Vijay Iyer testuje hranice hudby, čtěte profilový rozhovor

Iyer je klavírista, který odmítá oddělovat tvorbu od světa kolem. Ačkoliv je samoukem, stal se vyhledávaným pianistou a skladatelem, který propojuje hudbu s politikou, pamětí i osobní zkušeností. Hudbu chápe jako akt naslouchání i občanské odpovědnosti – což se odráží nejen v jeho spolupráci s Wadadou Leo Smithem, ale i v přístupu k výuce a k tvorbě. Rozhovor s Iyerem jsme vedli spontánně – nad několika deskami, které jsem vzal s sebou nebo se nám v jeho průběhu vybavily.

Roscoe Mitchell dvanáct minut foukal do nástroje, aniž by vydal jediný zvuk.

Jaký je zatím váš pobyt v Praze?

Praha se mi zatím moc líbí. Je skvělé mít konečně trochu volného času. Momentálně žiju v Římě, kde pracuji na osmiměsíčním projektu. Dva měsíce už mám za sebou, šest mi ještě zbývá. Je to tam velmi příjemné. Díky tomu je snazší se sebrat a jet na koncert někam do Evropy, i kdyby šlo jen o jeden koncert. Na turné to obvykle vypadá tak, že vstávám ve čtyři ráno a mířím na letiště. Málokdy si tak dané místo užiju a na odpočinek není čas. Včera jsem se trochu prošel po okolí a dneska budu mít také příležitost. V minulosti tomu tak nebylo.

Do Prahy jezdím už od roku 2007. Vzpomínám si například na koncert v Lucerna Music Baru. Ten název mi utkvěl v paměti hlavně kvůli kruhovému pódiu, ale taky proto, že jsme ten den extrémně brzy vstávali, neměli ani vteřinu volného času. Tentokrát si vaše hlavní město můžu v klidu projít poprvé.

Vaše nejnovější album, Defiant Life, jste nahrál s americkým trumpetistou Wadadou Leo Smithem. Máte za sebou už několik společných projektů. Co vás ale motivovalo tentokrát?

Naše první album A Cosmic Rhythm with Each Strope jsme jako duo natočili v roce 2015 a vyšlo o rok později. V té době jsme ale měli za sebou už téměř deset let spolupráce na různých projektech. Už v roce 2005 jsem s ním jel na první turné a od té doby jsme toho podnikli spoustu.

Nahrávali jsme například v triu s americkým bubeníkem Jackem DeJohnettem nebo Andrewem Cyrillem, a dokonce jsem ho doprovázel při vystoupeních s vizuálními umělci. Jsme zkrátka v neustálém kontaktu. Loni jsem ho jako hostujícího profesora pozval na Harvard, kde vyučuji. Vídali jsme se tehdy ještě intenzivněji a často si říkali: „Kdy zase něco vymyslíme?“

Máme výborné vztahy s producentem Manfredem Eicherem z ECM. Když jsem se ho zeptal, jestli by měl zájem o další desku, obratem souhlasil. Vše se tak dalo do pohybu, našli jsme způsob, jak to zrealizovat, a album jsme nahráli ve Švýcarsku.

Jak otevřený jste si tenhle proces ponechávali? Měli jste už nějaké konkrétní nápady, nebo jste to nechali hlavně na improvizaci?

Každý z nás přinesl nějakou skladbu nebo její fragment. Potom jsme se ponořili do stejného procesu jako vždy, a tím je tvorba. Wadada tomu říká „tvorba hudby“, a myslím, že je to mnohem výstižnější než „improvizace“ nebo „komponování“. Zkrátka tvoříme. (smích) A posluchačům musí tato jednoduchá odpověď stačit.

Výsledek si ale nakonec k nám najde svou vlastní cestu a to, jak se to všechno poskládá, je pro nás tak trochu záhadné. Vzniklá hudba je čistá, autentická a často jsme sami sebou překvapeni.

Každý jsme přinesli jeden list papíru. Moje skladba se jmenuje Kite (for Refaat Alareer) a jeho, kterou najdete na přebalu desky, má název Floating River Requiem (for Patrice Lumumba). Oba se dlouhodobě zajímáme o studium bojů za občanská práva. Všímáme si, že v posledním roce a půl roste agrese státu vůči obyvatelstvu. Role Spojených států je neoddiskutovatelná a je patrné, že s touto zemí je propojený i zbytek světa. Jak nám ukazují globální dějiny, to, co se děje ve Státech, ovlivňuje i celosvětový boj za svobodu.

Naše album se točí právě kolem toho. Tyto dvě skladby byly určitými pilíři, které nesly celkové poselství. Wadada se těmto tématům věnuje celý svůj život a nové skladby na vše dřívější přirozeně navazovaly.

Pojďme se ale zaměřit i na jiné skladby, například na úvodní Prelude Survival, která působí jako úvod do „bad tripu“. Začátek posluchače okamžitě pohltí a přenese ho jinam. Jak podle vás lze do hudby promítnout konkrétní zkušenost nebo emoci? Měli jste v úmyslu uvést nás do jakéhosi „špatného snu“, který vychází z dojmů a frustrace z celosvětové situace?

Chtěli jsme se věnovat něčemu naprosto elementárnímu, doslova začít od základů. Pro tuto skladbu jsme si za výchozí bod zvolili jediný zvuk, což navazovalo na naši debatu o saxofonistovi Roscoe Mitchellovi.

K albu jsme přiložili přepis části našich rozhovorů. V tomto konkrétním případě jsem se Wadady zeptal, koho považuje za nejvlivnější hráče historie. Shodli jsme se, že Roscoe musí v tomto výčtu být, protože je ve svém přístupu nekompromisní. Nejde ani tak o jeho cit pro free jazz, jako spíš o jeho odhodlání respektovat základy. Když ho posloucháte, může to být téměř neúnosné a nestravitelné. Chtěli jsme touto skladbou vzdát hold právě jemu a jeho přístupu k hudbě.

Měl jsem na mysli hlavně jeho album Sound z roku 1966. Je to jeho první a nesmírně významné dílo. Název je výstižný, protože pracuje se zvuky na té nejzákladnější, elementární úrovni. Jde doslova o radikální přístup ke stavbě skladeb pomocí subatomárních částic (smích). Věnoval se také propojování technik, které na sebe na první dojem...

Nenavazují…

Ano, přesně tak. A také vůbec nezní jako hudba. (smích)

Vzpomínám si na vystoupení, kdy jsem ho viděl poprvé. Necítil jsem se tam jako divák, spíše jako svědek. Bylo to v roce 1992 a mně bylo tehdy 21 nebo 22. Byl to večer věnovaný nějakému zesnulému hudebníkovi a Roscoe celých dvanáct minut foukal do nástroje, aniž by vydal jediný zvuk. (smích) Můj první pocit byl, že to ani není hudba. A ten druhý: „Co to proboha je?“ Byl jsem naprosto ohromený…

...ale zároveň i odhodlaný pochopit, o co jde.

Přesně tak! Protože to zcela změnilo mé chápání hudby. Takové tápání je totiž současně produktivní. Člověk si v tu chvíli řekne: „Začnu znovu od začátku!“ Pojďme vše rozebrat od absolutního minima a hledat mezery a praskliny v našich zažitých návycích. Musíme si uvědomit, že hranice toho, co považujeme za hudbu, nejsou pevné a že se neustále posouvají. Zároveň však to, co popisujeme jako „hudební“, musí mít nějaký význam a musí to hrát v našich životech nějakou roli.

Vijay Iyer|foto:Ellen Qbertplaya

Jak dlouho vám obvykle trvá, než se naladíte na své hudební partnery? Je to jistě snazší, když už se znáte, ale jak to probíhá při první spolupráci s někým novým?

Základem je kvalita naslouchání. Mám rád termíny jako „sladění“ nebo „naladění“. Někteří tu schopnost mají už při prvním setkání. S jinými ji najdete až po čase společné práce. Mnoho mých kolegů ji ale má už od prvního dne, od první noty. (smích) Třeba Tyshawn Sorey, Linda May Han Oh nebo Marcus Gilmore.

Co zpěvačka Arooj Aftab?

Ano, Arooj je přesně taková. Celé naše trio, které nahrálo album Love in Exile, bylo fascinujícím způsobem sladěně už od prvního setkání. Zní to možná zvláštně, ale neměli jsme žádné zkoušky. Dokonce jsme vůbec neměli tušení, jak bychom měli trio pojmout. Bylo to jako vystoupení přímo před publikem. Začali jsme tvořit a nemohli přestat.

Turné jsme si také moc užili, možná i proto, že jsme nikdy nezačínali se stejným repertoárem. Byl to zkrátka styl naší práce. Abych byl upřímný, nikdy bych si na to netroufl, kdybych předtím nespolupracoval tolik let s Wadadou. Nejdůležitější je začít a pak se vše rodí postupně.

Nikdy nezapomenu na naše první nahrávání pro album A Cosmic Rhythm with Each Stroke. Zrovna jsme se chystali nahrávat. Stál jsem u svého Fender Rhodes piana a producent Manfred Eicher byl ve své budce. Bylo to v New Yorku v roce 2015. Řekl mi přes interkom: „Můžeš, prosím, něco zahrát, abychom věděli, jak to bude znít?“ V tu chvíli jsme začali tvořit a ty první nahrávky dodnes patří k mým nejoblíbenějším na albu. Víte, co myslím? Ten první nádech. (smích) Nejlepším příkladem je třetí skladba, The Empty Mind Receives. Tak nám to fungovalo tehdy, a tak je tomu i nadále. Věříme tomu, že se navzájem dovedeme k něčemu smysluplnému.

Co jsou ty momenty a impulzy, které vás po čase opět svedou dohromady?

Z mého pohledu jde hlavně o pocit – dojem ze společné tvorby. Nejde o žádný podnikatelský plán. Je to tak jednoduché jako říct si: „Měli bychom se k tomu zase vrátit!“ (smích) Dojem z první spolupráce ve mně rezonoval tak, že jsem to toužil zopakovat. A když se to povedlo podruhé, už se z toho stala tradice.

V případě alba Love In Exile, na kterém jsem vedle Arooj Aftab pracoval také se Shahzadem Ismailym, nahrávka vznikla už v roce 2019, ale vyšla až v roce 2023. Mohla za to primárně pandemie. Zkrátka jsme nevěděli, jak s tím naložit, protože jsme si tehdy nebyli jistí, jestli hudební business vůbec přežije. (smích) Mezitím se z Arooj stala globální superstar, a proto bylo nutné, aby to zapadalo do vizí nás všech. Rok 2023 se zdál jako nejlepší volba a mohli jsme vyrazit na turné. Neměli jsme sice tolik koncertů, kolik bychom mohli, ale i těch padesát bylo nakonec skvělých.

Od té doby máme zase každý své projekty, a abychom mohli něco znovu realizovat, muselo by se vše ostatní nějak utlumit. Často je to spíš věc náhody, že se někde potkáme. Jakmile se ta vazba jednou vytvoří, jen tak nezmizí. Mám z toho dobrý pocit, protože to dělá život plnějším, i když je koordinace spoluprací těžká. Lidé mají děti, práci, nebo se přestěhují. Nebo se proslaví, jako se to stalo Arooj. (smích) Máme velmi pěkný vztah. Když se po čase vidíme, je to jako potkat členku rodiny. Před pár měsíci jsem byl na její narozeninové oslavě.

Je to přirozený vztah, kde už nikdo z nás nemusí nikomu nic dokazovat. Může mi kdykoliv zavolat a pozvat mě na album, jako to udělala u jedné skladby na své nejnovější desce. Navíc si užívám toho, jak dobývá svět.

Máte čas poslouchat novou hudbu a nové interprety?

Čtěte také

Uloveno na síti: Kontrasty aprílového jazzového počasí

Když se nad tím zamýšlím, často poslouchám starší hudbu. Třeba kvůli studiu nebo pracovním zakázkám, jako nedávno pro jeden orchestr. Také často chodím na koncerty v New Yorku i na cestách, kde je živých vystoupení spousta. Po všech těch letech, co vydávám alba, už nepotřebuju, aby mi průmysl říkal, co bych měl slyšet a co je zajímavé. Nejvíc mě baví chodit na koncerty kolegů, přátel a vrstevníků.

Nedávno jsem byl na festivalu Big Ears v Knoxville, a byl tam zkrátka každý, kdo vás jen napadne. Arooj Aftab, Anoushka Shankar, Ganavya, Tyshawn Sorey nebo zmiňovaný Wadada Leo Smith. V programu byla celá řada skvělých projektů.

Zmínil jste album Sound, které pro vás bylo v jazzu formující. Pro mě to byla kompilace Blue Note Re:Imagined, kde mladá generace vzdala hold legendám a zároveň pojala skladby po svém. Díky ní jsem si rozšířil přehled o moderní scéně a dohnal i klasiky. Znáte ji?

Desku znám jen zběžně, ale podílelo se na ní mnoho umělců, které znám. Mám z ní dojem, že obsahuje hlavně jména, která chce hudební průmysl prosadit, a pár dalších věcí k tomu. (smích) Obecně poslouchám jak mladé, tak starší umělce, ale když se nad tím zamyslím, tak nejčastěji ty nad 85 let, nebo už nežijící. Stejně tak mě neskutečně baví poslouchat mé studenty a jejich výkony.

Užívám si tuhle práci a mám myslím dobrý přehled o současném dění. Sobě blízké hráče rád označuji za „spolupasažéry“. Shabaka Hutchings je jedním z nich.

Všiml jsem si dobře, že vás zajímá taky Flying Lotus?

Už ho nesleduji tak pečlivě, ale v jeho začátcích jsem jeho tvorbu hodně poslouchal. Nemá náhodou nový soundtrack k nějakému filmu?

Ano, jmenuje se ASH. Mně osobně se ale o trochu víc líbí soundtrack k titulu Yasuke z roku 2021.

Není na té desce i Thundercat?

Přesně tak, jako host ve druhé skladbě.

Moc rád vzpomínám na jeho vystoupení před dvěma lety na Newport Jazz Festivalu. Známe se řadu let. Pamatuji si, jak měli Flying Lotus a on společné vystoupení v Chicagu a Thundercat mi tehdy nabídl, abych se přidal k jeho kapele na turné. „Vyděláme mraky peněz a bude to prdel jak sviňa!“ (smích) Nemohl jsem, protože učím, a navíc mám dceru. Dnes jí je dvacet, tehdy jí bylo nějakých třináct. Čas od času mi připomene, že bychom měli spolu něco natočit, a proto ho beru jako dalšího „spolucestujícího“. Abych si udržel přehled o dění na scéně, mi ale primárně stačí sledovat práci mých studentů.

Kde si můžeme poslechnout jejich tvorbu?

Určitě bych doporučil klavíristu Samoru Pinderhughese a kontrabasistku Devon Gates. Také nedám dopustit na muzikanty, se kterými občas hraji, jako jsou Linda May Han Oh, Tyshawn Sorey nebo Marcus Gilmore, kterého znám od jeho patnácti. A nesmím zapomenout ani na výborného bubeníka Jeremyho Duttona.

Na čem aktuálně pracujete v Itálii?

Píšu různé skladby pro několik projektů, včetně orchestrální hudby. Pracuji na spoustě partů pro housle a klavír, ale je tam i něco elektronického. Kromě toho vzniká materiál pro mé další album, které bych mohl vydat příští rok. Také se mi daří sepisovat své myšlenky a doufám, že z toho jednou bude kniha. (smích)

Jak vypadá váš denní rozvrh? Máte nějakou pevnou strukturu, třeba brzké vstávání, ranní meditaci, poobědovou siestu a pak další blok práce?

To nezní vůbec špatně, měl bych to zkusit. (smích) Bohužel jsem ale nikdy takovou disciplínu neměl. Přál bych si ji mít, ale prvotní impuls k práci je vždy existenční. Občas se sám sebe ptám: „Jsem dnes pořád ještě umělec?“ (smích) Doufám v to a prostě čekám, co mě potká. Velkou výhodou je, že ráno mě v USA nikdo neobtěžuje, protože tam ještě spí. Proto je první polovina dne nejproduktivnější. Také zkrátka nikam nespěchám – co stihnu, to stihnu.

Vzhledem k současnému chaosu ve společnosti je pro Američany běžné pociťovat paniku, protože zažívají největší organizovanou krádež v historii lidstva. I proto je pro lidi extrémně matoucí probouzet se do něčeho takového. Je důležité si od toho udržovat odstup.

Nepochybně můžeme najít celou řadu paralel mezi dnešním stresem a dobou covidovou. Například co se týče potřeby soustředit se na tvůrčí činnost.

Rozhodně, ale jde zde také o komunitu a potřebu propojení. To není spjato jen s ideou národa, ať už na lokální nebo mezinárodní úrovni. Snažíme se spojit s lidmi a navzájem se chránit před tím, co se děje, a před tím, co přijde.