Šlo nám o ducha Khmer, ne o kopii originálu, říká Nils Petter Molvær

Hudba Nilse Pettera Molværa vychází z tradic skandinávského jazzu. Jeho tvorba překračuje hranice žánrů a spojuje zvukové světy ambientu, elektroniky, dubu i post-rocku. Jeho hudba nepůsobí jako retrospektiva, ale jako živý organismus, neustále se proměňující, nepasující do běžných kategorií. To dokázal celému světu, když v roce 1998 vydal desku Khmer.

Den po koncertu v Bergenu mě hospitalizovali se selháním srdce.

V tomto rozhovoru jsem se Nilse ptal na okolnosti vzniku tohoto kultovního alba i na to, co jej vedlo k opětovnému nahrání desky, nyní vydané pod názvem Khmer: Live In Bergen. Zároveň přišla řeč na spolupráci s českým choreografem Jiřím Kyliánem, či na nadcházející spojení s tubistou Danielem Herskedalem, na které se můžeme těšit už v lednu 2026 v Praze.

Co vás vedlo k tomu, že jste znovu nahrál album Khmer, tentokrát živě?

Khmer vzniklo původně na zakázku pro jazzový festival v Norsku, Vossa Jazz. Práce na něm začaly kolem roku 1995. Nyní, u příležitosti oslav 50. výročí tohoto festivalu, mě požádali, abych album znovu předvedl.

Oslovil jsem všechny členy z původní sestavy, až na jednoho z kytaristů, který bohužel zemřel. Bylo to jako za starých časů, všechno do sebe zapadlo. Uspořádali jsme turné po Francii, Německu a také po Norsku. V průběhu té tour jsme si řekli, že bychom rádi jeden z posledních koncertů nahráli, což se také stalo – nahráli jsme koncert v Bergenu.

Tou dobou jsem byl také dost nemocný. Co jsem v den koncertu netušil, bylo, že mě další den hospitalizují se srdečním selháním. Nahrávku smíchali, ale museli vystřihnout hodně mého kašlání a dalších věcí. Každopádně ty výsledné mixy zněly opravdu skvěle, a tak jsme si řekli, že to živé album vydáme.

Nebylo to tak, že bychom chtěli Khmer znovu nahrát. Šlo spíše o skladby, které jsme hráli v kapele Khmer – skladby ze Solid Ether, NP3… Pokud jde o pořadí skladeb na albu, nepřemýšlel jsem o tom, jak šly jednotlivé skladby za sebou. Spíše mi šlo o koncept, vytvořit něco dynamického. Nejsem si teď úplně jistý, ale myslím si, že to nakonec vyšlo přibližně tak, jak jsme odehráli ten koncert. Takže abych to shrnul – nešlo o to, abychom znovu nahráli album Khmer, ale spíše o ducha té kapely Khmer.

Nils Petter Molvær|foto:Dave Stapleton, Český rozhlas

Co vlastně způsobilo, že je na obou albech ten line-up tak rozsáhlý?

Na verzi z roku 1998 jsem nahrál sám spoustu nástrojů – basu, perkuse… To bude asi ten důvod. Celý proces vzniku toho alba trval asi dva roky, pracoval jsem na něm mezi jinými projekty s Ulfem Holandem, který je mistr přes produkci a zvuk. Předtím, než jsme tehdy poprvé vyjeli na turné, jsem si řekl, že bych v té kapele rád slyšel dvoje bubny. Na některé další nástroje jsem pak obsadil další lidi. A takhle v podstatě vypadala naše koncertní kapela v minulosti.

Původní nahrávka Khmer definovala zvuk celého subžánru. Hrál tento fakt určitou roli, když jste se k albu vracel?

Já jsem o tom takhle nikdy nepřemýšlel. Nikdy o tom nemůžete přemýšlet jinak, než že zkrátka chcete natočit co nejlepší album, jaké v danou chvíli dokážete.

Na začátku 90. let jsme hráli s DJs a improvizovali. Tehdy jsme hodně poslouchali a hráli house, navíc tu byly také kapely jako Massive Attack. Chtěl jsem vytvořit něco, co by všechny ty věci, které jsem poslouchal, organicky spojilo. Myslím, že jsem měl prostě štěstí na načasování.

Čtěte také

Nils Petter Molvær na koncertním albu vstoupil jinak do stejné řeky

Původní nahrávka vyšla u ECM, nový Khmer u Edition Records. Vzhledem k tomu, u kterého labelu vyšla původní nahrávka, nedávalo vám smysl vydat k této příležitosti Khmer z roku 2025 znovu u ECM?

ECM je dle mého názoru jeden z nejdůležitějších labelů, který definuje značnou část hudby posledních padesáti let. Každopádně u ECM nejsem už přes 20 let. Nebudu se pouštět do toho proč, ale zkrátka to tam tehdy už nepřicházelo v úvahu. Pak jsem byl u dalších – Universal, BMG/Modern Recordings… Oslovil jsem různé labely, ale jediné, co většinu z nich zajímalo, bylo to, kolik mám poslechů ve streamech. To se mi moc nelíbilo. Spousta lidí mě ale také začala odkazovat na Edition Records. Jsou k hudebníkům nesmírně přátelští.

Od vydání původního alba uplynulo téměř třicet let. Pozorujete, jak se za tu dobu změnil váš přístup k této hudbě?

Určitě. I když ta hudba staví na stejných základech, ti lidé se všichni dost změnili, a to je i hlavním faktorem změny zvuku. Jsou to právě příspěvky hudebníků a jejich vzájemná interakce, které vytvářejí jiný druh zvuku než v 90. letech. Jinak spolu komunikujeme, improvizujeme.

Přejděme k vaší spolupráci s českým choreografem Jiřím Kyliánem, protože v roce 2024 jste spolu pracovali na konceptuálním projektu Moving Still. Jak jste se s Jiřím seznámili?

Byl jsem osloven před mnoha lety, když jsem psal hudbu pro Norský národní balet. On je s nimi také v kontaktu. Tehdy si přišel poslechnout jedno z těch vystoupení, pro které jsem složil hudbu, pak jsme se večer setkali. Rozuměli jsme si už od začátku, tu první noc jsme spolu proseděli asi do čtyř do rána. Od té doby jsme se stali velmi blízkými přáteli. A tak mě po nějaké době oslovil také ke spolupráci na Moving Still. Samozřejmě jsem souhlasil, protože si ho opravdu vážím. Spolu jsme pak spolupracovali také na jeho festivalu v Norsku, v Opeře. Tam jsme to celé ještě o něco rozšířili.

A co vás na jeho vizi zaujalo?

Už ten první rozhovor s ním. Líbí se mi, že je velmi hravý, má v sobě mladickou energii, zároveň však disponuje velkou dávkou zkušeností. Myslím, že napsal asi 150 různých baletů, zkrátka má sáhodlouhý katalog. A musím říct, že spolupráce s Jiřím Kyliánem je pro mě velká čest. Je to přece jen světová legenda.

Změnil se nějak váš přístup ke skladbě pro toto konkrétní dílo?

Ano. Jde o to, že jsou tam dvě roviny, alespoň v mém pojetí. Když skládáte hudbu pro film, balet nebo divadlo, vždy je tam také přítomná režie, což je pro mě důležitý faktor. Nehledě na to, co uděláte, bude vždy stejně také záležet na jejich rozhodnutích.

Posledním tématem, které bych rád dnes nakousl, je vaše spolupráce s tubistou Danielem Herskedalem. V Praze zahrajete 15. ledna, v Novoměstské radnici. Jak k této spolupráci vlastně došlo?

Máme stejného agenta a jsme u stejné nahrávací společnosti. Ten impuls přišel z jejich strany, jestli bychom s Danielem nechtěli spolupracovat. Kývnul jsem na to, protože mi to přijde zajímavé.

Setkali jsme se v Oslu a trochu si popovídali, ještě jsme spolu nehráli. Naše první vystoupení bude buď v Oslu, nebo v Praze. Sejdeme se v lednu a pak vymyslíme, jak to uděláme, až v podstatě před koncertem. Ve výsledku půjde o spoustu improvizované hudby. Mám podobný projekt Be Quiet, kde se setkávám s různými umělci, kdy vlastně vyústěním celého toho našeho setkání je to, že jdeme do studia a natočíme jednu skladbu, aniž bychom předem něco plánovali.

Jde o to, že se to děje v daném okamžiku. V tom je krása hudby, zejména té improvizované, je tam něco intimního, je to skoro jako meditace, kdy se dva lidé snaží společně vytvořit něco nového.

Bude to tedy, jak jste řekl, prakticky improvizace, nebo budete hrát i připravené skladby?

Pravděpodobně budeme hrát i nějaké skladby, ale bude to směs. A upřímně řečeno, nejsem si úplně jistý, jak to bude. Sejdeme se asi týden předtím a společně to vymyslíme.

Ne každý den se nám poštěstí slyšet trubku v kombinaci s tubou. Přemýšlel jste nad tím, jak se budete doplňovat?

On hraje ještě na basovou trubku, ale budeme to my dva a pak asi elektronika, oba s ní normálně pracujeme. Pro mě to nebude až tak složité, protože hrávám také sólově, ale najdeme nějaký průsečík, z něhož můžeme vyjít.

Je tato spolupráce spíše jednorázová záležitost, nebo se můžeme v budoucnu těšit na nějaké studiové nahrávky?

Uvidíme. Vzhledem k tomu, že jsme spolu ještě nikdy nehráli, nedokážu říct, jaká ta naše spolupráce bude. Každopádně, pokud si hráčsky sedneme, budu tomu určitě nakloněný.

Jaké jsou vaše další plány?

Zítra letím do Číny, pak jedu do Polska na sólový koncert, a pak pracuji s jedním básníkem. Následně pojedu do Bangkoku hrát na otevření fantastické zahrady, která je uvnitř domu, jmenuje se Cloud Eleven. Je toho zkrátka hodně. Ale teď, když je mi 65 let, tak se snažím dělat věci postupně.