Harmonie zavzpomínal na svoji hudební cestu a svobodomyslnou atmosféru New Yorku na přelomu šedesátých a sedmdesátých let minulého století.

Se svolením redakce Harmonie přinášíme úryvek z interview, které vedl DJ Mobley. V plné verzi si článek můžete přečíst v lednovém vydání tohoto časopisu:

Podle čeho se rozhodujete pro hraní v sólovém nebo ve skupinovém formátu?

Jedním z klíčů úspěchu Oregonu bylo, že jsme od začátku počítali s tím, že každý člen bude mít volnost rozvíjet i své vlastní projekty. Nikdy jsme se necítili být zajatci kapely a individuální tvorba každého z nás naopak přispívala k růstu skupiny. Takže jsem velmi záhy začal natáčet projekty pro vydavatelství ECM. A jako instrumentalista hraju zcela odlišně, když hraju sám nebo v různých sestavách, kde na sebe hráči vzájemně berou ohledy.

Když hrajete s druhými, neustále je posloucháte, „snímáte“ co se děje jako jakýsi radar, abyste umožnil i těm druhým přispět. Posloucháte souběžně sám sebe i ty ostatní. Tahle schopnost mentálního rozštěpení je klíčová pro úspěch při hraní ve skupině, jak v improvizované, tak i ve vážné hudbě.

Sólové hraní je příjemné, protože hrajete všechny party. Já totiž hudbu vnímám jako ansámblové vystoupení, i když hraji sám. To, co se v hudbě odehrává, jakoby implikovalo, že hraje víc než jeden člověk. A v sólové situaci máte více volnosti rozhodnout, kam se bude hudba ubírat.

Někde jste zmínil, že když hrajete sám, publikum vám do určité míry nahrazuje spoluhráče a hudba se vyvíjí v závislosti na náladě či reakcích posluchačů. Co jste měl přesně na mysli?

Skutečnost, že již prvními notami, které zahrajete, můžete vyvolat zájem publika, které se přestane zabývat tím, zda umíte hrát nebo ne a přestanou myslet na to, jestli hrajete na nějaký zajímavý nástroj, anebo jestli nenechali doma zapnutou plotnu. Když začnete hrát určitým způsobem, posluchači přestanou být sebestřední a stanou se součástí hudby, jejich energie se přidá k vaší a poslouchají hudbu a zvuk v jejich zrodu, doslova dýchají ve stejném rytmu jako vy.

Wynton Marsalis před brněnským koncertem: Swing, blues a improvizace jsou základem jazzu

Wynton Marsalis

Uznávaný americký trumpetista, skladatel a obhájce americké kultury, Wynton Marsalis, má na svém kontě devět ocenění Grammy a několik desítek alb. Tvorbou v oblasti jazzu a klasické hudby se řadí mezi nejuznávanější hudebníky a skladatele planety. Wynton Marsalis se do Česka rád vrací, tentokrát otevře se svým Jazz at Lincoln Center Orchestra (JLCO) ve čtvrtek 1. února další ročník festivalu JazzFestBrno. Čtěte rozhovor, který při této příležitosti poskytl ČRo Jazz.

Tento spirituální a psychologický proces někdy probíhá ne proto, že to publiku řeknete, ale protože je do něj vtáhnete. A vy sám jste přitom také svým způsobem pozorovatelem. Nejlepší hudebníci jsou ti, při jejichž poslechu přestaneme vnímat, jak dobře hrají na svůj nástroj a zatáhnou vás do světa zvuku, do toho, co hrají, místo abyste obdivoval jejich schopnosti jako ve sportu.

Souvisí to s tím, zda a jak jejich hudba vypráví nějaký příběh?

Je to tak, hudba má vlastní kontext, záměr, emocionální náboj a smysl, jako psaný příběh. Ani při četbě nejde o slova, která čtete, ta si neuvědomujete, ale o jejich dopad a o personalizaci toho, co čtete. Stejně tak vám dobrý hudebník otevře dveře do skladatelova světa, přestanete poslouchat, jak dobře hraje, a stanete se součástí příběhu, který hudba vypráví.

Já sám jako fanoušek velkých hudebníků vím, jaké to je odložit stranou myšlení a kritickou analýzu a nechat se unést hudbou. Znám pár takových hudebníků v klasické hudbě i v jazzu.

Ralph Towner v Praze (2017)

Váš kytarový styl a zvuk jsou tak osobité a vyhlášené, že mnozí ani netuší, že jste původně studoval trumpetu a v jazzovém světě jste se v šedesátých letech etabloval jako klavírista. Podle jakého klíče se rozhodujete, na jaký nástroj budete kdy hrát?

Kytara je skutečně můj hlavní nástroj. Ale ve skutečnosti jsem nikdy nikam nepřesedlal. Jako šestiletý kluk jsem začal v malém rodném městě hrát na trumpetu na základní škole. Město mělo devět tisíc obyvatel, tři základní školy a každá z nich nabízela vlastní hudební vzdělávání, vlastní orchestr a sbor.

Sám pocházím z velmi hudební rodiny, kde každý na něco hrál. Takže v mém případě ani tak nešlo o přechod od jednoho nástroje k druhému, spíše o dlouhá období intenzivního studia daného nástroje. Sourozenci doma poslouchali swingové desky a máma hrála v kostele na varhany Bacha, prostě jsem se do hudby narodil. Studoval jsem trubku i skladbu, ale pak jsem uslyšel pianistu Billa Evanse a chtěl jsem se doslova stát jeho klonem, hrát stejnou hudbu a v podobné skupině.

Jenže pak jsem někde narazil na klasickou kytaru a snažil se na ni sám naučit, dokonce jsem pro ni složil tak složitou skladbu, že se flétnový part skoro nedal zahrát. A když jsme tu skladbu uvedli, moc mě to bavilo. Ale pochopil jsem, že abych se na ten nástroj doopravdy naučil, sám to nedokážu. A tak jsem pustil piáno k vodě a odjel studovat do Vídně k velkému mistrovi Carlu Scheitovi, zavřel jsem se doma a celý rok jsem deset hodin denně, sedm dní v týdnu cvičil. Po roce jsem skutečně uměl hrát na klasickou kytaru, ale stejně jsem se později do Vídně ještě jednou vrátil, abych vypiloval svůj styl.

Ale mezitím jsem rozvinul svou hru na piáno natolik, abych mohl hrát v jazzových kapelách. V té tobě jsem také hrál na kytaru hodně brazilské hudby a na klasickou kytaru moc nehrál. Přestěhoval jsem se do New Yorku a tam v roce 1968 nebylo tolik prvotřídních klavíristů jako dnes, já jsem byl spíš taková druhá, třetí liga, ale být tehdy v New Yorku třetí liga nebylo špatné. Hrál jsem se Stanem Getzem a Freddie Hubbardem.

Kompletní rozhovor čtěte v lednovém vydání časopisu Harmonie.

autor: DJ Mobley
Spustit audio

E-shop Českého rozhlasu

Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.

Václav Žmolík, moderátor

ze_světa_lesních_samot.jpg

3x Karel Klostermann

Koupit

Komplet obsahuje dva šumavské romány Ze světa lesních samot, V ráji šumavském a povídkový soubor Mrtví se nevracejí z pera klasika české literatury Karla Klostermanna (1848 - 1923), který tomuto kraji zasvětil celé své dílo.