Wynton Marsalis před brněnským koncertem: Swing, blues a improvizace jsou základem jazzu

31. leden 2018
Wynton Marsalis

Uznávaný americký trumpetista, skladatel a obhájce americké kultury, Wynton Marsalis, má na svém kontě devět ocenění Grammy a několik desítek alb. Tvorbou v oblasti jazzu a klasické hudby se řadí mezi nejuznávanější hudebníky a skladatele planety. Wynton Marsalis se do Česka rád vrací, tentokrát otevře se svým Jazz at Lincoln Center Orchestra (JLCO) ve čtvrtek 1. února další ročník festivalu JazzFestBrno. Čtěte rozhovor, který při této příležitosti poskytl ČRo Jazz.

V současnosti jste se svým JLCO na evropském turné, v jehož rámci se zastavíte taky na festivalu JazzFestu Brno. Na jaký repertoár se můžeme ve čtvrtek těšit?

Jsme na měsíční šňůře, na které nás čeká více než třicet koncertů. Hrajeme pestrý repertoár – hudbu Leonarda Bernsteina, Bennyho Goodmana, Dukea Ellingtona, ale i mnoho našich autorských skladeb. Prezentujeme hudbu z různých jazzových období a zároveň děláme i vzdělávací programy a rezidenční akce.

V orchestru máme deset aranžérů, z jejichž dílny zahrajeme například skladbu Presidential Suite od Tedyho Nashe, taky něco z mé Abyssinian Mass. Od našeho kontrabasisty Carlose Henriqueze zahrajeme kompozici, kterou složil pro naši kubánskou šňůru. Také zahrajeme Untamed Elegance Victora Goinese, navazující na hudbu 20. let, Gillespieho Fiestu Mojo v aranžích našeho trumpetisty Marcuse Printupa, skladbu God’s Trombone od trombonisty Chrise Crenshawa. Do repertoáru jsme dokonce zařadili i nový kus od fantastického českého skladatele Emila Viklického – druhou část suity inspirované Dvořákovou Humoreskou.

Stalo se v JLCO už nepsaným pravidlem, že skladby jiných autorů aranžují výhradně členové orchestru?

Často to tak je, ale nearanžují úplně všechny skladby. V aranžích se vždy snaží o zachování atmosféry původních skladeb. Například náš fantastický saxofonista Walter Blanding přearanžoval Rollinsův skvost – The Freedom Suite. Ponechává původní myšlenku skladby, ale obohacuje ji o bigbandové aranže. Jedná se vždy o zajímavé úpravy, protože naši hudebníci mají mimořádně vyvinutý smysl pro aranžování.

V jakých případech zůstáváte u aranží původních autorů?

Často jde o klasická aranžmá, na kterých není zapotřebí vůbec nic měnit. Ve skladbách Bennyho Goodmana vždy ponecháváme původní aranže Fletchera Hendersona. Někdy ale přearanžujeme i klasická díla, záleží skutečně koncert od koncertu. To však neznamená, že se chceme vyhnout tradici.

Kdysi se hudebníci ve snaze o hyperkomercionalizaci vyhýbali jazzové tradici. Obávali se, že velikost slavných skladatelů by zastínila jejich vlastní přínos pro původní kompozici. V tomto směru se stavíme na čelo předvoje, zdůrazněním nutnosti změn.

JazzFestBrno slibuje čtyři měsíce jazzu. Odhalil úplný program

Brad Mehldau

JazzFestBrno odtajnil program 17. ročníku, který od 1. února do 10. května představí jazzový žánr v nejrozmanitějších podobách. Na své si přijdou příznivci big bandů, elektronických fúzí, brazilských rytmů i českého folkloru.

Oficiální misí JALC je bavit, obohacovat a rozšiřovat jazzovou obec prostřednictvím koncertů a vzdělávání, být oporou jazzové infrastruktury. Jak hodnotíte splnění mise po letech existence JALC?

Úspěch vysoce předčil všechna naše očekávání. Naším hlavním cílem bylo zachování tradice pomocí vzdělávacích programů. Uprostřed Manhattanu jsme postavili velkou halu se třemi koncertními sály. Vlastníme největší hudební knihovnu na světě, nahrávací společnost Blue Engine a celonárodní rozhlasový program Jazz Night in America. Na naší cestě jsme toho hodně dokázali a hodně práce nás ještě čeká. A to jsme si v začátcích mysleli, že zorganizujeme jen několik koncertů.

Předpokládám správně, že výsledky působení JALC na americkou veřejnost nejsou snadno měřitelné?

Máte pravdu, ale na složitosti přece není nic špatného, ​​že? Jazz je symbiotická hudba. Vzniká vzájemným propojením lidí. Tuto myšlenku je velmi těžké předat dál, když v dnes každém videu nacházíte odkazy na absolutní materialismus a komercionalizaci. Všude kolem vidíte upřednostňování predátorských praktik. Predátor vždy usiluje o moc. Naše hudba je hybridní. K tomu, aby mohla být sama sebou, musí obsahovat tři základní prvky. Pokud působí tyto všechny tři prvky pohromadě, vznikne jazz.

V minulosti se objevily i pokusy o odebrání některých z těchto prvků. No pokud z nich některý odeberete nebo zaměníte, změní se i samotná hudba. Jedním z nich je swing ‒ rytmus, který je předpokladem našeho sbližování, dále je to improvizace, která nám poskytuje svobodu výběru. Tyto dva prvky jsou velmi často v protikladu, protože improvizace je o především o mé osobě, o mně, zatímco swing je vždy o nás.

Třetím prvkem je blues ‒ smutek. Z něj vychází snaha o optimismus, která je základem lidského bytí. Takže ano, je to složité, ale je to dostatečný důvod k tomu, abychom se všeho vzdali?

Jazzu jste se začal aktivně věnovat v době, kdy už dávno odezněla éra fusion. Vyplynulo vaše směřování ke kořenům tradičního jazzu z pochybnosti, že potenciál jazzu se už vyčerpal?

Musíme si uvědomit, že zpět ke kořenům se nelze vrátit, protože kořenem je sám člověk. Snažil jsem se hodně naučit hraním. Zároveň pochopit, proč mi to nejde tak, jak bych chtěl. Zkoumáním toho, jak hraji, jsem si postupně uvědomoval, že k hraní potřebuji nějaké základy. Naše vzdělávání bychom měli stavět na poznání základů.

Nikdy jsem se nevracel ke kořenům, základům, protože ty jsem už měl. Člověk je potřebuje k provádění jakékoli činnosti. Na to, aby se mohl někdo stát architektem, musí mít určité elementární technické znalosti. Až znalost základů vám umožní objevovat nové věci. Já jsem vždy vymýšlel nové věci, aranže, a přitom jsem si ani neuvědomoval, že objevuji něco nového.

V 80. letech jste hrál v Jazz Messengers bubeníka Arta Blakeyho. Co všechno vám dalo působení v Jazz Messengers?

Především bylo důležité být neustále ve spojení s hudbou, zadruhé – stále koncertovat, a zatřetí – mít dostatek volnosti. Nelze hudebníkům vyčítat každou maličkost. Musíte je vést tak, aby si neuvědomovali, že jsou vedeni. Třeba jim ukázat směr, poskytnout prostor, ale neotravovat je zbytečně. Art Blakey nás nikdy takto nepronásledoval, nechával nám vždy prostor a důvěru. To vše si musí lídr uvědomovat.

Vy i váš bratr Branford hrajete na špičkové úrovni jazz i klasickou hudbu. Vědecké studie prokazují, že při hraní klasické hudby a jazzu používají hudebníci odlišné hemisféry mozku. Jak vnímáte rozdíly při hraní klasiky a jazzu?

Jazz je disciplína, která vás učí rozhodovat se v daném okamžiku. Je založen na nutnosti neustále zpracovávat informace, které se k nám dostávají. Svoboda myšlení nás učí spoléhat se na sebe, učí nás, jak vést jiné a zároveň se nechat vést. Hraní klasické hudby na nejvyšší úrovni má mnoho společného s jazzem. 

I když v klasice nemůžete improvizovat, učí vás chápat kontext a zároveň rozumět tradici. Klasická hudba je nejuniverzálnější knihovnou, jíž může rozumět každý, kdo slyší. K jejímu pochopení není zapotřebí žádný překlad. Tato „knihovna“ obsahuje hudbu všech skladatelů minulosti, až po hudbu zkomponovanou před týdnem. Notové zápisy klasické hudby obsahují vše, co člověk za posední stovky let vynalezl.

Na to, aby mohl klasický hudebník postupovat podle instrukcí obsažených v notách, musí mít hluboké znalosti. Například v komorní hudbě není žádný dirigent, nastudování každé sonáty, recitálu, či sóla vyžaduje od hudebníků mnoho úsilí a znalostí.

Víme první: Adepti na nejlepší jazzové koncerty roku 2018?

Donny McCaslin

Chris Potter, Brad Mehldau, Mulatu Astatke, Kenny Barron. Také v následujících měsících bude nabídka koncertů světových muzikantů mimořádně bohatá. Do Česka přijedou jak hvězdní hráči, tak ti o něco méně slavní, ale o nic méně talentovaní.

Viděl jsem záznam z vaší diskuse kulatého stolu na téma „jazz a rasa“. Rasová otázka je stále aktuální, nejen v souvislosti s jazzem. Pozorujete v posledních dekádách v tomto směru nějaký posun? Myslíte, že se může něco změnit s nástupem prezidenta Trumpa?

Každý z nás pochází historicky z nějakého kmene. Jazz je symbiotická hudba, protože vznikl hybridizací. Pokud analýzy DNA dokazují, že rozdíly mezi lidmi jsou větší v rámci dané rasové skupiny než mezi nimi, pak lze soudit, že rasy jsou uměle vytvářené. To by však mohlo také znamenat, že vy sám můžete mít se mnou toho více společného, ​​než s jiným Čechem. Tolik napovídá DNA. V USA nešlo nikdy o vymezení ras na fyziologickém principu. Vždycky šlo o kulturní princip. V tomto kontextu je jazz kulturou, a na té se může podílet kdokoli.

Účelem rasových taxonomií je vytvářet „podtřídy“, které jsou snadno zneužitelné. Toto lze těžko změnit. Setkáte se s tím v každé zemi, nejen v Americe. V každé zemi se jistá část populace snaží být nadřazenější a podrobuje si třídu nižší. Děje se to běžně v sousedstvích, v nichž žijeme, ve školách, dokonce i v rodinách. Mnohým tato diferenciace vyhovuje. Vědci také dokázali, že každý z nás má přirozené předpoklady být dobrým v něčem jiném.

V symbiotickém světě to však vůbec není na škodu, právě naopak. A to proto, že tito lidé s různými vlohami spolu navzájem spolupracují. Pokud se tedy ptáte, jestli se něco změnilo, odpověď je ano. Jestli je situace stále tak špatná? Je, protože je stále velmi snadné být predátorem a využívat lidi, vystupovat z pozice síly. Nejde vůbec o barvu pleti, nebo o to, ze kterého kontinentu pocházíte. Toto platí už dlouho a neočekávám žádné převratné změny.

Může Trump něco změnit? Prezidenti přicházejí a odcházejí. V Americe se věci mění rychle, ale bude Amerika za Trumpa jiná, než byla za Obamy? Nebude. Snaha o klasifikaci do určitých kmenů platí celosvětově a jen těžko s tím něco uděláme.

Jedna z vašich knih nese název Jak může jazz změnit váš život? Existuje na tuto otázku jednoduchá odpověď?

Jazz staví na improvizaci. Schopnost improvizace vám může dodat sebedůvěru, víru ve vaši jedinečnost. Něco, co ve vás povzbuzuje hrdost na sebe sama. Pocit, že nemusíte být klonem někoho jiného. Uchopíte svou jedinečnost, se kterou se ztotožníte. Improvizace vás naučí využívaní příležitostí.

Dále, swingování – učí vás chápat jedinečnost lidí kolem vás. Naučíte se je poslouchat s takovou intenzitou, s jakou vy promlouváte k nim. Jde o nalezení rovnováhy mezi vašimi protipóly. Zatřetí – blues, smutek, který vás učí být optimistou. Neznamená to vyhýbat se špatným věcem, ale dokázat se s nimi vypořádat.

Na svém webu máte spoustu blogových příspěvků. Kde na ně nacházíte čas a odkud čerpáte témata?

Píšu je velmi rád, jen na ně nemám tolik času, jak bych chtěl. Často píšu na dlouhých cestách. Věnuji se pouze tématům, která mě oslovují.

V Česku jste nehráli jen se svým Jazz at Lincoln Center Orchestra, ale několikrát i s Českým národním symfonickým orchestrem. Jak spolupráci s ČNSO hodnotíte?

Ten orchestr mám velmi rád. Na základě dosavadních zkušeností mohu říci, že ČNSO je pro můj další rozvoj velmi důležitý. 

autor:Marian Pavlík