Saxofonista Jure Pukl: Originalitě se naučíte jedině v jazzklubu

7. únor 2011

Jure Pukl sice pochází ze Slovinska, ale nejde rozhodně o umělce lokálního významu. Saxofon a kompozici studoval na univerzitách ve čtyřech zemích, nyní působí ve Vídni a nejčastěji jej zastihnete na turné po Evropě. Jak říká, všechny ty školy mu pomohly najít skvělé přátele. A hlavně kontakty, ze kterých čerpá dodnes.

Saxofonista, který studoval na Berklee College u Joe Lovana a jeho spolužačkou byla Esperanza Spalding, chystá nahrávání další desky. Na piano na ní bude hrát Vijay Iyer.

Jaká je tradice jazzu ve Slovinsku?

Historie jazzu ve Slovinsku sahá zhruba do 20. let minulého století, kdy tu hrály různé taneční orchestry. Nicméně jazz byl tehdy pronásledován, nesměl se hrát na veřejnosti, a tak se hrálo na různých soukromých akcích. V roce 1945 vznikl slovinský RTV Bigband, který působí dodnes a patří k nejstarším v Evropě. Kolem tohoto tělesa se pak dlouho soustředila celá slovinská scéna. S ní byl spojen i Jože Privšek, jeden z největších slovinských aranžérů, který jako první studoval na Berklee College v Bostonu. Tehdy tam studoval s Quincy Jonesem a ve Slovinsku dodnes koluje historka o tom, kolik věcí se Quincy naučil od Jožeho (smích). Když jsem na Berklee studoval, v některých učebnicích aranžování jsem našel i příklady napsané Jože Privšekem; používají je dodnes. Když se ale vrátil do Jugoslávie, nemohl kvůli komunistům vystupovat pod svým vlastním jménem, a tak vydal spoustu desek pod pseudonymem. Situace se změnila až v 90. letech, kdy několik muzikantů spojených s RTV Bigbandem založilo své vlastní jazzové skupiny, jako např. Tony Jansa, který hrál s Woody Shawem.

02244887_1.jpeg

Jak vypadá situace dnes?

V posledních letech je slovinský jazz hodně svěží, vrací se sem mladí hudebníci ze zahraničních studií. Ruku v ruce s tím jde i větší originalita, nepřehrávají pořád dokola známé standardy, ale skládají vlastní hudbu. Mladí slovinští jazzmani jsou dost ovlivněni americkou tradicí, protože patří k dobrým zvykům, že nějakou dobu pobývají v New Yorku. Možná je tu ten vliv patrnější, než třeba ve střední Evropě.

Myslíte, že je možné ve slovinském jazzu slyšet ohlasy tamní lidové hudby?

Řekl bych, že jen těžko, skoro vůbec, protože tradiční slovinská hudba stojí na polkách a valčících, které pro jazz nejsou moc vhodné. Ale nepřímý vliv by se tam najít dal: máme silnou tradici dechových orchestrů, jejichž hráči tu a tam zběhli k jazzu.

Studoval jste na univerzitách ve Vídni, na Berklee v Bostonu, Haagu a Grazu, takže máte skvělou možnost srovnat různé systémy jazzového školství. V čem jsou ty školy rozdílné?

Berklee má velmi silný systém výuky, který je zaběhlý mnoho let. Koncepčně dobrá je i škola v Haagu, mají dobré učitele, přičemž si dost berou za vzor americké školství. Ve Vídni není tradice jazzového školství tak dlouhá a učí jazz trochu jinak než jinde v Evropě. Myslím, že v základu je jazzové školství všude podobné, nicméně Berklee mi dala asi nejvíc: naučíte se tam víc, ale ani ne tak kvůli systému výuky, jako spíš prostřednictvím kontaktů, které tam navážete. Ještě silnější dojem na mě zanechal New York, kde jsem sice nestudoval, ale delší dobu hrál. Je to jako s módou – ty nejlepší návrháře naleznete v Paříži, Milánu, Tokiu nebo New Yorku, ale to neznamená, že se s dobrou módou nesetkáte jinde.

Jure Pukl

Co jazzové oddělení na univerzitě v Grazu? Dlouho bylo považováno za spíše konzervativní…

Z Grazu se na evropskou scénu hrne spousta skvělých jazzových muzikantů, což dokazuje, že škola funguje správně. Pokud nastupujete do školy, musíte se nejprve naučit základy, a Graz má velmi dobrý způsob, jak vás základům naučit. Pochopitelně záleží také na individualitě učitele a některé z nich skutečně nepřesvědčíte, že je něco lepšího než swing a bebop. Pokud jde o mě, nikdy jsem s tím neměl problém: ve škole jsem plnil povinnosti a mimo ni jsem hrál vždy vlastní věci. Musíte neustále zkoušet nové věci, hrát v odlišných kontextech, s různými lidmi: to, a nikoliv škola, z vás udělá originálního hudebníka! Je pravda, že od příchodu Eda Partyky asi před pěti lety se škola více zaměřuje na skladbu a aranžování, hlavně pro jeho bigband. Nicméně i předtím tam učili výborní učitelé; třeba bubeník Howard Curtis, pocházející sice z tradičního jazzového zázemí, nicméně totálně otevřený novým věcem a přístupům.

Na Berklee jste studoval s Walterem Smithem, Kendrickem Scottem, a také s Esperanzou Spalding, která se v posledních letech hodně zviditelnila. Pokud vím, v roce 2009 jste byl hostem jejího evropského turné…

S Esperanzou jsme chodili do stejné třídy, často jsme spolu jamovali a jsme dodnes přátelé. Když jsem v New Yorku, občas spolu zajdeme na kafe. Znám taky jejího pianistu Leo Genoveseho. Občas se setkáme i na festivalech v Evropě, jako třeba loni v Barceloně.

Jure Pukl, Tomáš Baroš

Jedním z vašich učitelů na Berklee byl saxofonista Joe Lovano. Je těžké najít sám sebe tváří v tvář takové jazzové legendě?

Na Berklee jsem hlavně poznal, že tihle lidé jsou úplně normální. Pokud se přenesete přes to počáteční vzrušení či obavy, je pro vás setkávání s podobnými učiteli běžnou součástí života. Joe působí při výuce velmi přirozeně; nemá myslím nějaký propracovaný koncept, ale hodně dobře vám naslouchá. Taky vždy zdůrazňuje, čím vším musíte při hraní v daném okamžiku být: musíte rozumět rytmu jako bubeník, ovládat harmonii jako pianista, mít celkový obrázek o výsledku, mít smysl pro abstrakci i pro detail, a při tom všem vyniknout coby individualita. Joe je také velmi spontánní; na rozdíl od ostatních klade velký důraz na hraní, nemluví příliš o teorii.

Hrál jste na desce Correspondandance (Hudobný fond, 2005) slovenského pianisty Luboše Šrámka. Jak jste se poznali?

Známe se z Grazu, kde Luboš studoval, když jsem tam dokončoval magistra. Jakmile se vrátil domů na Slovensko, často mě zval na turné, jedno z nich dokonce trvalo měsíc. Už během školy jsme hrávali na Slovensku, ale i ve Slovinsku, Chorvatsku či Rakousku. Byli jsme ve spojení přes našeho společného basáka, Roberta Jukiče, který pro nás ty koncerty organizoval.

02247580_0.jpeg

Teď jste vydal zajímavou desku EARchitecture (SessionWorkRec, 2010), kterou jste nahrál v New Yorku v roce 2008. Měl jste nějaký zvláštní důvod vybrat si právě ty muzikanty, kteří na ní jsou?

Ano, šlo o velmi uvědomělé rozhodnutí. Pianista Aruan Ortiz je můj kamarád ještě z Berklee, hodně jsme spolu hrávali a máme dost podobný názor na hudbu; nemohl jsem si vybrat nikoho lepšího. Trumpetistu Jasona Palmera znám rovněž z Berklee a vždy se mi líbilo, co dělá. Rashaan Carter je mladý basista se skvělým zázemím i zvukem. Líbí se mi jeho energie i technika hry; známe se z mého pobytu v New Yorku. Marcuse Gilmora jsem neznal, ale když jsem ho slyšel v New Yorku hrát, řekl jsem si: „Tak tohohle bubeníka chci!“ Oslovil jsem ho, prohodili jsme pár slov a po čase jsme se domluvili na nahrávání.

Digital Life z alba EARchitecture (autor: Jure Pukl) - Stáhněte si skladbu ZDARMA!

02248760.jpeg

Na desce je jedna takřka hip-hopová skladba, Hot As Summer, v níž hostuje rapper Raydar Ellis. Máte rád hudbu tohohle druhu?

Ano, občas si rád poslechnu hip-hop nebo některou elektronickou hudbu. Měl jsem v té době tu skladbu jen načrtnutou, ale uvědomil jsem si, že na takovou „newyorskou“ nahrávku by se rap mohl taky hodit, a tak jsem začal uvažovat o hostu z této oblasti. Zároveň jsem znal Steva Colemana a věděl, jak s rapem zachází jeho M-Base Collective. Možná, že tam ten vliv uslyšíte. Raydara jsem neznal, potkal jsem ho v jednom jazzklubu na Manhattanu, kde jsme byli s Esperanzou (Spalding) a několika dalšími lidmi. Přidal se k nám ještě se skupinkou svých známých a když jsme šli po ulici do dalšího klubu, začal takhle improvizovaně rapovat. Bylo to dost spontánní, ale líbil se mi, tak jsem ho pozval na desku. Raydar má hiphopové zázemí a na Berklee dnes vyučuje kurzy rapu. Účinkuje s trumpetistou Igmarem Thomasem, který se pohybuje na pomezí jazzu a hip-hopu.

V únoru jste na turné s novou, dosti mezinárodní formací Crossfront. O co jde?

Není to můj projekt, ale spíše kolektivní záležitost. S nápadem přišel rakouský trumpetista Bastian Stein. No a náš společný přítel, basista Michael Janisch, znal bubeníka Ernesta Simpsona, který žije v Londýně a v 80. letech hrával s Dizzy Gillespiem, pak s Herbie Hancockem, Michaelem Breckerem. Teď byl na turné s Gonzalo Rubalcabem. Pianistu Pabla (Helda) jsem poznal na jednom jamu v Německu a měl jsem pocit, že by se ke zbytku mohl skvěle hodit. Vyvíjelo se to dost spontánně, ale nakonec uvažujeme v červnu o nahrání desky. O kompozice se dělíme zhruba stejným dílem; každý z nás má trochu jiný přístup i zázemí, což vytváří zajímavé pnutí: někdo má blíž k otevřenějším freejazzovým formám, další ke strukturovanějším věcem, jiný ke groovu nebo harmonickému uvažování. Tyto přístupy chceme skloubit v jednom celku. Není to be-bop, ale ani free jazz, spíše se pohybujeme mezi těmito extrémy.

Co dalšího v nejbližší době plánujete?

V dubnu a květnu plánuji v New Yorku zase nahrávat desku. Bude tam hrát Damion Reid na bicí, Joe Sanders na basu a Vijay Iyer na piano. Doufám, že to dobře dopadne, protože s Vijayem se dost těžko hledá vhodný termín, je dost zaneprázdněný. Budeme hrát hlavně moje kompozice.

Vijay Iyer vám napsal i průvodní slovo k desce EARchitecture. Znali jste se z dřívějška?

Vijaye jsem poznal prostřednictvím Marcuse Gilmora, který hraje v jeho kapele. Marcus mě s ním seznámil na nějakém koncertě a Vijay jen řekl: „Skvěle, chci si poslechnout nějakou tvou desku!“ Pak jsme jen udržovali kontakt a dohodli se na tomhle nahrávání. Vydavatele zatím nemám, ale zájem prý má jeden malý anglický label s dobrou distribucí, tak uvidíme co z toho vzejde.

02244888.jpeg
autor: Petr Vidomus
Spustit audio

E-shop Českého rozhlasu

Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!

Jan Rosák, moderátor

slovo_nad_zlato.jpg

Slovo nad zlato

Koupit

Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.