Ryan Carniaux o novém albu

„Kreativní duch nesmí zůstat bez povšimnutí!“ To si zřejmě pomyslel Wolfgang Lackerschmid, majitel nahrávacího studia Traumraum, když nabídl americkému trumpetistovi Ryanu Carniauxovi, aby u něj nahrál své debutové album Reflections of the Persevering Spirit (ukázky najdete níže). Zřejmě byla zapotřebí i trocha přemlouvání - Carniaux totiž nepatří k muzikantům, kteří by hned po ukončení studia přišli na trh s vlastní deskou. Naopak dal nejprve přednost koncertování.

Jeho největším vzorem byl vždy Miles Davis. Objevil ho ale až poté, kdy sám začal na trubku hrát. K hraní se dostal poměrně kuriózním způsobem: „Na trubku jsem začal hrát ve dvanácti letech. Můj o dva roky starší bratr už tehdy hrál na saxofon a já si vybral trubku, protože byla hlasitější.“ Hodně se toho naučil od svého prvního učitele, Johna Allmarka, ale také naposloucháváním jazzových desek. Ty jsou ostatně dodnes jeho velkou zálibou. A tak se Carniaux, do jisté míry již hudby znalý, zapsal na elitní Berklee College of Music. Zde jej vzal pod svá křídla trumpetista Tiger Okoshi a učil ho, jak přimět trubku „zpívat“.

Ryan Carniaux - Reflections of the Persevering Spirit |foto: Emanuel Dähn

Ryana Carniaux můžete v nejbližší době slyšet na koncertech East-West European Jazz Orchestra (14.10. Hradec Králové, 15.10. Praha).

Jaký byl váš hudební vývoj?

Ve dvanácti letech jsem začal hrát na trubku. Můj o dva roky starší bratr, dnes taky profesionální muzikant a učitel, už tehdy hrál na saxofon. Já si vybral trubku, protože byla hlasitější. Moje první vzpomínka na trubku pochází z animovaného filmu Tři malá prasátka, kde na ni hraje ten velký, zlý vlk. Teprve na konci filmu se naučí pořádně hrát. Myslím, že tam tehdy nahrával trubku Shorty Rodgers. Na střední škole na Rhode Islandu jsem měl opravdu dobrou hudební výchovu. Každý den před vyučováním jsme zkoušeli s jazzovou kapelou. Mí rodiče sice nejsou muzikanti, ale jsou velcí hudební fanoušci. Když jsem začal hrát na trubku, probíral jsem se jejich sbírkou desek, až jsem narazil na Kind of Blue. Když jsme ve škole nacvičovali aranžmá Freddie Freeloader, strávil jsem nad tou deskou hodiny a naučil se sólo Milese Davise. Další den jsem to pak přehrával svému učiteli hudby, na kterého to zřejmě udělalo dojem, protože mi dal číslo na Johna Allmarka, výborného trumpetistu. K němu jsem pak v dalších letech chodil soukromě. John mě zasypával jazzovými alby – Blue Train, Ready for Freddie, The Sidewinder, Study in Brown. Díky němu jsem poznal svět jazzu a jsem mu za to dodnes vděčný.

Co vás přivedlo k tomu, že jste se začal zajímat o jazz a rozhodl se jít studovat na Berklee?

Miles Davis na mě velmi brzo udělal velký dojem. Už z toho bylo jasné, že budu dělat jazzovou, a ne klasickou trubku. Přestože dodnes klasiku cvičím a rád si ji poslechnu, neoslovila mě tolik jako jazz. Ten mě od začátku nadchnul. Všechno, co mám v prstech, jsem naposlouchal. Jako dítě jsem strávil hodiny posloucháním desek ze sbírky mých rodičů, a také kousků, které mi dal John Allmark – Hot Fives and Sevens Louise Armstronga, Bix Beiderbecke, Freddie Hubbard, Lee Morgan, Bitches Brew, Milesatthe Fillmore, Don Cherry, Charlie Haden‘s Liberation Music, Gil Evans Orchestra. Každé album pro mě bylo jako nové dobrodružství. Z dnešního pohledu to byly pro jazzového začátečníka docela náročné věci na poslech. Byl jsem jimi ale naprosto unešený a jsem dodnes. Když mi bylo asi patnáct let, začal jsem hrát s různými kapelami od nás z města. Většinou šlo o různé hraní pro seniory, pouliční průvody nebo svatby. Od té doby se hudbou živím. Zhruba ve stejné době jsem zaslechl o New England Grammy High School Ensemble, kde hráli nejlepší mladí hráči z New Englandu.

Kapela byla financována Berklee College of Music a Grammy Association a vedl ji vynikající pozounista Phil Wilson. Uspěl jsem u přijímaček a vzali mě. Byla to skvělá zkušenost, zahrát si s vrstevníky a společně se dále vyvíjet. Po střední škole jsem dostal stipendium na Berklee. Mým prvním učitelem hlavního oboru byl Ken Cervenka – skvělý muzikant, nositel post-bopové tradice. Pak jsem slyšel hrát Tigera Okoshiho. Jeho nátisk byl pro mě něčím úplně novým. Na trumpetu nejenom že hrál, přímo zpíval! Ve druhém ročníku jsem přestoupil k němu a už jsem u něj zůstal. Kromě toho jsem bral ještě soukromé hodiny u Grega Hopkinse a Charlese Lewise. S Gregem jsem blíže prozkoumal moderní jazz a u Charlieho jsem se učil klasický repertoár. Dalším významným učitelem na Berklee byl saxofonista Eddie Tomassie, který učil nauku o harmonii. Když cvičím, používám přitom vždycky své poznámky z té doby. S Eddiem jsem během studia také hodně hrál v jedné kapele. Bylo úžasné sledovat, jak se jeho koncepty, o kterých ve vyučování hovořil, v jeho hudbě projevují.

Ryan Carniaux |foto: Emanuel Dähn

Zůstaňme ještě chvíli u Berklee – jaké jsou tam vztahy mezi studenty?

Zdravá konkurence a bratrská spolupráce. Berklee je velká škola a proto záleží, jak to pojmeš. Jsou tam různé party – rockeři, hippíci, jazzmani, lidi, co hrají latinu. Snažil jsem se od tohoto škatulkování držet dál. Skvělé bylo, že jsme si kdykoliv mohli zahrát s kýmkoli, kdo měl chuť. Každý večer jsme ve škole dělali jam-sessiony a pak šli ještě do města do klubů, kde jsme dál hráli. A další ráno jsme pak zase v devět vstali a šli do školy. Během těch let jsem se setkal a hrál s tolika neuvěřitelnými lidmi! Byli z celého světa a s mnohými z nich jsem dodnes prostřednictvím různých projektů ve spojení.

Kteří hudebníci a skladatelé nejvíce ovlivnili vaši hru a hudební vývoj?

Louis Armstrong pro svůj neuvěřitelný timing a hloubku frázování. Je to otec jazzové trubky, možná dokonce moderního jazzu vůbec. Miles Davis kvůli svým jasným konceptům, užívání tónových řad, a také proto, že se nebál být sám sebou, neustále se v hudbě hledat a nově se definovat. Freddie Hubbard pro svou techniku, plný zvuk a harmonickou zručnost. Lee Morgan pro svou energii a citlivý, adaptivní přístup. John Coltrane pro své harmonické revoluce a hlubokou spiritualitu. Wayne Shorter pro osobité koncepce, způsob, jakým pracoval s prostorem a jeho melodické nápady. Don Cherry pro své inovace ve hře na trubku, způsob práce a celistvost jeho hudby. Mohl bych pokračovat donekonečna: Duke Ellington, Thelonious Monk, Bill Dixon, Albert Ayler, Chet Baker. A také současní hráči, které obdivuji: Tim Hagans, Donny McCaslin, Roy Hargrove, Brad Mehldau, Dave Douglas, Ambrose Akinmusire, Jason Palmer, Phil Grenadier, George Garzone, Joe Lovano... Je tolik výborných muzikantů. Nemůžu je zdaleka všechny vyjmenovat.

Které období jazzu považujete za obzvlášť určující a inovativní - a proč?

Řekl bych, že současnost. Jazzová historie zaznamenala několik neuvěřitelně inovativních období a osobností. Louis Armstrong ve dvacátých letech, Charlie Parker ve čtyřicátých, Miles Davis v padesátých, šedesátých a sedmdesátých, Ornette Coleman v šedesátých letech. Ale to všechno patří minulosti. Jazzová hudba je živou hudbou. Jde přece o to, co se děje teď a tady. A momentálně se toho děje opravdu hodně, také díky tomu, jak je svět propojený. Je tak jednoduché vyměňovat si nápady a dozvídat se, co dělají lidé po celém světě. Hudba nabrala v posledních letech mnoha podob a forem a hraje ji tolik výborných hudebníků.

Ryan Carniaux |foto: Emanuel Dähn

V roce 2003 jste následoval svou ženu do Kolína nad Rýnem. Můžete tedy obzvláště dobře srovnávat rozdíly mezi americkým a německým jazzem. Které jsou ty nejvýraznější?

Nerad zevšeobecňuji. Podstata improvizovaného jazzu je velmi osobitá. Je pak těžké rozdělovat země či regiony do nějakých kategorií. Rozdíly ale samozřejmě vidím – jejich hlavní příčinou je beat. My jsme ovlivnění afroamerickými rytmy, Němci vyrůstají více s klasickou hudbou. Proto máme jiný timing.

Často také hrajete ve středo- a východoevropských zemích. Jak moc se odlišuje tamější jazzová scéna od té německé?

Opět bych nerad kategorizoval. Možná by se dalo říct, že hudebníci ze střední a východní Evropy nebo Ruska touží ještě více po původním americkém jazzu, který zde byl dlouhou dobu zakázaný. Západní Evropa se oproti tomu už „emancipovala“, rozlišuje ráda mezi „americkým“ a „evropským“ jazzem. Rozdílem je právě onen zmiňovaný beat. Kluci na východě hrají spíše jako mí američtí kolegové. Nestačím se divit, jací jsou tam skvělí muzikanti. Hrozně rád s nimi hraji. Velký rozdíl je znát hlavně v publiku – na východě je jazzové publikum ještě mladé a nadšené pro živou hudbu.

Přestože jste na scéně již mnoho let, vydáváte teprve teď své debutové album Reflections of the Persevering Spirit. Proč až nyní?

Mám pocit, že teď je ten správný čas. Ve třiceti letech už mám dostatek zkušeností. Rostl jsem jak hráčsky, tak i skladatelsky. Zkušenosti jsou potřeba i pro to, aby člověk mohl působit jako lídr kapely. V posledních letech jsem se toho hodně naučil, tvrdě na sobě pracoval a snad mám i dost životních zkušeností, abych měl hudbou co říct. Teprve teď si mohu dovolit zaujmout nějaké stanovisko – a právě to je obsaženo v názvu mého alba.

Skoro všechny skladby na albu jste napsal vy nebo vaši spoluhráči, není mezi nimi žádný standard. Jakou představu jste měl o konečné podobě alba?

Album sází velmi silně na melodie, a to jak v tématech skladeb, tak v improvizacích. Chtěl jsem vytvořit rozmanité album, které ovšem posluchače neodradí. Proto jsou jednotlivé skladby koncipovány tak, že při improvizacích jakoby vyprávějí příběhy. Album zahrnuje velké jazzové spektrum, chvílemi swing, pak zase funky, někde se drží stylu a jinde je více „free“. Chtěl jsem z alba udělat jakési „dobrodružství ve zvukovém vesmíru“, přičemž všechno sjednocují melodie a vyhraněný zvuk kapely.

Už pár let hrajete v kvartetu se Samem Dühslerem (bicí), Mikem Roelofsem (piano), Tomášem Barošem (kontrabas) a jako host s vámi hrává také Wolfgang Lackerschmid na vibrafon. Jak moc je důležité, že se členové znají dlouho a dobře?

Základem dobré kapely je podle mě vzájemná podpora a důvěra. Muzikanti by tu měli být jeden pro druhého, nezávisle na tom, jaký směr hudba nabere. Vím, že ať už hraji cokoliv, mí spoluhráči stojí za mnou a podporují mě. Stejně jako já budu stát při nich, když budou hrát oni. Přestože pocházíme z různých kulturních prostředí, navzájem si naprosto rozumíme. Všichni jsme silné osobnosti, ale čas od času některý z nás musí ustoupit, abychom mohli dělat co nejlepší hudbu. Velmi propojen se cítím také s Wolfgangem Lackerschmidem. Je to takový můj mentor, který mi v posledních letech pomohl postavit na nohy vlastní projekt. Tato mezigenerační komunikace je nesmírně důležitá. Všichni členové kapely už se od něj hodně naučili.

Ryan Carniaux |foto: Emanuel Dähn

Sbíráte také jazzové vinyly. Jak velká je vaše sbírka a která alba si nejraději pouštíte?

Moc rád poslouchám hudbu z desek. Moje sbírka ještě není moc velká, tak kolem pěti set alb. Ale když mi to rozpočet dovoluje, tak ji rozšiřuji. Zvuk gramofonové desky je plnější a díky tomu také lákavější. Mými osobními favority jsou: Charlie Parker with Strings, Clifford Brown with Strings, Coltraneova Live at the Village Vanguard, Kind of Blue, Bitches Brew, všechno od Milesova kvinteta z padesátých a šedesátých let. Také věci od Blue Note zní dobře na vinylu - například alba The Sidewinder, Cornbread, The Soothsayer, Empyrean Isles a další. Pak mám ještě pár desek zaznamenávajících spolupráci Milese a Gila Evanse. Desky od ECM ze sedmdesátých let jsou naprostý základ, z nich mám nejradši alba Manfreda Schoofa Light Lines a Scales. Pak tam mám ještě nějaké funky věci od labelu CTI a hodně desek od trumpetisty Blue Mitchella.