Shabaka vypráví o apokalypse, ponechává si ale dvířka pro optimismus
Agilní londýnský saxofonista barbadoského původu Shabaka Hutchings oživil svůj jihoafrický projekt The Ancestors. Na albu We Are Sent Here By History zkoumá, zda je lidstvo připraveno vyhynout.
Téma druhého alba kapely Shabaka And The Ancestors, kterou Hutchings založil v roce 2016 s jihoafrickými hudebníky, působí jako hodně silné kafe. Nicméně nikoliv nečekaně. Filosofující saxofonista, známý spoluprací se Sun Ra Arkestra, Heliocentrics & Mulatu Astatkem a samozřejmě svými projekty Sons Of Kemet či The Comet Is Coming, se vždy strachoval o osud lidstva. V minulosti neváhal hudebně glosovat i ty nejbolestivější otázky našeho bytí. Už na prvotině The Ancestors nazvané Wisdoms Of Elders varoval před kolapsem sociálních vazeb a lidské společnosti vůbec. Nyní jde ještě dál.
Jak to na nás vybalí autor textů Siyabonga Mthembu hned v první kompozici They Who Must Die (Ti, co musí zemřít) křikem svých veršů, námětem desky je „nevyhnutelné vyhynutí homo sapiens jako živočišného druhu“. S čímž by asi leckterý vývojový biolog souhlasil, jen by doufal, že se něco takového stane v nedefinovatelné a velmi vzdálené budoucnosti.
Ale ne, Shabaka a spol. nechtějí jen strašit a ponechávají skulinku pro optimismus. Saxofonista přemýšlí také „o tom, co se stane, až život, jaký známe, nebude možný“. Třeba se lidstvu podaří transformovat v něco jiného, životaschopnějšího. O co muzikantům jde, je uměleckými prostředky burcovat proti otupělosti a lhostejnosti. Inspirovat jedince k větší ohleduplnosti a zodpovědnosti – k planetě, společnosti, sobě samým.
Dodejme jen, že v době přípravy alba v jihoafrických studiích nemohli hudebníci tušit nic o blížící se pandemii. Nejde o žádnou varovnou tendenční nahrávku, koncepci promysleli už dříve. A měli na mysli dlouhodobější, obecnější perspektivu.
Po hudební stránce The Ancestors hladce propojují repetitivní, hypnotické, tribální mustry africké hudební tradice s tu sofistikovanou, onde zcela impulsivně živočišnou jazzovou improvizací. Nervní ostinata zvyšují napětí, ale zároveň občas přecházejí do útěšné transovní tanečnosti. Což je ostatně primární funkce, jakou má řada stylů africké tradiční hudby: Tanec, trans a uvolnění.
Africké kořeny jazzu se tu navíc přirozeně potkávají s jejich americkými výhonky. To když Hutchings přiznaně odkazuje na Johna Coltranea, Sonnyho Rollinse či Pharoaha Sanderse.
Toxická maskulinita
Často The Ancestors pracují s opravdu „pradávnými postupy předků“. Nejen v hudbě, i v textech. Ale rozhodně je pouze neadorují. Někdy přesně naopak. Když Siyabonga Mthembu ve skladbě We Will Work On Redefining Manhood (Budeme pracovat na tom, abychom předefinovali mužnost) deklamuje rituální verše národa Zulu, kterými se chlapci od mala učili potlačovat emoce, snášet bolest, neplakat, necítit smutek, trpět v tichosti. „Tohle zpívám z pozice nebezpečné, otrávené maskulinity,“ vysvětluje básník. Shabaka na jeho vokál odpovídá kontrastně něžným, oduševnělým klarinetovým sólem. Opět tak potvrzuje, že není pouze silový a euforický hráč hnaný vzdorem a protestem proti nepravostem ve společnosti.
Čtěte také
Jakýmsi navázáním či odpovědí na We Will Work je rozvedení chytlavě melodického motivu Finally, The Man Cried, Nakonec muž zaplakal. Jenže název znamená také „Nakonec člověk zaplakal“, jde totiž zjevně také o paralelu k úvodním apokalyptickým vizím They Who Must Die. Ono je vůbec lepší vnímat album jako jedinou suitu logicky provázaných témat.
Když se člověk do muziky proposlouchá, nakonec zjistí, že celkové poselství alba paradoxně vyznívá docela radostně. Nejen v zanícené gradaci Shabakova tenoru v ‘Til The Freedom Comes Home (Než svoboda přijde domů), která přejde do Siyabongova sférického, skutečně svobodného prozpěvování. Finále alba Teach Me How To Be Vulnerable (Nauč mě být zranitelný), vznosně melodické, poklidné rozjímání saxofonu nad čirým podkresem klavíru, pak zafunguje jako dokonalá katarze. Když už přirovnávat planetu k Titaniku, tak s tanečkem na palubě. A s jistou pramalou nadějí, že se vrak změní ve funkční ponorku.
Recenze ve světových periodicích se podle „součtu“ webu Metacritics předhánějí v chvále. Nelze než souhlasit, že jde o další Hutchingsův majstrštyk.
Shabaka And The Ancestors – We Are Sent Here By History
Shabaka Hutchings – tenorový saxofon, klarinet
Siyabonga Mthembu – zpěv, deklamace veršů
Mthunzi Mvubu – altový saxofon
Mandla Mlangeni – trubka
Nduduzo Makhathini – elektrické piano
Thandi Ntuli – piano
Ariel Zamonski - kontrabas
Tumi Mogorosi – bicí nástroje
Gontse Makhene – perkuse
Label: Impulse!, 2020
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
